Když se propaganda schovává za kritiku cenzury

V kutnohorském GASKu probíhá až do poloviny září výstava polského umění 80. let. Jako doprovodný program se pak ve středu 6. 9. 2023 v Knihovně Václava Havla uskuteční diskuse na téma cenzura v současnosti. V čem jsou obě akce problematické přibližuje v komentáři Anežka Bartlová.  

Pohled do výstavy Necenzurováno. Polské nezávislé umění 80.let. Foto: GASK

Když se propaganda schovává za kritiku cenzury

Knihovna Václava Havla ve spolupráci s deníkem Echo pořádá diskusi, jejímž předmětem má být cenzura v dnešní době. Akce je vázána na výstavu Necenzurováno. Polské nezávislé umění 80. let, která až do poloviny září probíhá ve středočeském GASKu. Jistě by se mohlo zdát záslužné, že se o výstavě, která probíhá v Kutné hoře celé léto, mluví i v Praze, a to před publikem, které je jinak zvyklé spíše na debaty politické. Podívejme se však na kontext, který celou akci značně problematizuje.

Výstava Necenzurováno. Polské nezávislé umění 80. let na rozsáhlém materiálu představuje tvorbu vesměs ne-konceptuální. Hlavní část tvoří obrazy, doplňuje je několik soch, dobových fotografií, video a plakáty. Výstava je rozdělena do „tematických“ oddílů (Dusno, Oranžová alternativa, Výstava kufrů, Večeřadlo, Dřina, Květinový kříž, Proti zlu, proti násilí, Znamení kříže, Obrázek z vězení, Vzteklý pes na zeleném pozadí), v rámci nich podstatnou část tvoří díla s katolickou tematikou a doplňuje je tvorba nepříliš politicky ostrá anebo kritická k dalším složkám společnosti. Jen letmým porovnáním výběru kurátora Tadeusze Boruta a Richarda Druryho s historií nezávislého polského umění (například dle knihy manželů Fowkesových Central and Eastern European Art since 1950) ukáže, že výstava je velmi konzervativní a zdůrazňuje pocity ohrožení, ublížení a možnou spásu, již nabízí katolická církev. Chybí zde v podstatě jakýkoliv kritický společenský postoj, který by mohlo tnout do i dnes živé propagandy, ať už konzervativní anebo té církevní, pro niž je cokoliv nesourodého, vybočujícího a kritického k autoritě potenciálně ohrožující. Proč významná, krajem financovaná (a tedy ze státního rozpočtu placená) instituce, jakou GASK je, legitimizuje církev v Polsku, i s jejich zákazem potratů? Jak se mohlo stát, že Richard Drury, jakožto kurátor za českou stranu nechal vystavit „cenzurované“ umění především katolické autory a autorky?

A proč se vlastně výstava zaklíná cenzurou, když o ní se návštěvnictvo vlastně nic nedozví? Stejně jako o reálném prožívání a „stanného práva“. Ani jedna z institucí není vysvětlena či představena na konkrétních krocích, nejsou zmíněny konkrétní podob, kroky anebo příklady snahy uniknout jejich důsledkům. Vše je ponecháno na diváckém domýšlení a emocích, které pojmy jako „cenzura“ anebo „stanné právo“ vzbudí spolehlivě. Nemáme ale šanci porozumět, co to prakticky znamenalo, jak umělci a umělkyně reagovali a jaké strategie tvůrci využívali.

Druhou částí problému je pak sama diskuse. Anotace akce na facebookové události hlásí, že tématem je právě cenzura v dnešním světě: „Žijeme ve společnosti, která princip svobody slova a svobody uměleckého vyjadřování považuje za jedno ze základních práv. Pochybnosti o reálném rozsahu naší svobody vyjadřování však narůstají. Jací jsou největší nepřátelé svobody slova v dnešní době? Politická korektnost? Algoritmy sociálních sítí? Grantové mechanismy v kultuře?“ První, co nás zřejmě zarazí, je, proč se akce s takto demagogickými a populisticky položenými otázkami koná právě v instituci, která byla založena prvním demokratickým prezidentem po roce 1989, politikem a intelektuálem, signatářem Charty 77. Jako by nikoho v Knihovně Václava Havla nenapadlo, že takto postavená diskuse útočí přímo na to, co znamená občanská demokratická společnost.

Problém zřejmě spočívá v tom, že deník Echo v Knihovně VH pořádá diskuse pravidelně již třetím rokem (naposledy zarezonovala například debata s Jiřím Černickým pod názvem „Mladí a citliví vs. staří a hrubí“). První z debat, které se v této spolupráci odehrály byla mimochodem na téma polské politiky, kde vystoupil s protiunijní, pro-polskou argumentací Alexandr Vondra, místopředseda ODS.

Pohled do výstavy Necenzurováno. Polské nezávislé umění 80.let. Foto: GASK

Aktuálně zvolené téma, či přesněji jeho avizované směřování, trpí podobnou snahou o získání pozornosti až bulvarizací, ale zároveň zářijová akce poukazuje i na něco daleko hlubšího a problematičtějšího. Obviňování veřejných institucí poskytujících granty jakožto „nepřátel svobody slova“ anebo navrhování, že „politická korektnost“ budí pochybnosti o rozsahu možnosti svobodně se vyjadřovat, je prostě za hranou kritické diskuse o relevantních problémech dnešní společnosti. Echo a spolu s ním Knihovna Václava Havla, která poskytnutím prostoru tento diskurz legitimizuje, naopak vytvářejí zbytečné a smyšlené fackovací panáky z institucí, které na západ, sever i jih od našich hranic jsou naprosto běžné, a i neoliberálními vládami udržované a podporované.

Ještě větší problém, než je samotné téma diskuse, jsou však přizvaní hosté (all-male panel je v tomto případě ten nejmenší problém). K diskusi nad otázkami současné cenzury a omezování svobody slova si Echo, respektive moderátor diskuse (a komentátor) Ondřej Šmigol pozval Piotra Bernatowicze, Marka Kochana a Ondřeje Štindla.

Bernatowicz je ředitel varšavského Centra pro současné umění – Zamek Ujazdowski. Tato výstavní instituce je totiž také spolupořadatelem zmíněné výstavy v GASKu, jejímž kurátorem za polskou stranu je Tadeusz Boruta, umělec a kurátor sám aktivní v 80. letech. Piotr Bernatowicz má za sebou několik kauz, jež začínají ještě před jeho politicky motivovaným dosazením do čela výstavní a do té doby nezávislé kritické instituce. Bez výběrového řízení jej na místo dosadil ministr kultury a poradce premiéra za PiS Piotr Gliński. Bernatowicz zahájil program výstavou Vlivný stroj (The Influencing Machine), která interpretovala síť Center současného umění, zřízenou v 90. letech ve střední a východní Evropě organizací Open Society Fund Georga Sorose, jako nástroje propagandy. Do sbírek Bernatowicz nakupuje cíleně díla urážející LGBTQ+ osoby, díla nepokrytě (a nikoliv ironicky) sexistická a jinak rozdmýchávající kulturní války. Podrobněji se o Bernatowiczovi a zmíněné výstavě rozepsal Jakub Gawkowski na e-fluxu, o kauzách jsme psali též na Artalku a i další významná zahraniční média o nich informovala.

Není ostatně žádným tajemstvím, že v Polsku katolická církev a její xenofobní a anti-LGBT agenda prorůstají i do kulturní politiky (vedle zdravotnictví, školství a dalších zásadních oblastí, v nichž by stát měl naopak garantovat nestrannost a toleranci vůči všem občanům a občankám) a ovlivňují programy jednotlivých institucí.

Dalším polským diskutujícím má být spisovatel a expert na mediální a politickou komunikaci Marek Kochan. Kochan je prominentním dlouhodobým PR poradcem strany PiS a radil také polskému prezidentu Jarosławu Kaczyńskému. Mezi jeho nápady patřilo vytvoření muzea „polokaustu“, tedy instituce, která by ukazovala, že za druhé světové války trpěli Poláci stejně jako Židé. Ministr kultury Jaroslaw Sellin jeho iniciativu brzy zabrzdil, za tyto aktivity se od Kochana následně distancovala část polské odborné obce, aktuálně je nicméně profesorem mediálních studií na soukromé vysoké škole Uniwersytet SWPS (Szkoła Wyższa Psychologii Społecznej, Vysoká škola sociální psychologie). Ostatně akci spolupořádá Polský kulturní institut, státní agentura pro kulturní diplomacii.

Pohled do instalace Necenzurováno. Polské nezávislé umění 80.let v Zamku Ujazdowskim, Centru současného umění, 2022. Foto: Adam Gut

Za české prostředí pak vystoupí novinář Deníku N a spisovatel Ondřej Štindl. Ten se k tématu svobody slova vyjádřil v komentáři „Potřebuje tu někdo svobodný tisk?“ u příležitosti dne svobody tisku, což jej zřejmě kvalifikovalo jako experta na domácí situaci a obávanou cenzuru. V textu popisuje, že na jedné straně je problematické zbavit se novinářské objektivity, byť ta je sama o sobě vždy v komplexitě nedosažitelná. Na straně druhé upozorňuje na to, že dnes už samo novinářstvo musí počítat s tím, že publikum není „na jejich straně“ a varuje před zaujímáním politických názorů ze strany novinářstva, což chápe jako podbízení se čtenářstvu.

Je otázka, zda Štindl bude schopen se vyjádřit například k otázkám, které nastoluje sama výstava v GASKu, jimž by se debata měla věnovat. Totiž, zda není nápad přejmout výstavu z instituce vedené politicky dosazeným ředitelem, prosazujícím nenávist vůči některým skupinám, koncipovanou velmi problematickým způsobem právě takovým porušením objektivity státní instituce, jež z principu musí brát ohled na všechny skupiny obyvatelstva?

V Česku se tak prezentuje obraz „disentního“ umění, jež má u nás velmi silnou tradici oblíbenosti, budí zájem široké veřejnosti a bývá vnímáno – mimo jiné i ve spojení s postavou Václava Havla – jako „autentické“, jaksi automaticky morálně čisté, protože antikomunistické. Že i tato česká důvěra v „zakázané“ umění je často slepá ke komplexitě problému, vidí příliš černobíle a zjednodušuje realitu jinak komplikované doby, se tu už nějakou dobu snaží ukázat historičky a historici na studiu všednodennosti i umění.

Jméno Václava Havla však dodává tématu „zakázaného umění“ silný punc „morální čistoty“, která je pro české publikum v podstatě jen těžko zpochybnitelná. Zde pak tato čistota – přímo zastoupená jménem instituce, na jejíž půdě se akce koná – legitimizuje problematickou výstavu, směřování instituce i populisticky postavené téma a přeneseně – skrze pozvánku pro ředitele Bernatowicze – také současnou polskou vládu PiS, která zakázala potraty, zavedla LGBT-free zóny a vyměňuje ředitele a ředitelky ve státních institucích s ohledem na příliš nezávislý a kritický program.


Necenzurováno. Polské nezávislé umění 80. let / kurátoři: Richard Drury, Tadeusz Boruta / GASK / Kutná hora / 28. 5.–17 9. 2023

 

Autorka děkuje za konzultace Haně Blažkové.

Anežka Bartlová | Anežka Bartlová (*1988) je šéfredaktorkou Artalku. Vystudovala Dějiny umění na FF UK a UMPRUM a doktorát získala na KTDU Akademie výtvarných umění v Praze. Je editorkou knihy Manuál monumentu (UMPRUM, 2016). Podílela se na běhu INI Gallery a Ceny Věry Jirousové (2014–2016). V letech 2016 až 2019 byla interní redaktorkou časopisu Art+Antiques, 2018–2022 pracovala v redakci akademického časopisu Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny. Anežka Bartlová je členkou Spolku Skutek, solidární platformy pro komunikaci uvnitř i vně umělecké scény, členkou Feministických (uměleckých) institucí a iniciativy Nadšením nájem nezaplatíš.