Architekt Iľja Skoček, spoluautor Istropolisu, zemřel ve věku 91 let

Minulý týden zemřel ve věku 91 let Iľja Skoček (1930–2022), významný poválečný slovenský architekt. Byl spoluautorem bratislavského Istropolisu, na kterém se podílel s dlouholetými spolupracovníky Ferdinandem Končekem a Ľubomírem Titlem. Dlouholetý spor o zachování stavby v lednu dospěl ke smutnému konci a k plánům na demolici. Přesto odkaz Iľji Skočka i nadále zůstává v řadě staveb a urbanistických úprav Bratislavy, s níž byl celoživotně spjatý.

Iľja Skoček v dokumentárním seriálu Ikony, 2020, režie: Dano Dekan

Iľja Skoček absolvoval Slovenskú vysokú školu technickú v Bratislavě (1948–52), kde se také potkal se svými dlouholetými spolupracovníky Ferdinandem Končekem a Ľubomírem Titlem. Studovali u předního slovenského meziválečného modernisty Emila Belluše. Urbanismus pak u jednoho ze zakladatelů daného oboru na Slovensku, českého architekta Emanuela Hrušky. Po absolvování pokračovali ještě rok na Speciální škole architektury Akademie výtvarných umění v Praze (1952–53).

Trojice architektů se krátce po dokončení studia vrátila do Bratislavy a přihlásila se do řady architektonických soutěží. V roce 1955 zvítězili v soutěži na úpravu bratislavského Podhradia i na Dom odborov Istropolis. Do soutěže zaslali hned několik projektů a obsadili první tři místa. Istropolis, který původně sloužil jako kongresově administrativní komplex, zahrnoval velký společenský sál, kde probíhaly sjezdy územní organizace Komunistické strany Československa. I z toho důvodu byla stavbě věnována zvýšená pozornost, což se odrazilo jak na samotné formě, tak i na použitých materiálech a umělecké výzdobě. Dokončení Istropolisu se podařilo až v roce 1981. V té době měli architekti za sebou několik velkých realizací hotelů a obytných domů v bratislavském Ružinove a Dúbravke.

Dom odborov Istropolis v Bratislavě. Foto: Ľubo Stacho

V Bratislavě vytvořili řadu veřejných realizací a urbanistických projektů jako Hotel Sorea (dříve Dom kultúrnej rekreácie, realizace 1962–66), Študentský domov Jura Hronca (1961–67), sídlisko Dúbravka (1969–75) nebo urbanistický koncept města pro 60 000 obyvatel v Ružovej dolině a na Štrkovci, za který získali Cenu Dušana Jurkoviče. Mimo hlavní město pak vytvořili například realizaci Hotelu Sorea Trigan (dříve Hotel Blaník, 1973–75) umístěného u Štrbského Plesa. Trojici architektů v odborných kruzích neformálně přezdívali „lordi“ pro jejich civilní architekturu, která nepostrádala cit pro detail, jak vzpomíná v dokumentu Ikony architekt Pavel Paňák.

Jak uvádí v rozsáhlém medailonu Iľji Skočka deník Pravda, za svůj život vytvořil okolo 150 projektů, ze kterých se realizovala jen malá část – zhruba 20 až 30. Mezi nerealizovanými projekty nakonec skončila i přestavba bratislavského Podhradia nebo Rybného námestia.

„Architektúra sa bez spoločnosti nedá robiť. A aká je spoločnosť, taká je architektúra. Architektúra nie je o profite, architektúra je o kvalite,“ uvedl Skoček v již zmíněném dokumentárním filmu Ikony z roku 2020. Podle architekta potřebuje architektura každodenní starost, bez níž zahyne. Tento osud bohužel doprovází řadu staveb druhé poloviny dvacátého století, ke kterým většinová společnost stále chová ambivalentní vztah. To jsme mohli vidět jak na osudu pražského Transgasu (zde a zde), tak bratislavského Istropolisu (zde). Iľja Skoček se k těmto radikálním změnám vyjadřoval kriticky. Nesouhlasil s názorem, že se dá vše nahradit. Jak jej cituje časopis Pravda: „Keď máte jedno dobré umelecké dielo, ako ho nahradíte? To nejde.“ Jeho snahou bylo, aby architektura byla především smysluplná a účelná. V diskusích o plánované demolici Istropolisu věřil, že by stavba měla být zachována. Jak uvedl Iľja Skoček ml., předseda Slovenské komory architektů, pro SME, jeho otec do poslední chvíle doufal, že Istropolis nezbourají. „Nevedel, že ho začali rozoberať. Som rád, že si tento pocit odniesol so sebou.“