Artalk.cz

Jak přežívá nezávislá umělecká scéna v Budapešti

V rámci rezidencí East Art Mags pro kritiky a kritičky z východní a střední Evropy navštívila Natálie Drtinová na podzim loňského roku Budapešť, kde se seznamovala s rozličnými projekty a formami fungování nezávislé umělecké scény, kterou sužuje nekompromisní kulturní politika diktátorského premiéra Viktora Orbána a jeho strany Fidesz. Podle Drtinové není situace v Budapešti vůbec černobílá a způsobů, jak se s ní vypořádávat, existuje několik.

Műcsarnok Kunsthalle. Foto: Follett, Wikimedia Commons

Jak přežívá nezávislá umělecká scéna v Budapešti

Když jsem si plánovala rezidenci v Budapešti, ptala jsem se svých hostitelů z časopisu ArtPortal na to, kdy je na umělecké scéně nejvíc živo, a bylo by tudíž nejlepší přijet. Z odpovědi šéfredaktora Gergely Nagyho mě až zamrazilo: „Teď se toho tady moc neděje, současné podmínky jsou velmi nejisté, což je výsledkem prohlubující se represe. Nezávislá a autonomní umělecké komunita se nachází v trvalém zápase o vlastní přežití a v listopadu tady moc žádné zajímavé akce nenajdeš, je těžké cokoliv plánovat či organizovat, když se podmínky neustále zhoršují. (…) Každopádně vždycky se tu setkáš s jednou věcí, a to s touhle situací.“ Což jsem se, krom jiného, opravdu setkala.

Na základě Gergelyho upozornění a zpráv z médií jsem se připravila na velmi napjatou situaci. Tedy na to, že se toho v uměleckém provozu příliš mnoho dít nebude a bude zde patrná cenzura.

Paradoxy budapešťské umělecké scény

Avšak rozdělení umělecké scény v Maďarsku není tak černobílé, jak jsem po přečtení Gergelyho nedávného textu na Artalku očekávala. Ano, některé instituce – jako například Kunsthalle – se v podstatě staly „no-go zónami“ pro místní členy a členky z uměleckého prostředí. Moje rozhodnutí jít se do Kunsthalle přeci jen podívat lidi spíše překvapilo a s údivem se mě ptali, jaké výstavy tam vůbec jsou. K vidění tam byla rozsáhlá a poměrně poutavá výstava o reformních hnutích 19. století a jejich odrazu ve výtvarném umění. Výstava Hidden stories (Skryté příběhy) je založena na obsáhlém výzkumu a připomíná podrobnější verzi úspěšné výstavy Umělci a proroci, kterou připravila Národní galerie Praha v roce 2015. Nezdálo se mi však, že by samotná výstava v Kunsthalle byla výrazněji politicky ovlivněna, proto si myslím, že může takový vnější pozorovatel jako já odejít z výstavy s poměrně dobrým dojmem. Je však nutné si uvědomit, že Kunsthalle je vlajkovou lodí Maďarské akademie umění, a proto je dnes její program lidmi z umělecké scény spíše bojkotován.

Další velkou institucí s hořkou historií, kterou jsem chtěla navštívit, bylo Ludwig Museum. To dříve bývalo vyhlášenou institucí, která se stala jedním z hlavních míst kulturního protestu, ztratilo však veškerou důvěryhodnost, když byla do jeho čela zvolena nekvalifikovaná, ale k vládě loajální ředitelka Júlia Fabényi. Návštěva muzea ve mně zanechala smíšené pocity, přesto nemohu říci, že bych vůči instituci zaujala extrémně negativní či pozitivní pozici. Stálá expozice obsahuje několik velmi zajímavých děl, která by bylo možné zasadit do feministického, queer či vůči establishmentu kritického rámce, avšak v muzeu jsou jednoduše šoupnuta do kategorie „rituálů“. „Obřady jsou sociálně podmíněné činnosti spirituálního původu, které si v podobě různých kulturních vzorců ponechaly něco ze své nábožensko-magické podstaty,“ je psáno v textu v expozici. Všechna díla prezentovaná v této „spirituální“ a „magické“ sekci pochází samozřejmě od žen. Jiná výstava, nazvaná Related by Sister Languages: Estonian-Hungarian Contemporary Art Exhibition (Spřízněni příbuznou řečí: Estonsko-maďarská výstava současného umění), se soustředí na téma národní identity. Zatímco mnoho z vystavených děl působí spíše prvoplánově, je zde také přítomna například série videí Statement (Prohlášení, 2015) od Ilony Neméth. V těchto pěti videích zpovídá umělkyně pět dalších umělců a umělkyň, kterých se ptá na jejich národní identitu, a mimo jiné diskutují také o současném stavu maďarské politiky a s tím spojených uměleckých reakcích. Co se těmito příklady snažím ukázat, je to, že věci nejsou úplně černobílé a že z výše zmíněných institucí nesrší přímočará propaganda. Co z nich ale srší, je kolísavá a rozporuplná kvalita uměleckých děl a výstav.

Ludwig Museum. Zdroj: Wikimedia Commons

Vypořádávání se s nejistotou a proměňující se strukturou

Jak jsem chodila z jedné vernisáže na druhou, začalo mi tak připadat, že to s tou situací nebude tak zoufalé, jak to zprvu vypadalo. Byla tam ale cítit jakási nejistota spočívající především ve škrtech v dotacích na kulturu. Když na toto téma přišla řeč, reagoval téměř každý sklíčeně. Někteří mluvili o tom, že zvažovali přestěhování do zahraničí, jiní začali vysvětlovat, jaké jsou alternativy jejich příjmu, další se touto otázkou příliš nezabývali. Začala jsem se postupně zajímat o to, jak se jednotlivci se situací vypořádávají a jaký vliv mají škrty na alternativní scénu.

Jedna z možností, jak se vyrovnat s neexistencí kulturních dotací, je vydat se cestou komerce, což udělal i bývalý ředitel Ludwig Museum Barnabás Bencsik. „Založit vlastní komerční galerii mi umožnilo zůstat v prostředí umělecké scény,“ vysvětlil mi Bencsik při prohlídce výstavou Pétera Pukluse nazvanou Hero Mother_Subtitle v jeho Glassyard Gallery. Kromě komerčních institucí existují i další nezávislé instituce, nové struktury a formy spolupráce, jako tomu je u OFF-Biennále. Bienále, které vzešlo z iniciativy členů a členek budapešťské scény a které dříve fungovalo na negrantové a nekomerční bázi, však bude tento rok měnit svou vnitřní organizaci, protože předchozí model nebyl udržitelný. Ale i další instituce procházejí neustálou změnou.

Pohled do výstavy Petera Pukluse Hero Mother_Subtitle. Foto: Imre Kiss ©, publikováno s laskavým svolením Glassyard gallery, Budapest

Když jsem se chtěla zajít podívat do proslulého prostoru Chimera-Project, zjistila jsem, že galerie byla naneštěstí pár týdnů před mým příjezdem zavřena. „Chimera-Project právě prochází zásadní proměnou svého fungování a významu. Galerie projektu v této situaci, kdy je navázána na mezinárodní scénu i lokální umění, již nemůže nadále udržitelně fungovat podle principů a cílů, které si zakladatelé na začátku vytyčili,“ stojí na webových stránkách projektu. Hned jsem nabyla přesvědčení, že galerie musela být zavřena kvůli škrtům v kultuře.

Když jsem se proto potkala s Patrickem Urwylerem, jedním ze zakladatelů prostoru Chimera-Project, očekávala jsem, že se budeme bavit především o zhoršující se politické situaci a o tom, jak to odnáší nezávislá umělecká scéna. Patrick mi však vysvětlil, proč se spoluzakladatelkou Boglárkou Mittich sepsali pro webové stránky ono prohlášení. V roce 2013, když galerii otevírali, si slíbili, že za pět let fungování svou činnost zhodnotí a rozhodnou se, zda budou v zavedeném modelu pokračovat dál. Projekt měl původně sloužit k propojování mezinárodní umělecké scény s Budapeští a navázání dialogu mezi scénami jiných zemí a měst, protože to právě zakladatelům Chimera-Projectu v Budapešti chybělo. Chtěli se proto věnovat především výstavám zahraničního umění a až později nabral projekt podobu komerční galerie. Po nedávném zhodnocení se však rozhodli, že takto již nadále fungovat nebudou. Zavření galerie tedy bylo důsledkem restrukturalizace projektu, což by mělo vést k upření pozornosti především na spolupráci s mezinárodní scénou a zpracovávání díla maďarského neoavantgardního umělce Gézi Perneczkyho.

„Umělecký trh v Budapešti není natolik rozvinutý, aby utáhl mnoho komerčních galerií, kupců je tu málo. Někteří galeristé z toho vyžijí, jiní ne. Jednou z mnoha možných cest je žádat o státní podporu.“ Patrick mi vysvětluje, že vláda začala nedávno podporovat komerční galerie v jejich snaze nabízet maďarské umění na mezinárodním uměleckém trhu, a to až ve výši 75 procent jejich nákladů na nájem místa na veletrzích. „My jsme však od začátku odmítali jakékoliv státní peníze, ačkoliv by to z perspektivy samotného obchodu nebylo špatné rozhodnutí.“ Podmínky uměleckých pracovníků a pracovnic v Budapešti se dle Patrickových slov nijak neliší od těch ve zbytku světa. Jednoduše řečeno, rozhodnutí zakladatelů projektu Chimera nesouviselo tolik s politickou situací nebo nedávnými změnami v dotování kultury, přiznávají však, že fungování mnoha institucí to ohrozilo. To ale podle Patricka souvisí spíše se situací prekarizovaného uměleckého světa obecně, která se jinde natolik neliší. „Ano, několik prostorů muselo zavřít, ale zároveň vzniká řada nových,“ říká mi Patrick, který navzdory ne příliš útěšným vyhlídkám do budoucna nevzdává svůj optimismus a promýšlí, jak pokračovat se svým projektem dál a jinak.

Géza Perneczky, výstava Identification Program v galerii Chimera-Project. Foto: Norbet Juhász

Druhý prostor, ke kterému jsem chtěla směřovat svou pozornost, byl FERi, feministický galerijní prostor, který vedla kurátorka a historička umění Kata Oltai a který se soustředí na výstavy kritické k současnému stavu společnosti a jejím normám. Zhruba dva a půl roky po otevření však Kata uvažuje o tom, že galerii brzy zavře. Zároveň je majitelkou vintage butiku, který se nachází doslova za rohem od galerie a který Kata otevřela rok a půl před zahájením provozu galerie. Toto propojení jí umožnilo financovat veškerý výstavní program, obojí ale také spojuje podobná estetika punku, růžové a feministické odkazy. Kata dříve pracovala jako kurátorka v Ludwig Museum, kde se ale nemohla plně věnovat takovým specifickým tématům jako teď. Její pojetí feminismu je velmi široké a intersekcionální. „Nemůžeš uvažovat o feminismu bez toho, aniž bys vzala v potaz také ekologická témata,“ říká a dodává, že stejně tak se zajímá i o práva menšin, kritickou teorii a současnou politickou situaci. Proto se také rozhodla založit vlastní galerii, která by tato témata neopomíjela a zároveň vytvářela opozici komerčním prostorům a kánonu, který v nich vzniká.

Když jsem se jí ptala na to, proč uvažuje o zavření FERi, překvapivě nezmínila mezi hlavními důvody finanční škrty v kultuře. Jako první odůvodnění uvedla to, že mezi mladou maďarskou generací umělců a umělkyň nemohla najít dostatečné množství kritických hlasů. Po letech usilovné práce a budování kritického diskurzu působila rozmrzele, resignovaně, ale i smířeně s touto situací. „V jiných východoevropských zemích, jako je Polsko, Rumunsko nebo Slovinsko, najdeš mnohem silnější a zajímavější kritické umění než v Maďarsku,“ vysvětluje mi Kata, ačkoliv přiznává, že za posledních deset let se to poměrně zlepšilo. „Deset patnáct let zpátky se nikdo nezajímal o genderová témata a bylo jen velmi málo umělců či umělkyň, kteří by pracovali s feministickou kritikou. V tomto ohledu se to ale pomalu mění.“

Rozmluvy s Gyulou

Všechna tato témata jsem ale nejvíce probírala s Gyulou Muskovicsem, mladým kurátorem a teoretikem umění z Budapešti. Gyulův pohled na věc byl víc povzbuzující než pohledy jiných. Pokaždé, když jsme spolu diskutovali o bezútěšné situaci umělecké scény, viděla jsem, že existují také možné cesty, jak z toho ven. Gyulovi se to minimálně daří, ukázalo se.

Když v roce 2013 ukončil své magisterské studium, maďarská politika se právě obrátila k horšímu. Jakožto stážista v Ludwig Museum se okamžitě stal jedním z protestujících okupantů budovy muzea v témže roce. Potřeba vzdoru – stejně jako u jeho vrstevníků – se pro něj stala výchozím stavem. Jedním z hlavních ohnisek odporu byla maďarská pobočka mezinárodní sítě tranzit, kde také Gyula krátce po absolvování školy začal pracovat. „Tehdy převládala mezi lidmi revoluční atmosféra, ředitelé muzeí, univerzitní studenti a jejich učitelé – všichni se propojovali, diskutovali spolu a organizovali se. Byla to úžasná doba, ale podobnou atmosféru tu už nenajdeš. Mnoho lidí následně zemi opustilo, polovina mých nejbližších přátel žije v zahraničí a přijíždí jen čas od času.“

Gyula Muskovics, Tamás Páll a Viktor Szeri, performance Phoenix na vernisáži výstavy WE WILL NOT CHANGE OUR SHOW v Domě umění města Brna. Foto: M. Dvořáková

Pro mnoho lidí jako Gyula neexistuje v zemi možnost najít si v kultuře práci, proto se stěhují za hranice Maďarska. Jinou variantou jsou mezinárodní projekty a granty. „Ale pokud jsi umělec v roce 2019, tak stejně musíš fungovat na mezinárodní úrovni tak jako tak.“

Gyula se kromě performance, avantgardní módy a současného tance zabývá především queer uměním. Zajímalo mě tedy, zda má v práci s těmito tématy v lokálním kontextu dostatečnou volnost. „Queer témata jsou v současném uměleckém diskurzu v Maďarsku spíše marginální. Dějiny umění to vůbec nezajímá, v tomto oboru stále převažuje kánon mužů-umělců. A když jsou otázky genderu marginální i na umělecké scéně, nezbývá ti než se stahovat do progresivních a alternativních míst. Proto jsou takové platformy kritické nejen vůči maďarské politice, ale také vůči fungování umělecké scény samotné. Nemusím se zabývat problematikou vystavování queer umění například v Muzeu výtvarného umění, protože k tomu jednoduše ani dojít nemůže.“ Stejně jako Kata si i Gyula je vědom toho, že pokud chce pracovat s podobnými okrajovými tématy, může tak dělat jen mimo hlavní místa a centra. Jak ale v tomto smyslu vypadá Gyulova budoucnost? „Protože jsou velké instituce ze své vlastní podstaty místy, která vytváří normativní a hierarchický kánon, nemám ani chuť v nich pracovat. Spíše než práci pro někoho nebo něčí práci pro mě preferuji různé formy spolupráce a horizontální organizace společně s dalšími lidmi.“

Gyulu ale, zdá se, netíží otázky jeho blízké budoucnosti, která nastane po tom, co dokončí své doktorské studium. „Budu pokračovat na volné noze. Teď mám díky doktorátu víceméně svobodu, protože dostávám pravidelný příjem. Chci proto tento čas využít na to, abych se stabilizoval a našel nějaký způsob, jak i později zůstat nezávislý.“ A protože Gyula nikdy ani jiný stav, který by mu zaručil jistotu stálé práce, nezažil, netrápí se tím, jak to bude zvládat, a dál vypráví o svých budoucích projektech, spolupracích a nápadech.

Vzývání mezinárodní spolupráce

Podobně jako umělci, musí také kurátoři a galeristi v Budapešti často investovat do projektů vlastní finanční prostředky. Pokud nejste loajální k současnému politickému režimu, nezbývá vám nic jiného než si zajistit vlastní financování nebo si najít jinou stálou práci (či doktorandské studium), abyste mohli dále pokračovat v projektech, které vás baví a často se stávají spíše volnočasovou aktivitou než finančně ohodnocenou prací. Řada lidí, se kterými jsem se setkala, zdůrazňovala důležitou roli budování mezinárodních sítí, což je často jediná možnost, jak uniknout z úplné izolace, do které se současná umělecké scéna v Maďarsku dostává. A taková možnost mezinárodní spolupráce přináší do situace v Budapešti novou naději.

Co mě však během mé rezidence zarazilo nejvíc, byl očividný generační rozdíl v přístupu k současné situaci a hledání určité naděje v ní. Ti, kdo zažili režim před rokem 1989, a jsou schopní tak dnešek porovnávat s minulou dobou, jsou často velmi pesimističtí vůči současnému vývoji kulturní politiky. Tyto generace ale také zažily dobu mezi tím – tedy 90. léta – a mají na co v dobrém vzpomínat. Avšak ti, kdo vyrostli nebo absolvovali školu po roce 1989 – tedy tak často vzpomínaní mileniálové –, zatím nic neztratili. A díky tomu, že se nemají za čím ohlížet nazpět, tak nepropadají skepsi a jsou otevření a citliví k novým formám a strukturám, které v současnosti vznikají.


Text je výstupem rezidence autorky v Budapešti na podzim 2018 uskutečněné v rámci mezinárodního projektu East Art Magsna němž se podílí čtyři středo- a východoevropské umělecké magazíny: Artalk (CZ/SK), Artportal (HU), Revista ARTA (RO) a SZUM (PL). EAM je publikační platformou na podporu výtvarné kritiky a umělecké žurnalistiky v regionu. V roce 2018 EAM finančně podpořila nadace ERSTE Stiftung.

Všechny texty vzniklé v rámci projektu v anglickém jazyce najdete na webové stránce projektu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *