Artalk.cz

Polské umění v době populismu

Jaká je situace na poli současného polského umění v souvislosti s politickým děním? Jakým způsobem se k němu polští umělci vztahují a jakou roli zde hrají umělecké instituce? Proč se proměňují současné projevy umělecké angažovanosti a je díky tomu polské umění nějak specifické? A jaké jsou vztahy mezi polským a českým uměleckým světem? „Mnoho účastníků uměleckého světa, nejen těch nejmladších, pochybuje o funkčnosti a smyslu propojování umění a politiky. Stále větší skupina umělců nevěří ani v samotné esenciálně pojímané umění,“ píše ve svém příspěvku o současné polské scéně Adam Mazur, šéfredaktor časopisu SZUM, se kterým Artalk dlouhodobě spolupracuje.

Daniel Rycharski, Postel, 2016, publikováno s laskavým svolením autora

Polské umění v době populismu

Polsko je stát, jejž milujeme nenávidět a nenávidíme milovat. Katolická bigotnost, politický zmatek, genetický mesianismus, antisemitismus, čechofilie, rusofobie a germanofobie a k tomu samozřejmě geniální současné umění. A i když se to nezdá, vše je, jak to jen v Polsku bývá, skvěle propojené.

Od kritického muzea k eklektickému

Když v této mizerné době mluvíme o umění, myslíme přitom na politiku, a proto je u ní třeba začít. Převzetí moci populisty na podzim roku 2015 navzdory očekávání neskončilo zemětřesením. Nebyla odvolána ani jedna ředitelka galerie, nebyl odvolán ani jeden ředitel muzea, nebyl vyměněn rektor žádné akademie výtvarných umění, nebyla zavedena kontrola financování umělecké oblasti. Od chvíle, kdy se Právo a Spravedlnost (PiS) dostalo k moci, došlo ke dvěma drobným excesům na jaře roku 2016. První se týkal zastavení dotací na nákup děl současného umění do muzejních sbírek a druhý obsazení grantových komisí pravicovými aktivisty a publicisty. Financování bylo obnoveno, komise odvolána a zřízena nová, která skutečně reprezentovala establishment uměleckého světa. Jestli po třech letech vlády PiS existuje v polském světě umění někdo, kdo je frustrovaný, tak jsou to pravicoví umělečtí kritikové, pravicové redaktorky, konzervativní kurátoři a neúspěšní nacionalističtí ředitelé. Méně podstatné skandály, jež se uskutečnily mimo hlavní město – kupříkladu převzetí ředitelské funkce CSW (Centrum Sztuki Współczesnej, v překladu Centrum současného umění) fanouškem Bryana Adamse a Davida Lynche nebo odvolání uznávané ředitelky Současného muzea ve Vratislavi –, jsou dílem liberálů z Občanské platformy a jejich lokálních a loajálních koaličních partnerů. To je důležité vzít v úvahu, když se ptáme po příčinách triumfu populismu, jenž se neobjevil jen tak. Na vlastních prsou si ho vyhřáli konzervativní liberálové, kteří dříve vládli státu.

Proč pravicoví populisté nezasáhli ani do hierarchie, ani do norem uměleckého světa? Z uměleckého prostředí se ozývají dvě odpovědi – obě pesimistické. První předpokládá, že současné umění je pro politiku neškodné, zbavené společenského významu a představuje velmi úzký výsek kultury. O současné umění podle statistik jeví zájem 1 až 2 procenta populace (cca 500 tisíc Poláků a Polek). Jde tedy o velkoměstské liberální elity, o které populisté přece bojovat nebudou. Je lepší nechat je na pokoji. Druhá odpověď je spojená s první a zakládá se na myšlence, že ke změnám nedochází kvůli konformismu umělecké oblasti. Ředitelé hlavních národních institucí se ještě před volbami přeorientovali na pro-státní program, čímž se vzdali vize současného umění angažovaného v tématech demokracie, tedy vize, kterou považovali za utopickou. Instituce bez sebemenších potíží přizpůsobily programy honosným a hojně financovaným výročím nezávislosti státu či oslavám „sta let avantgardy“. Skandální je také odvolání Piotra Piotrowského ministrem konzervativně liberální vlády Občanské platformy z funkce ředitele Národního muzea ve Varšavě a dosazení ředitelky varšavské galerie Zachęta Agnieszky Morawińské na jeho místo, a to bez konkurzu. Piotrowským prosazovaný program „kritického muzea“ Morawińska nahradila „vlastitvorným“ programem „eklektického muzea“, jak jej sama nazývá. Eklektické muzeum moci nevadí. Naopak, výstavy biedermeieru, maďarské fotografie nebo historického akademického malířství přijdou aktuální kulturní politice vhod.

Spolehlivost centrálních institucí je důsledkem závislosti na financování z centrálního rozpočtu. Pakliže vláda splňuje své sliby a výdaje na kulturu – samozřejmě národní – poprvé v historii svobodného Polska překročily 1 procento HDP (přičemž ministr kultury se navíc pyšní tím, že za poslední tři roky otevřel 70 muzeí) a největší dosavadní skandál se týkal stovek milionů zlotých vynaložených na nákup kolekce Czartoryských a dofinancování muzejních projektů spojených s katolickou církvi, jaký je důvod k protestům? Ovšem, tyto výdaje jsou považované za zbytečné, neopodstatněné a podezřelé. Jsou to však výdaje, které by předchozí ministry kultury a jejich poručence nenapadly ani ve snu. Je to pobuřující, ale úplně jiným způsobem než zrušení rozpočtů pro instituce, zmrazení mezd zaměstnanců, deregulace a zvýšení daní pro autory, které provedla předchozí liberální vláda. PiS nezasahuje do uměleckého světa, nýbrž vlastní síť muzejních, propagandistických a vůči vládě loajálních institucí, jež rozšiřuje na provincii. Buduje své zázemí, soustředí se na své voliče a při té příležitosti se dostává tam, kam se v metropolích umístěné instituce nemají šanci dostat. Takové jednání proměňuje dynamiku kulturní oblasti, ale neprohlubuje konflikt. Jinak řečeno, žádný umělec neodmítá stipendium, neprotestuje u ministerstva, nebojkotuje oslavy či vernisáže a neodesílá zpět ministrem udělenou medaili.

Artur Zmijewski, Realismus (záběr z videa), 2017, publikováno s laskavým svolením umělce a Nadace Galerie Foksal

Mysli globálně, jednej lokálně

Konformismus národních institucí překračuje v podstatě jako jediné Muzeum současného umění (MSN) ve Varšavě. Muzeum nemá o co přijít, neboť je stále ve výstavbě a disponuje pouze prozatímní halou u Visly. Kurátoři MSN projednávají ožehavá témata týkající se práv žen, kolem nichž se rozpoutala politická debata (výstavy Ministerstvo vnitra a Chuligánky Natalie Sielewicz), revoluce/rebelie (kabinet rytin) či reprivatizace a současných polsko-ukrajinských vztahů (edice festivalu Varšava ve výstavbě). Mnohé diskuze podnítilo MSN také auditoriálním programem Oddělení přítomnosti. Pokud jde o ostatní instituce, významným příkladem je Centrum Sztuki Współczesnej Zamek Ujazdowski (CSW), kdysi pokládané za přední polské centrum umění. Tato instituce, která se nachází tak blízko horkých míst na varšavské mapě, jako je Parlament, Prezidentský palác a Úřad předsedy vlády, se za posledních několik let v podstatě jen jednou dotkla choulostivého tématu národních mytologií, což se však bez incidentů neobešlo. Ředitelství, namísto toho, aby zahájilo diskuzi a kritickou reflexi, raději okamžitě po skončení výstavy Pozdní poláctví propustilo kurátora Stacha Szabłowského a spolukurátorku Ewu Gorządek zbavilo možnosti rozhodovat o programu. Marasmus centrálních institucí podléhajících vládě podněcuje k činnosti menší galerie, jež jsou financovány z městských rozpočtů a regionů, a díky tomu na ministerstvu nezávislé. Vnější pozorovatelé zapomínají, že PiS vládne pouze na ústřední úrovni, zatímco na té lokální je stále v menšině. Mezi nejzajímavější a nejdiskutovanější instituce patří městské galerie Biuro wystaw artystycznych (BWA) v Zelené Hoře, Arsenał v Bělostoku, BWA v Tarnově, Kronika v Bytomi, Trafo ve Štětíně, Bunkier Sztuki v Krakově, Gdaňská městská galerie či Państwowa Galeria Sztuki (PGS) v Sopotech. Nejradikálnější jsou však Arsenał v Poznani a Labirynt v Lublinu. Není to náhoda. Obě totiž řídí umělci Marek Wasilewski a Waldemar Tatarczuk. Wasilewski sází na městský, kritický a aktivistický program a propojuje při tom poznaňskou scénu s nedalekým Berlínem. V zásadě každá výstava v Arsenału spouští diskuzi, dokonce i mediální skandál a štvanici proti ředitelům. Ať už jsou to malby Leona Tarasewicze a Małgorzaty Dmitruk, premiéra projektu Beth Stephens a Annie Sprnkle, Revoluční workshopy Gyne Punk, angažovanost v Kongres Kobiet (v překladu Kongres žen) či po dlouhé době první pořádná feministická výstava Polky, vlastenky, rebelky kurátorky Izy Kowalczyk. Program Labiryntu pak tvoří jednak kongresy „zezdola“, tedy setkání umělců a dalších zástupců uměleckého světa, kteří diskutují a reagují na ohrožení populismem, jednak výstavy polských (Przemek Branas, Alicja Żebrowska) a zahraničních umělců (Mykola Rydnyi, Nelly Agassi). Pro obě instituce je přitom zásadní nejen programová linie, ale i otevření se městským hnutím nebo studentům. Demokracie tam není skloňována pouze jako módní heslo, ale je každodenně praktikována. Galerie takto vědomě reagují na vlekoucí se politickou krizi.

Pawel Althamer, Prezident, 2018. Foto: Katarzyna Pierzchała, publikováno s laskavým svolením umělce a Nadace Galerie Foksal

Je jisté, že „agorafilie“ typická pro polské umění devadesátých a nultých let, kterou popsal Piotr Piotrowski, zmizela. Možná se ještě neproměnila v „agorafobii“, ale nepřítomnost vizuálních umělců na veřejných protestech na obranu ústavy (na rozdíl od herců, spisovatelů nebo populárních hudebníků) je příznačná. K nejzajímavějším akcím patří skandální projekt Pawła Atlhamera, jenž vytvořil sochu Lecha Kaczyńského a přinesl ji k Prezidentskému paláci na jednu z manifestací připomínající katastrofu vládního letadla ve Smolensku v roce 2010. Althamerův anti-pomník byl reakcí na patetické žulové dílo Jerzyho Kaliny vyrobené na počest obětí katastrofy a následně postavené na Náměstí Piłsudského v centru Varšavy. Zde je třeba také zmínit práci fotografů, jako je Rafał Milach, kteří protesty nejen dokumentují, ale také se v nich angažují. Je možné, že „agorafobie“ vyplývá z nedostatku podpory veřejných institucí, ale částečně lze příčinu spatřovat také v generační proměně. Zdá se, že mladí umělci dnes oddělují umění od politiky. Když chtějí protestovat proti vládě, nenamalují na toto téma obraz, nevyrobí sochu či neprovedou performanci, ale jednoduše jdou na demonstraci. Jedním z řešení tohoto problému je diskuze na sociálních sítích nebo na jednom z četných kongresů, které pořádají intelektuálové a kulturní osobnosti pro sebe samotné. Mnoho těchto kongresů má svůj umělecký program doprovázený výstavami, kupříkladu v Poznani, kde Kongres žen rámoval výstavu v galerii Arsenał, což byla po mnoha letech první ideová manifestace feministického umění. Také v lublinském Labiryntu kongres doprovázely umělecké akce se společným názvem De-Mo-Kra-Cie.

Současné umění chápané jako nástroj kritické reflexe společenské situace je v dnešní době k vidění v městských galeriích a také v dosud se vyvíjejících prostorech nezávislých institucí jako Fundacja Profile (Krzysztof Wodiczko, Jarosław Kozłowski), sázející na prezentaci klasiků, anebo Fundacja Arton (Krzysztof Niemczyk, Ryszard Waśko). Polsko je země bez bienále a trienále. Možná nejzajímavějším projevem kritické, a proto typicky polské definice umění byla documenta v roce 2017. Výstavy v Athénách a Kasselu, jejichž kurátorem se stal kolektiv kolem Adama Szymczyka, navazovaly přímo na otevřenou formu Zofie a Oskara Hansenových a rozšiřovaly přitom svůj dosah na oblasti zdánlivě vzdálené polské provinční scéně. Jak filmy Artura Żmijewského, tak i fotografie Piotra Ułańského důvtipně navázaly na vrchol kritického umění z přelomu století.

YPA2

Dobře fungující hospodářství pomáhá nejen populistům. V poslední dekádě se v Polsku rozvinul čilý trh s uměním. Když došlo na začátku nultých let po institucionálním boomu ke stagnaci, situaci zachránily galerie: ty starší, zakládané ještě v 90. letech, anebo ty úplně mladé, jež se organizovaly už tehdy ve formě konsorcia Warsaw Gallery Weekend. Je již zvykem, že tucet vůdčích galerií a další dva tucty followerů otevírají uměleckou sezónu ve Varšavě a zvou do hlavního města spřátelené lokální a světové galerie, sběratele a kurátory. Galerie poskytují umělcům šanci k prodeji jejich děl a možnost uživit se uměním, v širší perspektivě účast na veletrzích a mezinárodní kariéru. Galerie jsou také místem, kde umělec může ukázat, co a jak chce. Je to důležité, neboť to umožňuje překonat lhostejnost centrálních uměleckých institucí soustředících se na bezpečný a v důsledku mdlý program. Právě v relativně mladých galeriích se odvíjí kariéry takových umělců jako Wojciech Bąkowski, Piotr Łakomy (Galeria Stereo), Joanna Piotrowska (Galeria Dawid Radziszewski), Radek Szlaga (Galeria Leto) a Ewa Juszkiewicz (Lokal_30). Rovněž starší galerie experimentují, a dávají tak šanci třeba kolektivu Potencja (Galeria Raster) či Alexovi Baczyńskému-Jenkisovi (Fundacja Foksal). Jiní umělci, jako Iza Tarasewicz nebo Agnieszka Polska, pokračují po již z 90. let známé a Paulinou Ołowskou nebo Goshkou Macugou předpřipravené kariérní cestě, která přepokládá úspěch v zahraničí.

Uvedená jména jsou součástí fenoménu, který souvisí s vlnou umění, jež se objevilo na polské scéně na přelomu tisíciletí. Mladé polské umění (Young Polish Art), pojmenované YPA analogicky k YBA, proměnilo scénu přelomu tisíciletí a první dekády 21. století. Později však nad ním kritikové začali ohrnovat nosy a bez úspěchu očekávali nového Wilhelma Sasnala. Během posledních pár let se pak začalo opět něco dít. Samotná Ołowska přednášející ve Švýcarsku se vůbec neohlíží na instituce a galerie a vede už dlouhá léta neformální školu pro mladé umělkyně ve svém domě v Rabce, kde pořádá také mykologická sympozia a výstavy. Spolu se svým manželem Bartoszem Przybyłem-Orłowským jsou aktivními kurátory galerie a nadace Pamoja v Krakově.

Karolina Gembara & Rafał Milach, Seeding (c), Mai Manó House, Budapešť, 2018. Foto: archiv Rafała Milacha

Mnoho účastníků uměleckého světa, nejen těch nejmladších, pochybuje o funkčnosti a smyslu propojování umění a politiky. Stále větší skupina umělců nevěří ani v samotné esenciálně pojímané umění. K nejzajímavějším jevům, jež se v posledních letech vyvíjí, patří KPP (Konsorcjum Praktyk Postartystycznych, v překladu Konsorcium post-uměleckých praktik). Tento umělecký kolektiv se zakládá na kurátorském programu Sebastiana Cichockého, bývalého ředitele varšavského MSN, a uvádí do praxe program umění po konci umění. První zakládající kongres se konal v lublinském Labiryntu na jaře roku 2017. KPP za mnohé vděčí teoriím Stephena Wrighta a Jerzyho Ludwińského. Výsledky jejich práce je možné vidět jak na internetu a na sociálních sítích, tak na četných anti-vládních, anti-fašistických, pro-ekologických, pro-feministických a pro-demokratických protestech, na které KPP připravuje hesla a transparenty. V KPP se poučili z neúspěchu politického umění a při angažování se v politice opustili autonomní pole umění. Jedním z nejzajímavějších tvůrců blízkých konsorciu a kurátorské praxi Cichockého a Tatarczuka je Daniel Rycharski, zemědělec a sochař, gay deklarující se jako katolík, autor pomníku sedláka připomínajícího zrušení poddanství či osobitého parku soch v jeho rodné vesnici Kurówko. Umělkyně Jana Shostak, jež postupně získává všechny ceny a je přítomna na většině výstav mladého umění, pochází z polsko-běloruské rodiny. Její nejznámější dílo s názvem Nováci bylo k vidění také v Národní galerii v Praze na výstavě StartPoint v roce 2017. Shostak vyzývá společnost ke změně v používání slova „uprchlík“, namísto nějž nabízí jako alternativu pojem „novák“, což samozřejmě vyvolalo celopolskou debatu. V Polsku, tak jako všude ve světě, jsou v posledních letech módní tanec, performance a choreografie. Je známo, že když si nezatančíme, nebude to naše revoluce. Nikdo si však nedělá iluze ohledně umělecké a politické hodnoty těchto vystoupení. Vzácné výjimky, jako Marta Ziółek a zmíněný Alex Baczyński-Jenkins, toto pravidlo jen potvrzují.

Čechofilie

Polské současné umění je asi nejzajímavější, když poláctví překračuje a když se od něj odpoutává. Někdy se to děje doslova jako v případě Szymczykovy documenty a výstav polské klasiky: Edwarda Krasińského v Tate Modern a Stedelijk Museum, dále Katarzyny Kobro a Władysława Strzemińského v Reina Sofia a Centre Pompidou anebo výstav uznávaných umělců jako třeba Goshky Macugy a Pawła Althamera v newyorském New Museum, Mirosława Bałky v milánském Hangar Pirelli Bicocca, ale také umělců mladších, jako jsou už zmínění Agnieszka Polska, Piotr Łakomy či Iza Tarasewicz. Značnou roli v tomto transferu hraje rovněž Česko. Nejlepší výstava Michała Budného? Jedině ve Svitu! Objevení varšavského BRUDu a Adityi Mandayamy? Jedině ve Futuře! Kurátor, který je schopen nejlépe vycítit puls polského umění? Marek Pokorný z ostravského PLATA! Samozřejmě jsou tu i polští Češi, hodně naši a hodně kontroverzní: Adam Budak a Piotr Sikora. Je však trochu škoda, že tento „scouting“ nefunguje oběma směry a i přes polskou čechofilii je českého umění v Polsku pořád málo. Příčinou je stále provinční struktura polské umělecké scény, jejíž provinčnost je navíc prohlubována nacionalistickou a pro-polskou kulturní politikou vlády. Ve veřejných institucích je mezinárodního umění jen poskrovnu a situaci opět zlepšují lokální instituce jako Bunkier Sztuki v Krakově, Kronika v Bytomi, Arsenał v Bělostoku, Labirynt v Lublinu, Arsenał v Poznani, GGM v Gdaňsku a komerční galerie zapojené do sítě FoaF (Friend of a Friend). Mezi veřejnými institucemi opět vyniká varšavský MSN, který letos na podzim předá svůj stěžejní projekt Varšava ve výstavbě do rukou umělců a kurátorů z ukrajinského kolektivu VCRC. Kdo ví, možná přijdou příště na řadu Češi?


Z polštiny přeložila Justyna Suma.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *