Staronová éra: temný podzim kritického umění v Maďarsku

Gergely Nagy, šéfredaktor maďarského online časopisu Artportal.hu, se kterým Artalk již dlouhodobě spolupracuje v rámci mezinárodního projektu East Art Mags, sepsal aktuální zprávu z dění na tamní kulturní scéně. V textu popisuje, jakým způsobem zasahuje vládnoucí strana Fidesz do chodu kulturních institucí a jaký používá mediální jazyk k diskreditaci posledních ostrůvků nezávislého a kritického umění. Podle Nagye se tak v Maďarsku opakují některá schémata známá z politického režimu před rokem 1989: mediální masáž neodpovídá realitě a živé současné umění je třeba hledat v nezávislých prostorech a na periferiích.

Multimediální umělecká skupina Shakespeare's Helmet, Trauma-pomník, zvukový a obrazový remix proslovu Viktora Orbána na Náměstí Hrdinů v Budapešti, 2018. Foto: David Adamko

Staronová éra: temný podzim kritického umění v Maďarsku

Prolog. Ještě než odjel v srpnu na tři týdny na dovolenou, předhodil maďarský premiér Viktor Orbán svým příznivcům i odpůrcům několik vět, které tradičně přednesl v rumunském lázeňském středisku Tusnádfürdő. Zajímavé je nejen to, že svůj programový projev nepronesl v Maďarsku, ale především to, co v něm ohlásil. Orbán řekl, že po výstavbě nového režimu bude následovat budování celé nové éry, jež začne v září transformací kultury. Teď je 5. října, a zatím se nic zvláštního nestalo. Totiž jakpak by ne. Jen ta éra není nová, ale hodně, hodně stará.

 „Nová kulturní éra“ – z tohoto hesla se stal v médiích vládní propagandy doslova buzzword. Až na to, že nikdo neví, co vlastně znamená. Jak to tedy vypadalo v létě? Blitzkrieg proti zbývajícím vědeckým institucím a proti gender studies. Začátkem léta vláda odebrala Maďarské akademii věd (MTA) velkou část jejích financí, aby mohla napříště sama rozhodovat o tom, jak mají být tyto prostředky správně užity. Nedlouho nato prakticky zakázala obor genderových studií na největší domácí univerzitě ELTE tím, že mu odňala akreditaci. Že to přímo odporuje jimi sepsané ústavě? Že to způsobilo mezinárodní skandál? Že z univerzity celí brunátní odcházejí i konzervativní profesoři, kteří až do této chvíle stáli na straně vlády? To pro stranu Fidesz zřejmě neznamená problém. Mezitím samozřejmě pokračuje všechno jako dosud: osud CEU je dále nejistý, nevládní neziskové organizace jsou vystaveny neustálým útokům a teď už začali šikanovat i zástupce světa umění.

V okamžiku, kdy jsme již věřili, že se vláda Fideszu na počátku svého třetího funkčního období dostatečně usadila, zařídila, uspokojila i nasytila, se naopak její představitelé pustili do manévrů na poli, kde bychom to čekali snad nejméně. Umění a kultura, alespoň jejich kritická, subverzivní část, jsou totiž již po léta marginalizovány. Institucionální systém je pak pod kontrolou vlády jedné strany, tudíž je vyloučeno, že by se stalo něco proti její vůli: přístup ke zdrojům je zcela omezen a kulturním pracovníkům nezůstalo příliš velké pole působnosti.

Stalo se snad kritické umění novým nepřítelem? Ale vždyť je i tak sotva vidět! Velké výstavy současného umění se takřka nepořádají, v celostátních médiích se nevyskytuje, a je-li někdo zvědav na to, co produkuje (jinak velmi aktivní a živé) současné maďarské výtvarné umění, musí se vydat do malých galerií či na pár periferních míst, kde lze na něco takového ještě natrefit.

Veřejná diskuze uspořádaná skupinou The Living Memorial Group u instalace Trauma-pomník, 2018. Foto: David Adamko

Přesto se věrný přisluhovač vlády, deník Magyar Idők, pustil do série článků pojednávajících o tom, že se v Maďarsku bohužel ještě pořád najdou takové kulturní a umělecké instituce, jež poskytují místo a prostor „levicovým a liberálním“ umělcům. A zatímco si tito umělci stěžují na útlak, ve skutečnosti se podle autorů článků v kultuře ještě pořád uplatňuje „levicově-liberální diktatura“. Bylo by tudíž na čase je samotné, stejně jako vedoucí představitele institucí, kteří jim poskytují prostor, konečně a definitivně vystrnadit.

Deník Magyar Idők se ovšem vyjadřoval o poznání drsněji, prakticky šlo o několikaměsíční štvanici plnou osobních útoků i nechutných a nesmyslných pomluv. S tvrzením typu, že současné umění „propaguje komunismus“, a navíc „za státní peníze“, si totiž nelze nic moc počít. Výtvarné umění dostalo, co si zasloužilo. Spouštěčem byl výstavní projekt Ádáma Alberta s názvem Všechno je naše! (Minden a miénk!), jenž zkoumal jediný den komuny v roce 1919, a sice 1. květen, kdy ulice a náměstí Budapešti zaplavily podivné dekorace a prostorové formy a po zakrytí soch a pomníků se stalo celé město jakousi kulisou ideologického pouličního divadla. I když k tomuto tématu přistoupil Albert prostřednictvím abstraktní umělecké formy a kriticky, deníku Magyar Idők to stačilo k tomu, aby ho opatřil nálepkou „komunista!“, což samozřejmě pravověrné vládní voliče za strašidelného povyku zvedá ze židle.

Propagandistická mašinérie se vzápětí obrátila také proti těm, které má současná moc jinak v lásce, ba dokonce do nich vkládá důvěru. Po sérii článků dostala vyhazov někdejší pisatelka Orbánových projevů, ředitelka Balassiho institutu, jenž provozuje v zahraničí maďarská kulturní střediska. Nejčerstvější novinkou je, že 4. října byl odejit také ředitel Petőfiho literárního muzea (PIM) Gergely Prőhle, jenž byl absolutně člověk Fideszu, jen nebyl ochoten selektovat autory na základě loajality. A právě výše zmíněná výstava Ádáma Alberta byla k vidění v Kassákově muzeu, které spadá pod PIM. Třást se může i Maďarská národní galerie, neboť i její nanejvýš komerční výstava Fridy Kahlo byla vládním tiskem onálepkována jako komunistická. Nad Budínským hradem se vznáší duch Josepha McCarthyho.

Zde je důležité připomenout, že vládní média rozdělují kulturu automaticky na pravicovou a levicovou (levicově-liberální!). Nevěnují tak pozornost všemu, co v Maďarsku vzniká a je součástí současné maďarské kultury. A zároveň opět hrají na sto let starý (a už tehdy umělý?) protiklad rurálního a urbánního a na atavistické konfrontace, které již pro mladé umělce ani neexistují. Zatímco živá soudobá kultura se podobným dělením vůbec nezabývá, politika znovu vytahuje pohádku o levicově-liberálním a konzervativním kánonu. A když už je řeč o kánonech, je třeba si přiznat, že jich je o poznání víc než dva. Právě o to jde: paralelní či občas se protínající rozdílné estetiky, umělecká pojetí a z nich vyplývající kánony žijí spolu, vedle sebe, diskutují, fungují, jak je pro živou kulturu typické.

Pohled do výstavy Všechno je naše! (2018) v Kassákově muzeu. Foto: Ádám Albert

Koncem léta se Orbán vrátil do Budapešti, ale do kultury se prozatím nepustil. Na pořadu dne byla zpráva Sargentiniové o žalostném stavu maďarské demokracie, hrozba sedmého článku i Orbánův štrasburský běh uličkou, který se vláda křečovitě pokoušela přestylizovat na vítězství. A je tu také další skandál: obsáhlý článek investigativního portálu Átlátszó.hu, který odhaluje Orbánovy cesty soukromým letounem patřícím oligarchovi, jenž pohádkově zbohatl z veřejných peněz, porovnává tyto cesty s pohybem jistých luxusních jachet a názorně ukazuje na mapě, kdy a kde se cestující z letounu a jachet setkali. Že by teď vláda na pálení zbývajících platforem kritické kultury neměla čas? Pravděpodobně ne.

O čem však celé tohle rétorické tažení proti kultuře je? Jeden ze statistů ideologického zázemí vlády, šéf výzkumu v muzeu Terror Ház (Dům teroru) Márton Békés, už vloni zformuloval text, ve kterém se obracel k vlastnímu táboru. Zdaleka ne tak drsným tónem jako mediální střelci z deníku Magyar Idők, přesto volal po tom, aby všude, kde to ještě jde, konečně převzali moc a prostor lidé z oblasti kultury věrní straně Fidesz. A zároveň i po tom, aby vrstva věrná vládě konečně využila instituce, jež má v rukou, a stvořila novou, s režimem kompatibilní kulturu.

Peníze a institucionální pozice však naštěstí nejsou vždycky spojeny s talentem. Nadání stát věnovat nedokáže a mistrovská díla se nerodí z věrnosti straně. A právě v tom se podle některých skrývá i vysvětlení současného kulturkampfu: vládu přestalo bavit, jak impotentní, ospalý a neproduktivní je onen loajální institucionální systém, do kterého cpe každoročně miliardy a jenž je plný lidí, kteří však zpohodlněli a nic nedělají.

Léto u Balatonu. Portrét spisovatelů 50., 60. a 70. let 20. století. Pohled do expozice v Petőfiho literárním muzeu v Budapešti, 2018. Foto: archiv muzea

Pokud se v současnosti někde něco děje, je to na periferii, ve stínu, například v centru soudobého umění MODEM v Debrecíně na jihovýchodě Maďarska, kam se jakýmsi zázrakem dostali mladí a schopní lidé – a tímto zázrakem není nic jiného než ambice stát se „evropským hlavním městem kultury“, což je možné pouze tak, že zde budou fungovat autonomní instituce.

Fidesz zatím masakruje jen své vlastní lidi: vyhazov už dostaly štáby dvou jeho „vlastních“ časopisů, Kommentár a Századvég, neboť publikovaly něco, co se Fideszu, který je nepřímo financuje, nelíbí. Jistě, nebylo by to poprvé, co jsou nějaké noviny zlikvidovány, skoupeny nebo prostě semlety, ovšem nutno podotknout, že k tomu, aby bylo zcenzurováno celé a již hotové číslo (navíc jejich vlastního časopisu), došlo v Maďarsku naposledy v roce 1983. Strana se tehdy jmenovala MSZMP (Maďarská socialistická dělnická strana) a časopis Mozgó Világ. Nyní se to samé stalo časopisu Századvég: poslední číslo bylo staženo z internetu a redaktoři dostali vyhazov.

Kulturní opozice samozřejmě nevstane z řad Fideszu. Živou kulturu dnes představují menší instituce, neziskový sektor, zbývající místa a organizace kritické kultury, individuální tvůrci, stejně jako skutečně nezávislá (rozuměj z veřejných peněz nefinancovaná) uskupení. Opakují se tak osmdesátá léta minulého století: to, co říkají a ukazují státní média, je v podstatě potřeba otočit o 180 stupňů, aby se to začalo podobat pravdě. Z toho, co je dnes současná maďarská kultura, se z novin nedozvíme vůbec nic.

Nekomerční Budapešť. Veřejná diskuze se zástupci nezávislých uměleckých prostorů v prostoru MÜTÖ v Budapešti, září 2018. Foto: archiv MÜTÖ

Zde se ovšem celá věc posunuje i do jiné dimenze. Není-li totiž možné sehnat pro určitá díla podporu z veřejných peněz, institucionální pozadí a reprezentativní prostor nebo rozhraní, pak se tato díla nebudou realizovat a začne fungovat měkká cenzura. Kontrolní mechanismus určitým dílům buď ani nedovoluje, aby se vůbec zrodila, anebo pokud se přece jenom zrodí, staví jim do cesty tisíce překážek, aby se nedostala k širší veřejnosti. To, co nám zůstává, je tedy bublina jménem Budapešť, několik ulic a bloků, kde lze ještě vidět kritické umění a kde má člověk pocit, že místo, kde žijeme, je alespoň trochu svobodné.

Vraťme se ovšem na začátek: dokonce i za těchto podmínek vláda jedné strany ještě pořád mluví o jakési kulturní hegemonii opozice. To už ani nelze nazvat vtipem, ale pouze ustrašenou paranoiou. Přímým důsledkem toho je ale bohužel výzva k budování totalitního státu.

Epilog. Otázkou, na kterou ovšem skutečně nikdo nezná odpověď, je to, jakou kulturu by vláda ráda viděla namísto té existující? Žádné dvě maďarské kultury však neexistují. Je pouze jedna a ta přežije.

Překlad z maďarštiny: Jiří Zeman

O aktuální situaci na poli výtvarného umění a kulturních institucí v Polsku referoval v nedávno publikovaném článku šéfredaktor polského magazínu SZUM Adam Mazur.