Artalk.cz

Zvědavost mi zůstala podnes

Petra Lexová přibližuje životní dílo nedávno zesnulé Ludmily Vachtové, jež byla jako historička umění, kritička a kurátorka od 50. let důležitou osobností formující nejen československou a českou uměleckou scénu: „Její nekompromisní jednání a často ostrý jazyk ji v závěru šedesátých let stály postupně jednotlivá pracovní místa a v roce 1972 úplný zákaz publikování. Situaci řešila odchodem z Československa v prosinci 1972 za svým manželem Florinem Granwehrem, za kterého se provdala v roce 1969. Trvale se usadila v Curychu a téměř od nuly začala budovat svou druhou ‚švýcarskou‘ kariéru.“

Ludmila Vachtová, nedatováno. Zdroj: Archiv výtvarného umění v Praze

Zvědavost mi zůstala podnes

Ve čtvrtek 23. července zemřela v Curychu česká historička umění, teoretička, kritička a kurátorka Ludmila Vachtová (nar. 24. září 1933). Odešla přesně jedenáct měsíců po svém manželovi, švýcarském sochaři Florinu Granwehrovi (18. února 1942 – 23. srpna 2019). Bylo jí nedožitých 87 let.

Ludmila Vachtová byla nekompromisní  kritičkou, která od 50. let intenzivně přispívala do řady dobových periodik jako Výtvarné umění (1954–1962), Knižní kultura (1962–1965) nebo Umění a řemesla (1969–1971). „Věčně uštěpačná“ kritička umění, jak ji označil její bývalý šéfredaktor Josef Hiršal,[1] se snažila informovat o tehdy neoficiálním abstraktním umění – díle Františka Kupky, Mikuláše Medka, Josefa Istlera, ale i mladší generaci umělců jako byla Běla Kolářová, Karel Malich či Hugo Demartini. Jak sama hodnotila svojí tehdejší práci v rozhovoru s Viktorem Karlíkem a Terezií Pokornou: „Šlo vždy hlavně o to, aby se věci dostaly do oběhu, aby se o nich vědělo. Filosofovat o nich mě nikdy nebavilo, ani bych na to neměla.“[2] Zanedbatelná nebyla ani Vachtové kurátorská činnost. V roce 1965 stanula v čele Galerie na Karlově náměstí (1965–1969) a Galerie Platýz v Praze (1965–1971), z nichž vybudovala úspěšné výstavní prostory s jasným koncepčním programem. Její nekompromisní jednání a často ostrý jazyk ji v závěru šedesátých let stály postupně jednotlivá pracovní místa a v roce 1972 úplný zákaz publikování. Situaci řešila odchodem z Československa v prosinci 1972 za svým manželem Florinem Granwehrem, za kterého se provdala v roce 1969. Trvale se usadila v Curychu a téměř od nuly začala budovat svou druhou „švýcarskou“ kariéru.

Jeden z posledních rozhovorů s Ludmilou Vachtovou, který vyšel v Čechách, připravila pro Sešit umění, teorii a příbuzné zóny Terezie Nekvindová.[3] Představuje Vachtové kurátorskou činnost, podobně jako její přednáška na AVU v rámci cyklu Středy na AVU vysílané Českou televizí.[4] Oba tyto záznamy dokreslují razantní a průraznou osobnost Ludmily Vachtové, která nikdy nešla pro peprný výraz daleko a neměla potřebu svá slova balit do cukrkandlového balastu diplomacie. Při výběru umělců, kterým připravovala výstavu pro ní bylo vedle samotné tvorby důležité i morální hledisko. Ve svých odborných textech ze 60. let nikdy výrazně neteoretizovala jako například její současník Jindřich Chalupecký, ale snažila se jít „k jádru věci“ – přibližovat současné tvůrce a zachytit podstatu jejich tvorby. Zajímalo jí jak výtvarné tak užité umění, kterým přikládala stejný význam.

Ludmila Vachtová, zahájení výstavy Olga Karlíková: Obrazy, Galerie mladých, Alšova síň, 1964. Zdroj: Archiv výtvarného umění v Praze

Lída Vachtová – teoretické začátky

„Octla jsem se ‚na scéně‘ – či v ní – v roce 1956, pěkně zkažená po studiu výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě. Kamil Linhart, který tam vedle Zdeňka Sýkory asistoval profesoru malby Martinu Salcmanovi, provozoval cosi jako Samizdat avant la lettre a shromažďoval okolo sebe drobnou skupinu ‚kuřátek‘ (patřila k nim taky Lída Padrtová a Jitka Hamzová), kterou krásně infikoval a systematicky zásoboval poezií, filozofií a muzikou.“[5] Začátky kariéry Ludmily Vachtové jako historičky umění nebyly snadné. Po neúspěšných zkouškách na obor malby na Akademii výtvarných umění v Praze, začala v roce 1951 studovat Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor Výtvarná výchova. Po absolvování školy se Vachtová snažila přihlásit na dějiny umění FF UK v Praze, ale jako absolventka již jedné vysoké školy byla odmítnuta. Prostřednictvím doc. Jaromíra Langa se jí však podařilo získat práci v redakci časopisu Výtvarné umění a časem absolvovala dějiny umění alespoň externě. Završila je diplomovou prací o Františku Kupkovi, kterou následně rozvinula do disertační práce.[6] Od poloviny 50. let přispívala texty a recenzemi do časopisu Tvar, který byl zaměřený především na užité umění a podařilo se jí zde informovat o stále žijících neoficiálních autorech jako byl František Kupka, Jan Zrzavý či Robert Piesen. Jak sama vzpomínala, tyto „první průšvihy dlouho nikdo nezaregistroval“.[7]

Ludmila Vachtová a umění 60. let v Československu

„Má léta šedesátá začala průserem: V časopise La Biennale di Venezia vyšel článek Cinque pittori cechoslovachi (Istler, Koblasa, Kotík, Medek, Sklenář). Nejdříve bylo ticho, pak následoval tanec zvaný fízlovačka.“[8] V roce 1961, kdy text vyšel, Ludmila Vachtová ještě pracovala v redakci Výtvarného umění, kde se věnovala především editorské práci. Otištění článku o neoficiálním českém umění pro italský časopis a následné vyslýchání vyvolalo patřičné pozdvižení a Vachtové bylo naznačeno, že „vrhá špinavé světlo na celou redakci Výtvarného umění“.[9] Když se v roce 1962 objevila nabídka práce pro kulturní sekci nového časopisu Knižní kultura pod redaktorským vedením Josefa Hiršala, Vachtová ji ihned přijala. Začátek 60. let byl v pražském kulturním prostředí dobou postupných změn, které vykrystalizovaly v roce 1964 volbou Adolfa Hoffmeistera do čela Svazu československých výtvarných umělců, obnovenou podporou výtvarných skupin a volbou odborných komisí do malých pražských galerií. V čele komise Galerie na Karlově náměstí a Galerie Platýz stanula v roce 1965 Ludmila Vachtová a zaměřila se na okruh mladé a střední generace geometrické a lyrické abstrakce. Výstavní program Galerie na Karlově náměstí zahájila výstavou Františka Kupky. V rámci programu představila i autory a autorky, jimž se do té doby nedostalo patřičné pozornosti, jako byla Běla Kolářová či Daniela Vinopalová, pro které prezentace v roce 1966 představovala první samostatnou výstavu. Vachtové se za dobu jejího působení podařilo vybudovat galerii s jasným zaměřením a vydobýt důležité postavení v rámci pražských institucí. Galerie Platýz zároveň fungovala jako živé kulturní centrum, kde bylo k nahlédnutí a prodeji volné i užité umění současných autorů jako byla Eva Kmentová, Libor Fára, Stanislav Kolíbal a řada dalších.

Ludmila Vachtová, nedatováno. Foto: Miloslav Sosna, Archiv výtvarného umění v Praze

Kurátorské aktivity Ludmily Vachtové se však nevztahovaly jen na pražské prostředí. Spolu s historičkou umění a tehdejší ředitelkou Oblastní galerie Liberec Hanou Seifertovou připravila sérii sochařských přehlídek (Socha 1964; Rakouští sochaři, 1965; Slovenská socha, 1966; Věra Janoušková a Vladimír Janoušek, 1967; Socha a město, 1969), které byly první ucelenou prezentací soudobého československého sochařství s mezinárodním přesahem po roce 1948. Ludmila Vachtová popisovala výběr autorů pro první konfrontační přehlídku, která se konala v zahradě Oblastní galerie Liberec a Botanické zahradě Liberec jako: „a) senioři, kteří se nezkurvili (Bedřich Stefan, Hana Wichterlová a Martin Reiner, který se nakonec – ze strachu, jak mi sám řekl – nezúčastnil) a za b) kluci a holky různého stáří a různého zaměření od lyrické abstrakce až po geometrickou abstrakci.“[10] Vedle uměleckého hlediska, tak mělo důležitou váhu výběru i hledisko morální. Zatímco u předchozích přehlídek si Vachtová mohla dovolit jistou svobodu výběru umělců a ohlídat koncepci katalogu, u poslední výstavy Socha a město, již byla tlačena do kompromisů, které nakonec vedly k její rezignaci. Přesto tato přehlídka bývá pro svůj přístup – osazení soch a objektů v rámci celého města, obecně nejvíce oceňovaná.

V této době začala Ludmila Vachtová narážet na zhoršující se politickou situaci v Československu. Srpnové události roku 1968 se postupem dvou let plně promítly do organizace uměleckého života a zastavily i činorodé působení Ludmily Vachtové. Ze dne na den ztratila vedoucí postavení v rámci obou galerií a byla ji znemožněna publikační činnost. Na začátku 70. let ještě Vachtová publikovala na stránkách Umění a řemesla pod cizími jmény, ale v roce 1972 jí byla publikační činnost zcela zakázaná a bylo jí znemožněno získat jinou práci.

Obálka katalogu výstavy Socha a město, Liberec: Olastní galerie v Liberci 1969.

Druhý život – Švýcarsko

V roce 1969 se Ludmila Vachtová provdala za švýcarského sochaře Florina Granwehra, se kterým se potkala ve Florencii. Přesto se po svatbě rozhodla žít nadále v Praze a za manželem odešla až na sklonku roku 1972. Výrazně ji tehdy pomohl Jiří Kolář. „Zavolal mi těsně před mým odjezdem, dal mi šek na sto dolarů a říkal: ‚Holka, vy to tam nebudete mít lehký, tady máte.‘ Měl pravdu, nejdřív jsem byla nezaměstnaná tady a pak tam.“[11] Vachtové začátky ve Švýcarsku dokresluje i dosud nepublikovaná korespondence s přítelkyní Alenou Falerskou z let 1969 – 1984: „Letadlo letělo ve slunci a Alpy byly nadzemsky krásné a letušky andělsky hodné. V Curychu bylo šedivo a mlha, nejdříve jsem odvláčela všechnu svou bagáž a Opi [Florin Granwehr] nikde nebyl, pak byl a nemohl najít své vypůjčené zaparkované auto a já jsem stála před letištěm opřená o malý žok a padlo to na mne a bylo mi jako vrabci na opušťáku.“[12] Po roce nezaměstnanosti, začala spolupracovat s Ústavem pro dějiny umění v Curychu a zpracovávat rejstřík pro knihu Dějiny umění ve Švýcarsku. Sama z té práce ale nebyla šťastná. Až v roce 1974, na podnět manžela, napsala do redakcí novin a žádala o práci. Podařilo se jí uchytit v Neue Zürcher Zeitung, kde působila až do roku 1982. Postupem let začala publikovat i pro Tages-Anziger (1983–1989), Frankfurter Allgemeine Zeitung (1982–1989), Weltwoche (1990–2006) a řadu dalších: Alte und Moderne Kunst (Wien), Art. Das Kunstmagazin (Hamburg), Beaux-Arts-Magazine (Paris), Frankfurter Allgemeine Zeitung (Frankfurt am Main), Kunstbulletin (Zürich).[13] Časem navázala i na svou kurátorskou činnost a připravila výstavy švýcarského i světového umění, z nichž lze zmínit monografickou výstavu Dreissiger Jahre Schweiz. Konstruktive Kunst 1915–45 v Kunstmuseum Winterthur z roku 1981 či Wotruba. Zeichnungen 1925–1950 v Kunsthaus Zürich v roce 1988. Vedle toho příležitostně přednášela na Universität Zürich. Přesto se i v zahraničí vracela k českému umění a příležitostně publikovala o díle Františka Kupky, Jiřího Koláře, Vojtěch Preissiga a dalších.

Ludmila Vachtová, podzim 1966. Zdroj: Archiv výtvarného umění v Praze

Epilog

„Slavnosti jsem slavila s mnohými, utrpěné škrábance vylízala sama. Nechuť k anketám a zvědavost mi zůstaly až podnes.“[14] Napsala Ludmila Vachtová na závěr příspěvku pro knihu Umění zrychleného času. Česká výtvarná scéna 1958–1968 v roce 1999, kde z vlastní pozice nahlížela zmíněné časové období. Po revoluci se Ludmila Vachtová začala opětovně vracet do Československa a podílela se na několika výstavách ve spolupráci s českými galeriemi, jako byla například výstava Kupka – Waldes. Malíř a jeho sběratel. Dílo Františka Kupky ve sbírce Jindřicha Waldesa v Praze 1999 nebo spolu s Polanou Bregantovou připravila v roce 2006 výstavu Eva Kmentová. Deník díla, k níž vydala monografii Teď. Práce Evy Kmentové. I nadále byla teoreticky a publikačně činná a za svůj život vytvořila pozoruhodný konglomerát textů a výstav, jak prozrazuje heslo Vachtové ve Slovníku českých historiků umění. Přesto zhodnocení její teoretické práce dlouho chybělo a nepřišlo ani se zvýšeným zájmem o období šedesátých let v devadesátých a nultých letech. Je otázkou, co tento fakt způsobilo, zda její odchod do zahraničí nebo to, že působila jako žena-kurátorka a teoretička. V převaze výrazných teoretických a kurátorských osobností šedesátých let zabývajících se soudobým uměním v čele s Jindřichem Chalupeckým, Miroslavem Lamačem či Jiřím Padrtou by se dalo říci, že spolu s historičkou umění Evou Petrovou tvořila Vachtová ženskou minoritu. Sama však genderově zaměřený náhled na vlastní osobu odmítala a v rozhovoru s Terezií Nekvindovou zmínila: „Byly jsme samozřejmě emancipované, jako už Božena Němcová, Eliška Krásnohorská nebo Toyen. To teprve paní Pachmanová přišla v devadesátých letech s americky ovlivněnou teorií, že českým paním a dívkám je třeba pomoci, neboť jsou utiskované. Proti tomuhle jsem se musela ze začátku dokonce bránit v Curychu.“[15] Přesto k vědeckému zhodnocení osobnosti Ludmily Vachtové došlo až v posledních deseti letech. Stalo se jím v souvislosti s její kurátorskou činností, které se mimo jiné věnovala již zmíněná Terezie Nekvindová. Celkový pohled na osobnost Ludmily Vachtové pak přinesla badatelská práce historičky umění Barbory Špičákové, která se Vachtové věnovala ve své diplomové práci. [16] Ve spolupráci s Archivem výtvarného umění v Praze připravila souborné vydání českých textů Ludmily Vachtové, ke kterým by měla v budoucnu vzniknout i druhá část textů německých vydaná švýcarským nakladatelstvím Scheidegger & Spiess.


[1] Bohumila Grögerová – Josef Hiršal, Let let, Praha 2007, s. 456.

[2] Viktor Karlík – Terezie Pokorná, Každý máme svoje lobby, online zde: http://www.bubinekrevolveru.cz/za-ludmilou-vachtovou, vyhledáno 28. 7. 2020. Poprvé otištěno viz Viktor Karlík – Terezie Pokorná, Každý máme svoje lobby, Revolver Revue, č. 43, 2000.

[3] Terezie Nekvindová, Byla jsem nezřízeně zvědavá. Rozhovor s Ludmilou Vachtovou, Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny. Notebook for art, theory and related zones, č. 26, 2019. s. 8–42.

[4] Ludmila Vachtová, Bylo nebylo, Přednáškový cyklus středy na AVU, 21. 11. 2012. Online zde: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10000000006-stredy-na-avu/212251000070024-ludmila-vachtova-bylo-nebylo/, vyhledáno 28. 7. 2020.

[5] Alena Potůčková, Umění zrychleného času. Česká výtvarná scéna 1958–1968, Praha 1999, s. 53–54. s. 53.

[6] Viz Ludmila Vachtová, František Kupka, Praha 1968. (angl. vyd. Ludmila Vachtová, Frank Kupka, London – New York 1968).

[7] Karlík–Pokorná (pozn. 2).

[8] Potůčková (pozn. 5), s. 54.

[9] Karlík–Pokorná (pozn. 2).

[10] Nekvindová, (pozn.3), s. 12.

[11] Karlík–Pokorná (pozn. 2).

[12] Dopis Ludmily Vachtové Aleně Falerské z 22.–23. 12. 1972. Dosud nezpracovanou korespondenci Ludmily Vachtové a Aleny Falerské nalezla v pozůstalosti JUDr. Aleny Falerské PhDr. Lucie Šmídová. Konvolut 290 dopisů a pohledů seřadila Polana Bregantová. Dnes v pozůstalosti Ludmily Vachtové.

[13] Viz. Ludmila Vachtová, PhDr., heslo red. PBg [Polana Bregantová], in: Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejích spolupracovníků z příbuzných oborů II, Praha 2016, s. 1575–1579.

[14] Potůčková (pozn. 5), s. 54.

[15] Nekvindová, (pozn.3), s. 13.

[16] Barbora Špičáková, Ludmila Vachtová 1964–1971. Galerie na Karlově náměstí, Galerie Platýz, Sochařské výstavy v Liberci (diplomní práce), Katedra dějin umění a estetiky Vysoká škola umělecko-průmyslová, Praha 2009.