TOP léta 2020

TOP léta přináší hlavní události uplynulých dvou měsíců, v následujících týdnech pak budou opět pravidelně vycházet každé úterý aktuální informace z kulturní a umělecké scény v zahraničí, a to v rubrice TOP svět.

1/ Bienále a posunuté přehlídky

Vernisáž Manifesta Biennial, Marseille, 30. 8. 2020. Foto: Facebook Manifesta Biennial

Na počátku července byly ohlášeny změny v organizaci 34. Bienále v São Paulu, které jsou důsledkem pandemie koronaviru. V Brazílii bylo do té doby evidováno více než 1,4 milionu případů nakažených a kolem 60 tisíc úmrtí v souvislosti s koronavirem, přičemž nejpostiženější je právě nejlidnatější a největší brazilské město. To vedlo organizátory Bienále k posunutí termínu konání hlavní výstavy s názvem Though it´s dark, still I sing až na druhou polovinu příštího roku, přestože 34. ročník jedné z nejstarších přehlídek současného umění na světě byl oficiálně zahájen již v únoru tohoto roku, a sice výstavou mladé peruánské umělkyně Ximeny Garrido-Leccy, která působí střídavě v Londýně a Limě a performancí původem jihoafrického hudebního skladatele Nea Muyangy. Termín samostatné výstavy Deany Lawson, která se měla v dubnu přesunout z Kunsthalle Basel, již byl, stejně jako mnoho dalších, zrušen s nadějí, že bude možné výstavy uskutečnit v pozdějších termínech. Podle šéfkurátora Jacopa Crivelli Viscontiho, jde o výjimečnou příležitost k intenzivnějšímu promýšlení celé výstavní dramaturgie, která měla dle jeho slov opustit své konvenční limity. 35. Bienále v São Paulu by se mělo konat v roce 2023. Benátské umělecké bienále kurátorované Cecilií Alemani, které se naopak běžně konalo v lichých ročnících, bylo přesunuto na rok 2022.

V České republice, ale i jinde v Evropě, je koronavirová situace o poznání uvolněnější, a proto mohl být 22. července zahájen první ročník bienále Ve věci umění s podtitulem Pojď blíž, jenž se koná v Galerii hlavního města Prahy a na dalších čtyřech místech po celém hlavním městě. Kurátory jsou Tereza Stejskalová a Vít Havránek. Bienále potrvá, pokud to bude možné, do 15. listopadu tohoto roku. Kompletní program naleznete zde. Minulý pátek bylo také konečně zahájeno „evropské nomádské bienále“, 13. Manifesta v Marseille, které by mělo trvat do 29. listopadu. Také posunuté 11. Berlínské bienále bude zahájeno v sobotu, 5. září, a potrvá do 1. listopadu. Kurátory hlavní výstavy The Crack Begins Within jsou María Berríos, Renata Cervetto, Lisette Lagnado a Agustín Pérez Rubio.

2/ Guggenheimovo muzeum sestavilo plán pro boj proti rasismu uvnitř instituce

Na základě otevřené výzvy zaměstnanců a zaměstnankyň Guggenheimova muzea v New Yorku, o níž jsme informovali již na konci června tohoto roku, sestavilo vedení zmíněného muzea plán pro boj proti rasismu uvnitř instituce. Výzva publikovaná 22. června a podepsaná anonymně celým týmem kurátorského oddělení vyjma šéfkurátorky Nancy Spector, obsahovala celkem čtyři požadavky týkající se samotného oddělení, výstavy Jeana-Michela Basquiata, personální politiky a revize výkladu dosavadní historie muzea a jeho sběratelských aktivit. Hlavní problém podle zmíněné otevřené výzvy spočívá v tom, že Guggenheimovo muzeum je stále institucí bílého privilegovaného muže. Vedení muzea odpovědělo v polovině srpna tím, že vytvořilo dvouletou strategii podpory lidí BIPOC (Black, Ingenious, People of color). V muzeu by měla být též vytvořena nová vedoucí pracovní pozice specializovaná na problematiku diverzity. Stejnou funkci bude mít i nově ustanovený poradní výbor. Tým nezávislých odborníků a odbornic začal dále prověřovat okolnosti přípravy výstavy Jeana-Michela Basquiata, během níž měla být podle kritiků instituce ostrakizována kurátorka Chaédria LaBouviere, která neváhala označit spolupráci s Guggenheimovým muzeem za jednu z nejhorších a nejvíce rasistických, jakou kdy zažila. Závěry komise by měly být zveřejněny na podzim. Tým devíti autorů a autorek zmíněného plánu nápravy, dále doporučil zavedení sobotních „pay-what-you-wish“ večerů, které pomohou zpřístupnit muzeum i lidem, kteří by jej normálně navštívit nemohli. Komise zároveň navrhla, aby se v hlavním prostoru muzea, tzv. rotundě, konaly i přehlídky marginalizovaných skupin umělců a umělkyň.

3/ Probíhající konkurz na vedení NGP a GHMP

Ředitelka GHMP Magdalena Juříková (vpravo) na vernisáži výstavy JOSEF SUDEK: TOPOGRAFIE SUTIN v Domě fotografie. Foto: Michal Hančovský

Artalk pravidelně informuje o postupu výběrového řízení na pozici generálního ředitele či ředitelky Národní galerie v Praze, které bylo vyhlášeno v polovině dubna tohoto roku. Čtrnáctičlenná mezinárodní komise po absolvování osobních pohovorů se všemi devíti kandidáty a kandidátkami a jedním feministickým uskupením, které proběhly na počátku srpna, doporučila do dalších kol celkem dva uchazeče a jednu uchazečku, kteří byli během srpna podrobeni manažersko-psychologickému testu. Jedná se o Marka Pokorného, Alicji Knast a Jiřího Fajta (toto pořadí určila komise). Jejich koncepce zároveň putovaly na posouzení dalším osobnostem oboru a to hlavně za hranice naší republiky. Výsledek výběrového řízení na post generální ředitelky nebo ředitele NGP bude znám v blízké době. Koncepce téměř všech kandidátů a kandidátek na post generálního ředitele publikoval Artalk zde, chybí pouze dokumenty od restaurátora a malíře Martina Martana.

Na konci června vyhlásila rada hlavního města Prahy výběrové řízení na pozici ředitele/ředitelky Galerie hlavního města Prahy (GHMP), která je příspěvkovou organizací města. Dosavadní ředitelkou GHMP je Magdalena Juříková, která do této funkce nastoupila v roce 2012 a předtím dlouhodobě působila jako ředitelka nadačního fondu Galerie Zlatá husa. Uzávěrka přihlášek do výběrového řízení je stanovena na 18. září tohoto roku. Pozice ředitele/ředitelky GHMP bude nyní obhajována pravidelně po šesti letech. Důvodem vypsání výběrového řízení, které má až nezvykle nízké požadavky, není žádné závažné pochybení dosavadního managementu. Seznam kandidátů a kandidátek nebyl vzhledem k termínu uzávěrky dosud zveřejněn. Nová ředitelka či ředitel nastoupí do funkce na počátku příštího roku.

4/ Francie připravuje zákon pro repatriace uloupených předmětů

Interiér Musée du Quai Branly-Jacques Chirac v Paříži, které by mělo navrátit umělecké předměty z Beninu. Foto: Andreas Praefcke, Wikimedia Commons.

Během července francouzská vláda prozkoumala první návrhy zákona o repatriacích uloupených uměleckých předmětů ve francouzských sbírkách, o kterém se jedná již několik měsíců (více zde, Artalk informoval zde). Jednotlivé sbírkové instituce by měly navrátit předměty zemím jejich původu do jednoho roku. Situace ve Francii reaguje na prohlášení prezidenta Emmanuela Macrona z roku 2017, který se zavázal navrácením předmětů pořízených v období koloniální éry. Podle studie Bénédicte Savoy a Felwine Sarra z roku 2018 se jedná o devadesát tisíc sbírkových položek ze subsaharské Afriky uložených ve francouzských sbírkách, z nichž většina je uložena v pařížském Musée du Quai Branly-Jacques Chirac. Instituce v současné době vlastní i dvacet šest soch převzatých od západoafrického královského paláce v Abomey v roce 1892, které by se podle nové legislativy měly vrátit do Beninské republiky. Francouzské instituce se navrácení předmětů dosud z velké části bránily. Sbírkové předměty jsou v jejich majetku zapsány jako „nezcizitelné“ a dosud nebylo možné jejich navrácení legální cestou. To by měl změnit chystaný zákon, který vyčlení dvacet sedm předmětů z národní sbírky, aby mohly být navráceny do Beninu a Senegalu. Jak informoval The Art Newspaper na přelomu roku, francouzský ministr kultury Franck Riester během své návštěvy Beninu slíbil navrácení dvaceti šesti uměleckých předmětů do roku 2021. Podobně jako meč muslimského velitele Omara Saïdou Tall, jehož navrácení před nedávnem přislíbil francouzský ministerský předseda Edouard Philippe při své návštěvě Senegalu. Navrácení předmětů je rovněž limitováno podmínkou, že Benin a Senegal zajistí bezpečné uložení navrácených předmětů. Nové muzeum v Beninu by mělo vzniknout v roce 2022.

5/ Erdogan de-sekularizací muzeí sbírá politické body

Hagia Sophia v Istanbulu, Turecko. Foto: Dave Proffer, Wikimedia Commons.

Článek v The Art Newspaper apelativně informoval o současném stavu v Turecku, kde prezident Erdogan proměňuje muzea na mešity. Tak je tomu i v případě chrámu svatého Spasitele v Chóře a chrámu Boží Moudrosti (Hagia Sofia) v Istanbulu, který by se měl stát opět mešitou po 85 letech. Prezident Recep Tayyip Erdogan své stanovisko z července tohoto roku opírá o rozhodnutí nejvyššího správního soudu, který akt považuje za legální. Podle jeho rozhodnutí změna mešity na muzeum v roce 1934 v rámci sekulárních reforem Mustafy Kemala Atakurka byla protiprávní. Chrám v minulosti sloužil jako korunovační místo byzantských císařů a v mešitu se změnil po dobytí Konstantinopole osmanskými vojsky v roce 1453. Podle zahraničních komentátorů je rozhodnutí prezidenta Erdogana vykládané jako snaha získat větší politickou podporu od tureckých islamistů a nacionalistů. Tento akt odsoudila i řada zahraničních politiků jako bývalý premiér Švédska Carl Bildt, který na svém twitterovém účtu jednání Erdogana označil za alarmující politický akt. Na rozhodnutí prezidenta reagovala i mezinárodní organizace UNESCO, na jehož seznamu chrám Boží Moudrosti figuruje od roku 1985. UNESCO zaslalo do Ankary několik apelativních dopisů a chce s prezidentem jednat o budoucnosti chrámu. Podobně organizace OSN upozornila, že je chrám v  seznamech OSN veden jako muzeum a Ankara musí zajistit, aby i nadále zůstala „zachována jeho výjimečná univerzální hodnota“. Mluvčí tureckého prezidenta Ibrahim Kalin k situaci uvedl, že: „otevření chrámu Hagia Sofia modlitbám nebude bránit návštěvám turistů v této památce.“ Historici umění na katedře Medieval Art History na Columbia University v New Yorku v článku pro The Art Newspaper rovněž upozorňují na nejistou budoucnost cenné umělecké výzdoby – především mozaik a nástěnných maleb v jednotlivých chrámech, která může být přeměnou na mešity ohrožena. „Je příliš brzy na to vědět, jak ztráta muzejního statusu ovlivní buducnost těchto památek. Musíme věřit, že respektování náboženské historie a přesvědčení druhých o univerzální hodnotě kulturního dědictví zvítězí bez ohledu na novou náboženskou funkci budovy,“ uvedli autoři článku.

6/ Benátské bienále ocení zesnulého kurátora Okwui Enwezora Zlatým lvem

Okwui Enwezor. Foto: Facebook Exploring Okwui Enwezor

Organizátoři benátského bienále dnes (1. září) ocení minulý rok zesnulého nigerijského kurátora, kritika a básníka Okwui Enwezora (1963–2019), který jako jeden ze čtyř bývalých uměleckých ředitelů přehlídky získá sošku Zlatého lva. Enwezor připravil benátské bienále v roce 2015 jako první v Africe narozený kurátor v její sto dvacet let dlouhé historii.

Okwui Enwezor se narodil v Awkuzu v Nigérii a po semestru studií na univerzitě v Nigérii se přestěhoval do New Yorku, kde v roce 1987 promoval na New Jersey City University. Vedle umění se zaujatě věnoval poezii, která se odrazila i v jeho budoucím zájmu o konceptuální umění. V roce 1993 se stal spoluzakladatelem Nka Journal of Contemporary African Art. Důležitým mezníkem v jeho kariéře byla výstava In/Sight v roce 1996 v Guggenheimově museu představujícím 30 afrických fotografů. Výstava se stala jednou z prvních přehlídek narušující klasický umělecký kánon umění a představující post-koloniální pohled na africké umění v jeho historickém a politickém kontextu. Enwezor působil jako ředitel Haus der Kunst v Mnichově, stal se prvním neevropský kurátorem Documenty 11 v Německu (1998–2002). Kurátorsky dále působil ve Whitney Museu of American Art v New Yorku, International Centre of Photography v New Yorku nebo Art Institute of Chicago. V roce 2014 byl časopisem ArtReview vyhlášen za jednoho ze sta nejvlivnějších osobností uměleckého světa.

Zlatý lev bude předán 1. září v Giardini della Biennale v rámci oslav 125. let historie benátské přehlídky umění. 29. srpna byla také zahájena výstava Zneklidněné múzy: Kdy se Bienále potkává s historií (The Disquieted Muses: When the Biennale Meets History) mapující jeho historii. Zlatým lvem kurátorským osobnostem byl vedle Okwui Enwezora oceněn rovněž Germano Celant, vůdčí osobnost italského uměleckého hnutí Arte Povera, který kurátorsky připravil ročník v roce 1997 a zemřel na jaře tohoto roku na komplikace spojené s nákazou Covidem–19. Dále ocenění získali Maurizio Calvesi (připravil ročníky 1984 a 1986), specialista na umění futurismu a Vittorio Gregotti (ročníky 1975 a 1976), architekt a autor olympijského stadionu v Barceloně, kteří rovněž zemřeli v letošním roce.

7/ Zemřeli dva významní teoretici zabývající se modernismem a technologiemi, Bernard Stiegler a Frank Popper

Frank Popper. Foto: Valueyou, Wikimedia Commons

Historik umění Frank Popper, narozený v Praze roku 1918, zemřel 12. července v Luganu, pohřben byl v Paříži. Jeho hlavním tématem byl vztah technologie a moderního umění. Popper zpočátku pracoval v textilním průmyslu ve Vídni, později byl rozhlasovým operátorem britské RAF. Se svou manželkou, umělkyní Hellou Guth, se přestěhoval do Paříže a studoval na Sorbonně, kde obhájil disertační práci o kinetickém umění, ačkoliv se nejprve chtěl věnovat Marcelu Proustovi. Popperova kniha Origins and Development of Kinetic Art (1968) kladla počátek kinetického umění do roku 1860, tedy do počátků impresionismu. Jeho kniha z roku 1975 Art-Action and Participation stavěla do středu zájmu diváka a proces pozorování jako ústřední prvek modernismu. Popper, jenž se v šedesátých letech věnoval například i op-artu, došel s postupně se rozvíjejícími technologiemi k pojetí „virtuálního umění“ jako prostředku k humanizaci technologií pomocí interaktivity. Popper byl emeritním profesorem estetiky a dějin umění na Université Paris 8.

Bernard Stiegler v roce 2000. Foto: joseph.paris, Wikimedia Commons

Významný francouzský filozof Bernard Stiegler zemřel 5. srpna 2020 ve věku šedesáti osmi let. Stiegler působil jako vedoucí Institutu výzkumu a inovací (IRI), který sám založil v roce 2006 jako součást Centra Georges-Pompidou. Rok předtím podnítil vznik politické a kulturní společnosti Ars Industrialis, v roce 2010 pak filozofické školy pharmakon.fr. Stiegler je znám především jako teoretik technicity. Technologie podle něj hraje zcela zásadní roli v kultuře a celkově ve společnosti. Narodil se v roce 1952 ve Villebon-sur-Yvette a od svého mládí tíhnul k levici. V roce 1968 se účastnil studentských májových protestů a poté vstoupil do komunistické strany, s níž se však roku 1976 rozloučil kvůli sílícímu stalinistickému křídlu. Tehdy pracoval jako farmář nebo prodavač, později otevřel vlastní jazzový klub v Toulouse. Roku 1978 byl za ozbrojené loupeže odsouzen k pěti letům vězení, kde začal studovat filozofii. Čtyři roku po svém propuštění již společně s Catherine Counot kurátoroval výstavu s názvem Mémoires du futur. Bibliothèques et technologies (Vzpomínky na budoucnost. Knihovny a technologie), která proběhla v Centru Georges-Pompidou a zkoumala vztah počítačů, digitálních databází, elektronického čtení a kulturní paměti. V roce 1993 obhájil disertaci, jejímž vedoucím byl Jacques Derrida. Později vydal více než třicet filozofických titulů. Mezi jeho nejvlivnější práce patří třídílný opus Technics and Time (1994-2010), v němž mimo jiné tvrdil, že lidstvo a technika jsou vzájemně provázané. Mezi jeho poslední práce patří kniha The Age of Disruption: Technology and Madness in Computational Capitalism (2019), která se vypořádává s několika naléhavými výzvami současnosti, jako je umělá inteligence, antropocén a algoritmizace každodenního života.

8/ Výbuchy v Beirútu výrazně ochromily místní uměleckou scénu

Pohled do Sfeir-Semler Gallery po ničivém výbuchu v Beirutu. Zdroj: webové stránky Sfeir-Semler Gallery

V libanonském hlavním městě Beirútu došlo 4. srpna ke dvěma ničivým výbuchům v přístavních docích. Příčinou byla exploze 2 750 tun dusičnanu amonného a výbuch si vyžádal přes sto mrtvých. Následky výbuchu pocítila i místní umělecká scéna. Především výstavní instituce čelily výraznému poničení, tak jako například Sursock Museum sídlící míli od místa katastrofy. Instituce založená v roce 1957 přitom prošla rozsáhlou rekonstrukcí v roce 2015. Jak uvedl tiskový mluvčí muzea: „Budova byla značně poškozena a jsme vděční, že personál zůstal v bezpečí.“ Jak ukazují fotografie instituce, byl interiér zasypán sutinami a řada děl poškozena. Podobným poškozením čelila i Sfeir-Semler Gallery, která se rovněž nachází nedaleko místa výbuchu.

9/ Významní umělci z celého světa podpořili polské queer aktivisty a aktivistky

Na začátku srpna byla za údajný vandalismus zatčena a na dva měsíce zadržena nebinární polská aktivistka Margot, která je spoluzakladatelkou kolektivu Stop Bzdurom (Stop blbostí), bojujícího proti stále rostoucí homofobii v Polsku zakrýváním nenávistných nápisů namířených proti LGBTQ komunitě nebo veřejných monumentů duhovými vlajkami. Dvaadvacetiletá Margot se měla ve Varšavě dopustit zločinného chování tím, že překryla nápis Stop pedofilii na dodávce projíždějící ulicemi Varšavy a údajně měla napadnout i jejího řidiče. Pedofilie je v očích polských ultrapravicových konzervativců standardně spojována s homosexualitou a slouží jako účelový argument pro manipulaci s veřejným míněním. Ihned po zatčení Margot proběhla poklidná demonstrace na její podporu, kde bylo policií zadrženo dalších 48 demonstrujících. Zároveň vznikla petice FREE MARGOT: S.O.S. SEXUAL AND GENDER DEMOCRACY IN POLAND, kterou iniciovali Wojciech Pus, Adam Bodnar a Zbigniew Ziobro a která má nyní 1751 podpisů, mezi nimiž figurují známá jména polského, ale i mezinárodního uměleckého světa, jako jsou Karol Radziszewski, Daniel Muzyczuk, Olga Tokarczuk, Judith Butler a další. V petici, která rekapituluje situaci a popisuje aktuální stav jednoho z nebezpečně sílících proudů polské politiky zaznívá mimo jiné, že: „zatčení Margot je součástí rozsáhlé vládní a policejní operace, jež má za úkol omezit práva sexuálních a genderových menšin, degradovat je a zároveň potlačit veškeré formy kritického antagonismu.“ Margot byla z vazby propuštěna minulý pátek, vzhledem k tomu, že ale obvinění stále trvá, je poselství petice pořád aktuální.

10/ Během léta zemřeli Jiří Tomáš Kotalík a Ludmila Vachtová

Jiří T. Kotalík. Zdroj: Luděk Kovář, Wikimedia Commons

Během léta odešli dvě významné osobnosti českého dějepisu umění druhé poloviny dvacátého století Jiří Tomáš Kotalík (1951–2020) a Ludmila Vachtová (1933–2020).

Jiří T. Kotalík, syn historika umění a bývalého ředitele Národní galerie Jiřího Kotalíka, byl historik umění zaměřený zejména na dějiny novověké architektury, vazby mezi starým a novým uměním a ochranu kulturních památek. V letech 1969–71 studoval na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana E. Purkyně, dnešní Masarykovy univerzity v Brně. Poté v letech 1972–1974 na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze, kde v roce 1987 obhájil i kandidátskou disertační práci na téma Architektura 17. a 18. století v jižních Čechách a její význam pro lidovou kulturu regionu. Jeho zájem o architekturu se nesoustředil pouze na období novověku jako je tomu v publikacích Architektura Barokní (2001) nebo Toskánský palác v Praze (1999, spoluautor), ale zaujatě se věnoval i moderní a současné architektuře, výběrem lze uvést alespoň knihu Josef Gočár. 1880–1945 (2010, spoluautor). Od roku 1984 působil jako asistent na Akademii výtvarných umění v Praze, kde později získal stálé pedagogické místo a v letech 2010–2014 byl jejím rektorem. Vedle toho paralelně přednášel dějiny architektury na FA ČVUT. Jiří K. Kotalík se zaujatě věnoval i ochranně uměleckých památek a památkové péči. V letech 2003–2004 se stal generálním ředitelem Národního památkového ústavu v Praze. Byl členem řady odborných grémií a poradních orgánů, mimo jiné Pražského grémia pro ochranu a rozvoj kulturního prostoru hl. města Prahy. Za svůj přínos české kultuře získal Cenu ministra kultury ČR v oblasti umění.

Ludmila Vachtová, zahájení výstavy Olga Karlíková: Obrazy, Galerie mladých, Alšova síň, 1964. Zdroj: Archiv výtvarného umění v Praze

Ve čtvrtek 23. července zemřela v Curychu česká historička umění, teoretička, kritička a kurátorka Ludmila Vachtová, která se věnovala modernímu a soudobému umění. Vachtová byla výraznou kritičkou, která od 50. let přispívala do řady dobových periodik jako Výtvarné umění (1954–1962), Knižní kultura (1962–1965) nebo Umění a řemesla (1969–1971). V roce 1965 stanula v čele Galerie na Karlově náměstí (1965–1969) a Galerie Platýz v Praze (1965–1971), z nichž vybudovala úspěšné výstavní prostory s jasným koncepčním programem a představila i řadu autorů, kteří do té doby neměli v Pražském prostředí samostatnou přehlídku jako byla Běla Kolářová, Daniela Vinopalová či Hugo Demartini. Spolu s historičkou umění a tehdejší ředitelkou Oblastní galerie Liberec Hanou Seifertovou připravila sérii sochařských přehlídek, které byly první ucelenou prezentací soudobého československého sochařství s mezinárodním přesahem po roce 1948. V důsledku zhoršující se politické situace po roce 1968 a zákazu publikovat odešla v roce 1972 do Švýcarska za svým manželem sochařem Florinem Granwehrem a začala zde druhou „švýcarskou“ kariéru věnovanou především dobovému světovému umění. Z Vachtové široké publikační i kurátorské činnosti lze zmínit alespoň monografie František Kupka (1968), Teď. Práce Evy Kmentové nebo výstavy Socha 1964 (Oblastní galerie v Liberci, 1964), Kupka – Waldes. Malíř a jeho sběratel. Dílo Františka Kupky ve sbírce Jindřicha Waldesa (Praha, 1999).