Otevřená / uzavřená kniha Viktora Kopasze

V českobudějovickém Domě umění se koná výstava Viktora Kopasze Osvobozená kniha / Liberated Book. Autor, který se v posledních dvaceti letech věnuje prezentaci svých fotografií ve formě deníků, zde opouští pevnou vazbu a obsah knihy nechává rozeběhnout po stěnách galerie.

K pochopení Kopaszovy dlouholeté práce je lepší nejdříve poznat knihy, které napomohou k lepšímu čtení výstavy. V první místnosti se na vysokých stojanech připomínajících středověké psací pulty skriptorií nachází tři vybrané. Jsou jen zlomkem z celkového počtu. Na hřbetu jedné z novějších je razítkem natisknuté číslo „57“, které poskytuje představu o konečném počtu.

Kopasz se jejich sestavování začal věnovat již v období dospívání. Jsou deníkem a skicářem zároveň. Název natištěný na hřbetě knihy vytváří tematický rámec, který je naplněn na základě fotografií, črt, slov tištěných razítky či vlepenými výstřižky. Hlavní roli mají fotografie, a to klasické analogové i tištěné na průhledné folie. Obraz je často rozostřen. Jeho podoba je skryta za listem pauzovacího papíru nebo se slévá navrstvením několika průhledných folií na sebe.

Proces vrstvení se objevuje u knih spojených s Kopaszovou osobní historií. Tak je tomu i v New Rain připomínající cestu po Americe nebo v knize Kertelö, v níž přibližuje krajinu na pomezí slovenských a maďarských hranic, z níž pochází (na výstavě není). Jakoby se Kopasz snažil formální skladbou knihy podpořit její obsahové sdělení. Způsob vrstvení připomíná podobu vzpomínky se zhuštěným obsahem. Až při důkladnějším rozpomínání (otáčení stran) se jejich obsah vyjasňuje. Knihy jsou rovněž plné symbolů. Jedním z podstatných je řeka. Například v New Rain se objevují fotografie a nákresy řeky Hudson. Ta je zachycena na leteckých snímcích, které jsou v knize řazeny za sebou a tím pádem seřazeny v ucelený obraz. V Kerleto je zase zobrazena jako živel pohlcující člověka, jehož tělo se v ní ztrácí a zase objevuje. Řeka je důležitým prvkem času v herakleitovském smyslu plynutí. Času, který souvisí se snahou zachycení osobní historie ve formě deníků. Času, který je dokonale zakonzervován v médiu fotografie.

Expozice v Domě umění se však nejvíce vztahuje ke knize Deadlock, v níž Kopasz volí zcela odlišný výrazový slovník složený z geometrických tvarů (především kruhu), linie a plochy. Vizuálně se tak blíží dílům ruských konstruktivistů z období avantgardy. Svým přístupem se nesnaží o reformu společnosti podstatnou pro avantgardní umělce. Pro Kopasze se stává formální hrou, v níž včleňuje geometrické prvky do fotografického obrazu a posléze se ho úplně zříká.

V knize Deadlock je stále patrný Kopaszův rukopis s důrazem na vrstvení. Její největší část tvoří řada barevných, za sebou jdoucích listů, jejichž plocha je porušena jedním či dvěma vyříznutými kruhy, umístěnými vždy na odlišném místě než na straně předchozí. Tím dochází k průhledu skrze jednotlivé strany. Výsledný obraz je pak kompozicí barevných geometrických tvarů (výřezů), které se při otočení každé další strany mění. V druhé části knihy Kopasz barevné „body“ vsazuje do fotografií zobrazujících stromový sad. U uříznutých větví stromů zdůrazňuje geometrické tvary kruhu a nové „body“ do obrazu doplňuje.

V podobné formální hře pokračuje i v prostorách galerie. Podle názvu „osvobozuje“ knihu, aby svůj způsob tvorby „obrazů“ představil  i v rámci volného prostoru. Část expozice vycházející z knihy Deadlock připomíná její rozevřené strany, kdy Kopasz jednotlivé pasáže z knihy vyjímá nebo se jimi do značné míry inspiruje. Tak je tomu i u stěny, na níž jsou v několika řadách rozvěšené hromádky prostříhaných barevných papírů nebo fotografie stromů s domalovanými body. Výsledné kompozice často působí ploše. Vtipnost a variabilita knihy jakoby se v prostoru rozmělnila a obnažené strany bez pevné vazby vypadají ztraceně.

Zcela samostatně pak působí část výstavy nazvaná Stereotype. Ta jakoby nepotřebovala příběh/knihu, která tvoří její rámec. Základní motiv představují židle naskládané na sebe. Jsou natištěné na rozměrný formát fotopapíru, jindy na vytrhané listy školního sešitu. Za pozornost stojí dílo, na němž jsou vyfotografované židle v různých polohách přeneseny na pauzovací papíry a výsledný obraz je pak složen do jednoho bloku. Židle díky propustnosti papíru prosvítají a vytváří dojem rozfázovaného pohybu zvedání. Příznačný název Stereotype evokuje skládání starých, ověřených pravd, personifikovaných symbolem židle, na sebe. Vykročení ze stereotypu lze jen opuštěním této „věže“ vědění. Osamostatněním vlastního přemýšlení. Tedy pohybem, který je představen v již zmíněném obrazu „rozpohybované“ zvedající se židle.

Chci-li v závěru shrnout dojem z této výstavy, musím napsat, že je nejednotná. Kopasz k divákovi promlouvá skrze dvě média: instalaci a knihu; dvěma rozdílnými vizuálními vjemy. Na jedné straně rozehrává partii hry s formou a ukazuje divákovi, jak dekonstruuje obsah obrazu. Na druhé straně představuje fotografie se skrytým sdělením. Z části čerpá z hotové knižní předlohy, zároveň prezentuje „volnou“ tvorbu. A takto vzniklá nejednotnost vyvolává pocit zmatení. Výstava však má i druhou polohu. Na prvotní kritiku se lze dívat i z jiného úhlu. Váže-li se Kopaszova tvorba značně k jeho osobní historii (a to se nemusí týkat jen té soukromé/intimní), je jakési hledání výrazu věc zcela přirozená a lidská. V této souvislosti lze pak výstavu vnímat jako další otevřený deník s názvem na hřbetu: „Viktor Kopasz“.

______________________________________________________

Viktor Kopasz : Osvobozená kniha / Dům umění České Budějovice / České Budějovice /18. 2. - 16. 3. 2014