Jak je to s pavilonem v Benátkách?

V rámci oslav desetiletého výročí slovenské redakce Artalku se konala v Bratislavě diskuze „Konečne v Benátkach“, která se věnovala české a slovenské prezentaci na benátském bienále. Pozvání k diskuzi přijala Alexandra Kusá, ředitelka Slovenské národní galerie, Lýdia Pribišová, kurátorka slovenské části výstavy, Ilona Németh, mezinárodně aktivní umělkyně a poradkyně exministryně kultury SR Silvie Hroncové, a Michal Novotný, ředitel sbírky moderního a současného umění NGP a kurátor české části výstavy.

Jak se vlastně vůbec stalo, že na bienále v roce 2024 bude nakonec zastoupena jak česká, tak slovenská výtvarná scéna? Co se všechno událo od doby, kdy bylo slavnostně vyhlášeno v červnu, že na bienále bude Česko zastupovat Eva Koťátková? Jak tedy budou nakonec výstavy vypadat? Jak vlastně má a může být organizována státní prezentace v dalších letech? Na všechny tyhle otázky postupně odpověděla zmíněná debata, místy se pak dotkla i složitějších témat, jako je způsob financování a podpory kultury na Slovensku i v Česku.

Dosavadní vývoj shrnul ve svém vstupu Michal Novotný s tím, že první komplikací, kterou musela NGP překonávat, byla nutnost získat finance na českou účast v Benátkách v létě 2024 z výzvy Národního plánu obnovy (NPO). Díky tomu, že muselo Ministerstvo kultury ČR sanovat chybějící finance z NPO, bylo možné na jednu stranu přislíbit na realizaci výstavního programu celkem 11 milionů (tedy asi 3× více než dříve), zároveň to však znamenalo nutnost projít pomalejším procesem grantové žádosti, jehož završení teprve uvolnilo NGP ruce k vypsání soutěže na výtvarné řešení. Novotný dále popsal, že právě tento krok také způsobil jeden ze zásadních problémů. Podle českého kurátora totiž kolize termínů způsobila, že česká strana nebyla schopna včas zamluvit a zaplatit pronájem za místo v Arsenale, které mělo sloužit jako náhrada za pavilon se stále neopravenou střechou.

Zleva: moderátorka Michaela Kučová, umělkyně Ilona Nemeth, kurátorka Lýdia Pribišová, ředitelka SNG Alexandra Kusá, online kurátor Michal Novotný a vpředu redaktorka Artalk.sk Barbora Komarová. Foto: Michaela Prablesková

Můžeme si klást otázku, kdo je zodpovědný za špatnou koordinaci kalendářů, zda byla chyba na straně galerie anebo českého ministerstva kultury, každopádně ani jedna ze stran nevydala v tomto ohledu žádné veřejné prohlášení či tiskovou zprávu s vysvětlením či omluvou umělkyni. Koťátková tak přišla o prostor, jemuž na míru navrhovala původní projekt, který se má věnovat příběhu žirafy Lenky. Ta byla v 50. letech 20. století převezena do pražské ZOO, kde bohužel po čase uhynula. Její tělo bylo následně vycpáno a byla přesunuta coby výstavní objekt do inventáře Národního muzea. Koťátková, spolu s kurátorkou Hanou Janečkovou, pak ve svém vítězném konceptu přemýšlí nad tím, jak vlastně máme vnímat vycpané tělo žirafy, její osud, a přeneseně přinášejí i otázku, jak se stavět k ostatkům živočichů v muzeích. Koťátková to pro Artalk okomentovala s tím, že přesná podoba a podmínky se neustále proměňují, a samotný projekt „Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilogramů lehčí“ musel projít kvůli změně prostoru výraznými úpravami. Z reálného objektu se stala imaginativní instalace, „přidává to institucionální vrstevnatost“, dodává Koťátková s tím, že to je ale zároveň náročné.   

Řešení této patové situace – kdy máme vybraný realizační tým, nikoliv ale zajištěné místo pro výstavu – pak Novotný popsal s tím, že NGP napadlo, že se pokusí zajistit provizorní zastřešení československého pavilonu a výstavu realizovat přímo v něm. Lukrativní budova pavilonu je však společným majetkem České a Slovenské republiky (jak připomněla Kusá na diskuzi, je tomu tak proto, že při dělení československého majetku se na něj trochu zapomnělo). Připomeňme, že budova pavilonu je zavřená od roku 2019, kdy střechu poškodila bouřka. Česká i slovenská strana se tehdy dohodly, že pavilon bude po dobu oprav zavřený, žádná ze stran jej nebude využívat a výstavy se budou konat buďto mimo Giardini (což je nákladnější a je nutné to zařizovat zvlášť, oproti luxusně stabilnímu prostoru v pavilonu), anebo vůbec. A též, že následné výstavní termíny po znovuzprovoznění pavilonu budou patřit Slovensku, protože právě slovenská strana přišla o dva termíny výstav (v roce 2020 umělecké a 2021 architektonické bienále). Letošní architektonická výstava realizovaná českým zastoupením tak proběhla jako vzor, jejž mělo následovat i bienále umělecké v pronajatém prostoru v Arsenale.

Československý pavilon, stav 2019. Foto: Roman Franc, Národní galerie Praha

Ve chvíli, kdy se ukázalo, že je technicky možné v pavilonu vystavovat, měla tedy podle platné dohody dostat šanci slovenská strana. To změnilo situaci jak pro vystavující Koťátkovou, tak i pro Slovenskou národní galerii, která dosud nepočítala – finančně ani organizačně – s realizací výstavy. Nicméně aby Česko mohlo pavilon vůbec využít, muselo Slovensko s tímto krokem souhlasit. Jelikož tato horečná jednání probíhala v červenci a srpnu a Biennale di Venezia otevírá své brány již v druhé polovině dubna 2024, zbylo na promýšlení a přípravy SNG jen velmi málo času. Do hry se v tuto chvíli podle panelistek bratislavské diskuze dostala také možnost, že by slovenskou část výstavy a její organizaci na sebe převzala Kunsthalle Bratislava (KHB). Tuto možnost vyjednávala několik měsíců Ilona Németh spolu s ředitelem Jenem Kratochvilem, nicméně nakonec neúspěšně. Míč se vrátil na stranu SNG a ta začala hledat někoho, kdo by byl vůbec ochotný v pavilonu vystavovat a připravit výstavu, včetně konceptu i realizace, za půl roku.

Volba padla nakonec na kurátorku Lýdii Pribišovou (aktuálně působí v KHB), která oslovila umělce Oto Hudce. Společně tak připravují výstavu, která doplní (zřejmě nikoliv v prostoru pavilonu, ale na fasádě a v blízkém okolí) prezentaci připravenou Evou Koťátkovu a Hanou Janečkovou. Hudec s Pribišovou váhali prý jen krátce a rozhodli se šanci využít: připravují nakonec exteriérové dílo pracující s prostorem zahrady a fasády československého pavilonu.

Kusá v diskuzi pak opakovaně zmiňovala, že to je řešení spíše nouzové, vzhledem ke krátkému času, a že se pokusí udělat maximum pro profesionální zvládnutí výstavy. Tomu nicméně nepomáhá finanční situace SNG, která na expozici – jež původně nebyla v rozpočtu instituce – nedostala od zřizovatele dostatek financí. Kusá také několikrát zopakovala, že pokud by bylo rozhodnutí na ní, volila by raději cestu na Benátském bienále nevystavovat, pokud instalaci není možné dostatečně finančně pokrýt a profesionálně připravit (z časových důvodů). V této situaci s ohledem na mezinárodní dohody nebyla však jiná možnost a příprava výstavy je tak v plném proudu. Oponovala jí právě Ilona Németh, která zastává názor, že příležitost prezentovat se na zahraniční přehlídce formátu bienále má cenu vždy, je ale třeba lépe nastavit podmínky, za nichž jsou výstavy realizovány.

Intervence Tomáše Džadoně v rámci instalace pro 14. bineále architektury v roce 2014. Foto: Archiv Artalk.

Situace slovenské strany je nezáviděníhodná, zejména vzhledem k časovému tlaku, jemuž čelí. Ale i pro českou umělkyni znamená aktuální vývoj neustálé řešení dalších problémů. Sdílení jednoho prostoru, navíc tak prominentního, jakým je pavilon v benátských Giardini, vyžaduje v krizové či neobvyklé situaci hlavně dobrou komunikaci. Ta je obecně slabinou české národní galerie, která komunikaci navenek dlouhodobě podceňuje, a zřejmě ani se slovenskou sesterskou institucí neprobíhá kontakt hladce. Ostatně na webových stránkách pavilonu, jež spravuje česká národní galerie, se o slovenských výstavách a zastoupení nedozvíme nic (a web není ani ve slovenštině). Nezbývá než doufat, že takový přístup české strany vůči slovenské nakonec nebude překážkou zdárné realizace obou aktuálních projektů a vůbec rekonstrukce pavilonu, jež má pokračovat v následujících letech a musí nutně probíhat v součinnosti obou stran.

diskuze se v Bratislavě, stejně jako ta o půl roku dříve v Praze, vedla také kolem toho, zda by bylo reálné organizovat prezentaci české/slovenské republiky každoročně, tedy i v letech, kdy je pavilon k dispozici druhému státu. Výhodou našeho pavilonu je samozřejmě dobrá poloha a viditelnost, prostory v Arsenale jsou drahé a evidentně nikoliv jisté, pronájem prostor mimo hlavní venues je pak rovněž finančně nákladný, zároveň částečně i méně žádoucí kvůli menší návštěvnosti (jak to zdůvodnil Michal Novotný). Zdá se tedy, že řešení hádanky, jak dělat propříště výstavy na Bienále v Benátkách lépe, udržitelněji, s menší porcí stresu a tlaku na všechny zúčastněné, finančně dobře zazdrojované a obecně uspokojivé, je ještě v nedohlednu. Minimálně do doby, kdy se o osud a náplň pavilonů začnou zajímat také ministerstva kultury obou zemí. Zároveň je ale třeba zajistit, aby výběr zastupujících umělkyň a umělců nebyl politicky motivovaný a nepodléhal tlaku ze strany politiků. V každém případě by bylo ale třeba na Slovensku i v Česku uvolnit na mezinárodní pretezentaci výtvarného umění více financí systematicky, a nikoliv jen nárazově. Bez dostatečných prostředků by totiž taky nemuselo být v létě v Benátkách k vidění nic než ruina funkcionalistického pavilonu.