Změny na polském ministerstvu kultury a národního dědictví

Dva měsíce po polských parlamentních volbách se politická situace začíná vyjasňovat. Jednání trvala dlouho, protože prezident Andrzej Duda pověřil sestavením vlády nejdříve místopředsedu Práva a spravedlnosti a premiéra v letech 2017–2023 Mateusze Morawieckého. Morawieckého vláda podle očekávání vydržela dva týdny, poté nedostala důvěru a byla rozpuštěna. Novým premiérem se stal Donald Tusk a právě jeho vláda má šanci vydržet další čtyři roky. Zatím můžeme pouze spekulovat o tom, jak tato změna ovlivní kulturu v Polsku, ale několik základních faktů již známe.

Novým ministrem kultury byl jmenován Bartłomiej Sienkiewicz (Občanská platforma – vládnoucí strana s Donaldem Tuskem v čele). Tato volba se může zdát překvapivá, protože Sienkiewicz byl dosud spojován především se silovými ministerstvy a bezpečnostními službami. V letech 2013–2014 byl šéfem ministerstva vnitra a koordinátorem bezpečnostních služeb. Pro zajímavost: Sienkiewicz byl také jedním z protagonistů odposlechové aféry z roku 2014, kdy na objednávku podnikatele Marka Falenty číšníci v několika varšavských restauracích tajně nahrávali rozhovory mezi politiky tehdy vládnoucí koalice Občanské platformy a Polské lidové strany. Úryvky rozhovorů zveřejnil týdeník Wprost a aféra přispěla k vítězství strany Právo a spravedlnost ve volbách v roce 2015. Sienkiewicz se stal terčem odposlechů, protože se jemu podřízené služby zajímaly o firmy dovážejících ruské uhlí, z nichž jednou z největších byla právě ta Falentova.

Jaké vazby má tedy Bartłomiej Sienkiewicz na kulturu? Soukromé preference nového ministra se přiklánějí především k literatuře – je publicistou (píše pro týdeníky Kultura Liberalna a Tygodnik Powszechny), spisovatelem (vydal celkem čtyři knihy především z oblasti politické esejistiky, s výjimkou memoárové publikace, kterou napsal se svou ženou Berenikou Kluczykowskou-Sienkiewicz), znalcem díla Josepha Conrada a konečně pravnukem slavného spisovatele 19. století Henryka Sienkiewicze, šlechtice a autora historických románů, jejichž poselstvím bylo budování národního ducha Poláků. Rodinná tradice zřejmě ovlivnila i Bartłomieje Sienkiewicze, který vyrůstal na panství v Oblęgorku, jež kdysi patřilo jeho pradědečkovi Henrykovi. Sienkiewicz je také členem hnutí Solidarita – v osmdesátých letech se během studia historie na Jagellonské univerzitě zapojil do protikomunistického odboje. Jak sám zdůrazňuje, za svůj duchovní domov považuje Krakov, a právě z krakovského obvodu kandidoval v posledních volbách. S přihlédnutím k tomu všemu bych Sienkiewiczovu osobnost označila jako tradicionalistickou.

Je třeba přiznat, že zpráva o Sienkiewiczově jmenování byla pro progresivní část umělecké obce zklamáním. Konzervativní povaha nového ministra totiž není předzvěstí reforem, které se v kultuře očekávají. Je známo, že prvním úkolem nového ministra je odpolitizovat veřejnoprávní média – Polskou televizi a Polský rozhlas. Možná to bude také jeho úkol jediný, v kuloárech se totiž hovoří o tom, že bude v květnu 2024 kandidovat do Evropského parlamentu. On sám to (zatím) oficiálně nepotvrzuje.

Veřejným míněním v posledních dnech hýbou také zprávy o prvních změnách, které Sienkiewicz na ministerstvu kultury a národního dědictví chystá. Ministr již jmenoval své náměstky: současný ředitel krakovského divadla Bagatela Andrzej Wyrobiec (Občanská koalice) má mít na starosti transformaci veřejnoprávních médií, za Třetí cestu bude náměstkyní a generální konzervátorkou Bożena Żelazowska (Polská lidová strana) a odbory fondů a evropských záležitostí a státního kulturního patronátu převezme Joanna Scheuring-Wielgus (Levice).

Nejvíce emocí však vzbudila zpráva, že Odbor národních kulturních institucí povede bývalá ředitelka Národní galerie Zachęta Hanna Wróblewska. Ta vedla Zachętu v letech 2010–2021, v roce 2022 se jejím ředitelem stal předseda Svazu polských umělců a designérů Janusz Janowski, známý svými konzervativními názory na umění. Jako vedoucí oddělení národních kulturních institucí bude nyní Wróblewska dohlížet jak na ředitele Zachęty, tak na další instituce převzaté konzervativní vládou, tedy i na Centrum současného umění Zamek Ujazdowski nebo Muzeum umění v Lodži. Znamená tato volba, že se vláda konzervativních ředitelů v těchto institucích chýlí ke konci? Zde jsem skeptická, koneckonců byli zvoleni legálně a jejich funkční období bude trvat ještě 2 až 3 roky. Násilné odvolání konzervativních ředitelů by bylo porušením stávajících norem v uměleckých institucích, a to – nutno podotknout – neudělala ani konzervativní vláda za osm let vlády Práva a spravedlnosti.

Část umělecké obce zřejmě doufá, že ředitelé Zachęty, Muzea umění a Centra současného umění budou odvoláni. Podle mého – a nejen mého – názoru by se však reforma kultury v Polsku měla ubírat především směrem k omezení role a pravomocí ministra ve prospěch odborníků s nezpochybnitelnými kompetencemi. To se týká jak dotačních programů, tak postupů při jmenování ředitelů kulturních institucí. V současné době má ministr kultury právo jmenovat ředitele sám. Důsledky tohoto ustanovení názorně odráží situace v Centru současného umění a Zachętě, které v současné době působí jako hlásné trouby konzervativních názorů. Bývalý ministr kultury Piotr Gliński se při jmenování ředitelů těchto institucí řídil především zájmy svého vlastního zázemí – a to je logika, která by měla v roce 2024 skončit.

Překlad z polštiny: Jiří Novák

Titulní obrázek: Jmenování Bartłomieje Sienkiewicze (vpravo) ministrem kultury a národního dědictví.