Zemřel kritik Peter Schjeldahl

Peter Schjeldahl, jeden z nejvýraznějších amerických kritiků své generace, zemřel v pátek 21. října ve věku osmdesáti let. Téměř šedesát let psaní esejí a kritik z něj učinilo „nepostradatelného průvodce současným uměním“. Od roku 1998 působil jako redaktor pro týdeník The New Yorker. O autorovi, jehož texty vynikaly citem pro jazyk, humorem a bezprostředně míněným entusiasmem, píše ve zprávě Veronika Tvrzníková.

Přednáška Petera Schjeldahla pro AICA USA v roce 2011. Zdroj: YouTube The New School

Schjeldahl se narodil v roce 1942 ve městě Fargo v Severní Dakotě. Dříve, než pronikl do světa umění, psal Schjeldahl poezii, postupně pak umění nad poetičnem převážilo, nicméně citlivost básníka můžeme sledovat i v kritických textech. Schjeldahl studoval na Carleton College v Minnesotě a newyorské The New School, školu ale nedokončil a začal se živit psaním, své první žurnalistické angažmá získal v deníku The Jersey Journal, díky čemuž na čas přesídlil do New Jersey. Po neúspěšném pokusu o obnovení studia v Minnesotě odjel na rok do Paříže, kde se po setkání s několika ikonickými díly (stejně jako při návštěvách Itálie) začal hlouběji zajímat o výtvarné umění. Když se v roce 1965 přestěhoval do New Yorku, nejprve jej – už jako uměleckého kritika – na krátko zaměstnal časopis Art News, než začal pracovat jako redaktor pro týdeník The Village Voice, jedno z prvních amerických alternativních periodik informujících o světovém dění a kultuře. Pravidelně také přispíval do kulturní rubriky The New York Times. V roce 1998 pak přijal nabídku předního amerického deníku The New Yorker na pozici stálého redaktora, kterou vykonával až do své smrti.

Snad právě proto, že Schjeldahl neměl žádné teoretické zázemí ve studiu umělecké historie, jeho články od začátku vynikaly lehkostí, s níž ke zpracování tématu přistupoval. „Když jsem v roce 1965 začal psát kritiky, v téměř neposkvrněné nevědomosti, přišel jsem na to, že jsem světovým odborníkem na jedinou věc: svou vlastní zkušenost. (…) Snažil jsem se znít, jako bych věděl, o čem mluvím, a krůček po krůčku to tak bylo,“ přiznal ve svém autobiografickém textu. Vědomí vlastní neznalosti a dostatek sebereflexe jeho psaní od začátku propůjčovaly autentičnost. Nepodřizoval se aktuálním tendencím v kritice; důsledně se vyhýbal používání floskulí a odborné terminologie. Díky tomu nejsou jeho texty zatížené tím, co bychom dnes označili jako artspeak, a v uměleckém díle nacházel spíše otázky. Schjeldahl reflektoval převážně soudobé umění, ale nezřídka se vyjadřoval i k tvorbě všeobecně známých osobností historie umění. Svůj ambivalentní vztah k Cézannově tvorbě popisoval se stejně naléhavou aktuálností jako nepokrytý obdiv k fotografiím Wolfganga Tillmanse. „Současné umění vnímám jako jakékoliv umění, které existuje v přítomném okamžiku – ať už je staré pět tisíc let, nebo pět minut,“ uvedl pro deník The Brooklyn Rail v roce 2015. „Díváme se současnýma očima. Jaké jiné oči bychom měli mít k dispozici?“

Podle vlastních slov se Schjeldahl velmi záhy na newyorské umělecké scéně přelomu 60. a 70. let dočkal uznání. Pronikl do světa umělecké smetánky, navazoval nedlouho trvající přátelství s vycházejícími hvězdami newyorské umělecké scény a účastnil se divokých večírků. V roce 1974 se oženil s herečkou Brooke Alderson, jejich dcera Ada Calhoun je úspěšnou spisovatelkou, která mimo jiné letos v červnu o svém otci publikovala memoár Also a Poet: Frank O’Hara, My Father, and Me.

Schjeldahl roky bojoval se závislostí na alkoholu, ze které se před třiceti lety dostal díky pobytu v léčebně a od té doby abstinoval. Kouřit ale nepřestal nikdy. V roce 2019 mu lékař sdělil diagnózu pokročilého stadia rakoviny plic a odhadl, že mu zbývá zhruba půl roku života. V reakci na to Schjeldahl v New Yorkeru publikoval velmi osobně laděný text nazvaný „The Art of Dying“. Se svým typickým ironizujícím humorem a odzbrojující upřímností v něm reflektuje svůj dosavadní život a roli umělecké kritiky v něm. Snad jako malou náhražku za nedokončenou biografii, na niž v roce 1995 dostal Guggenheimův grant, ale většinu peněz utratil na nákup zahradního traktoru. „Necítím se být zajímavý,“ píše, „a nevěřím svým vzpomínkám.“ Nakonec Schjeldahl žil další tři roky, během nichž pravidelně publikoval v New Yorkeru. Pár týdnů po vypuknutí pandemie covidu-19 zarezonoval řadou médií, včetně českých, jeho meditativně laděný text „Mortality and the Old Masters“, originální interpretace umění starých mistrů brilantně využívající proměnu pohledu na smrtelnost, kterou probudil právě covid-19. Jeho poslední článek vyšel jen necelé tři týdny před jeho smrtí. Schejdahlovy vybrané eseje a kritiky vyšly ve sborníku The Hydrogen Jukebox, který zahrnuje texty z let 1978–1990, a knize Hot, Cold, Heavy, Light: 100 Art Writings, 1988–2018.