Já, cholera, ztracená v mnohosti

Výstava Overview Fact, jíž započal Václav Janoščík svůj kurátorský cyklus v Galerii Kurzor, má divákům nabídnout nadhled, umožnit podívat se na naší skutečnost z odstupu. V recenzi na výstavu však Natálie Drtinová polemizuje nad tím, zda je tento záměr naplněn. A co na to samotná umělecká díla?

Já, cholera, ztracená v mnohosti

Na sociálních sítích nedávno kolovalo jedno hojně sdílené video, začínající prostým záběrem na usmívající se ženu. Ihned po spuštění dochází k oddalování od jejího obličeje na trávník, na kterém leží, poté na hlavní sídlo Googlu v Sanfranciském zálivu, na Kalifornii, Spojené státy, planetu Zemi, a přes sousedící planety, hvězdy a galaxie se dostává do vzdálenosti deseti bilionů světelných let se záběrem na celý vesmír. Autorem tohoto krátkého filmu s názvem Cosmic Eye (2018) je astrofyzik Danail Obreschkow, který tímto snímkem navazuje na podobná starší díla jako například Powers of Ten (1977) manželů Eamesových. Obě videa vzbuzují fascinaci rychle se měnícím měřítkem a možností změny perspektivy či získání nadhledu. O něco podobného usiluje Václav Janoščík ve výstavě Overview Fact, kterou připravil coby hostující kurátor Galerie Kurzor v Centru pro současné umění Praha pro tento rok. Jedná se o první výstavu výstavního cyklu, ve kterém se hodlá zaměřit na témata jako dystopický realismus či superhrdiny a pracovat s galerií zejména jako s prostorem k setkávání.

Kurátor v doprovodné brožuře změnu měřítka a pohled na zeměkouli jako na celek označuje jako efekt nadhledu: „Jedná se o tzv. efekt nadhledu [overview effect], jak ho popsali mnozí astronauti, kteří měli tu možnost vidět naši Zemi z vesmíru. Náhled nám pomáhá získat bezezbytku dokonalý obrázek o situaci, kompletní odstup, který pak utváří vzájemnou komunitu.“ Výstava Overview Fact je tak v podstatě hledáním možností, jak této holistické perspektivy dosáhnout bez opuštění naší planety, nebo alespoň jak dosáhnout o něco většího nadhledu, který by přesahoval naši realitu definovanou problémy a překážkami – tedy jak efekt převést na fakt, ale zároveň si pro fakta vytvořit nadhled.

Jádro výstavy tvoří několik videí a krátkých filmů, které jsou proložené sochami od Michala Machciníka a Julie Gryboś s Barborou Zentkovou. Při vstupu do prostoru galerie však jako první zaujme melodie podkreslující jedno z videí. Osobně mi trvalo dobrých pár desítek vteřin, než jsem s jistotou identifikovala, ke kterému videu hudba patří, částečně proto, že do určité míry splýval s jiným zvukem, ozývajícím se zpoza paravánu od Gryboś a Zentkové, ale také jsem napřed nemohla uvěřit, že by melodie bez jakéhokoliv dialogu doprovázela projekci se slavným televizním detektivem Columbem. Vždyť právě Columbo většinu svých podezřelých dovádí k šílenosti svou vlezlostí a nekončícím proudem otázek; v téměř hodinu dlouhém videu Romana Štětiny s názvem Ztracený případ (2014) však vidíme Columba, jak někam přijíždí, odjíždí, stoupá po schodech, vchází do dveří, ... aniž by se cokoliv stalo. Film se skládá ze sekvencí sestříhaných záběrů, a jak avizuje Janoščík v textu, napětí jen stoupá, aniž by docházelo k uvolnění. Projekce s dobráckým detektivem působí nepříjemným a stísňujícím dojmem a naprosto tak křiví žánr detektivní fikce, kterou samu o sobě kurátor předkládá jako skvělý referenční zdroj, jenž „přináší zároveň příběh o spravedlnosti, sounáležitosti, nápravě a možnostech jednání“.

Tato detektivní linka, proplouvající celým kurátorským textem, se objevuje zejména v dílech spojených s forenzním obratem, v rámci kterého se do středu uměleckého díla dostávají vědecko-výzkumné metody, dokumentace, předkládání důkazů a řešení palčivých a kontroverzních témat. Jedná se o starší slavné video Nicht löchsbares Feuer (Neuhasitelný oheň, 1969) Haruna Farockiho a Skipholt (2003) Johna Bocka, jež obě zprostředkovávají konkrétní, ačkoliv velmi odlišné lidské příběhy. Dostávají se tak do naprostého kontrastu s filmem Romana Štětiny, tříštícím jakýkoliv sledovatelný narativ, a kombinací reality s fikcí vyprávějí buď nové, či upozaděné příběhy.

Zbývající novomediální díla – videoesej Ursuly Biemann Subatlantic (2015), video Trace Evidence (2016) Susan Schuppli a počítačová hra Everything (2017) Davida OReillyho – působí ale naprosto odlišným dojmem než díla výše zmíněných umělců, a to především proto, že operují v mnohem menším geografickém měřítku. Susan Schuppli je přitom ve své podstatě velmi blízko Farockiho videu, protože sleduje přítomnost a šíření radioaktivní částice Cesium-137 desítky let po jejím uvolnění z několika různých míst (Oklo, Černobyl a Fukušima) za účelem postoupení vpřed v rámci environmentální spravedlnosti. Ursula Biemann se ve svém díle věnuje vyprávění o fiktivní vědkyni, pozorující změny prostředí v místě tání posledních ledovců, se kterou se vydáváme na cestu hluboko do Atlantického oceánu a jeho nepředstavitelně rozsáhlých ekosystémů. OReillyho videohra je věrná svému jménu, protože se v ní lze stát v podstatě čímkoliv: „můžete se v ní stát ovcí, květinou, kamenem, atomem nebo celou galaxií, pohybovat se, setkávat se s jinými bytostmi nebo ‚zpívat‘ a ‚sbližovat se‘“.

Nějak jsem se nemohla zbavit dojmu, že se nacházím na dvou oddělených výstavách – na jedné sestávající z lidských příběhů, druhé z příběhů mikročástic a mikroorganismů –, u kterých jsem postrádala ony „stopy a spojitosti“, které Janoščík zmiňuje ve svém závěrečném apelu na své publikum: „Vyprávění, mediace, kolektivní afekty – to jsou výzvy 21. století, jež překypuje složitostí, problémy, krizemi, ale též stopami, spojitostmi a významy, které si zaslouží náš detektivní pohled.“ Možná je to tím, že jsem v OReillyho hře nedosáhla vyššího stupně existence, než je hejno bakterií způsobující choleru a nezažila tak ono putování skrze roviny a vrstvy, které by mě propojilo s většími či menšími organismy. Možná je to ale také tím, že vnímání všech organismů, materiálů a procesů na této planetě jakožto jedné propletené sítě ve mne způsobuje tak smíšené pocity, jako je naprostá bezvýznamnost a sounáležitost a zodpovědnost zároveň, že jsem schopna jej přijmout jen na jakési povrchní, racionální úrovni bez opravdového prožitku, ke kterému nás Janoščík navádí. Navádí nás k tomu však zejména skrze text, zatímco mnohá díla postrádají jakoukoliv návaznost a často působí jen jako pouhá ilustrace Janoščíkových argumentů. Má počáteční neschopnost zorientovat se ve výstavě nebyla způsobena pouze akustikou a netrvala jen desítky vteřin – probouzela se ve mně pokaždé, když jsem odhlédla od konkrétního díla a snažila se mezi díly najít ony spojnice, které kurátor tak zdatně nachází mezi svými argumenty. S pocitem nalezení sdíleného světa jsem však neodešla.


Ursula Biemann, John Bock, Harun Farocki, Julia Gryboś a Barbora Zentková, Michal Machciník, David OReilly, Susan Schuppli, Roman Štětina / Overview Fact / kurátor: Václav Janoščík / Galerie Kurzor / Centrum pro současné umění Praha/ 25. 3. – 17. 5. 2020

Foto: Filip Beránek. Fotoreport výstavy naleznete zde.

Natálie Drtinová | Narozena 1993, absolvovala program Liberal Arts and Sciences na University College Utrecht, během kterého strávila semestr na stáži na Universidad Iberoamericana v Mexico City a poté pokračovala ve studiu teorie umění na pražské UMPRUM a genderových studií na FHS UK. Zajímá se o průsečík umění se společenskými problematikami, utopistickými imaginacemi a novomaterialistickým bádáním. Věnuje se galerijní produkci a výtvarné kritice, přispívá do médií jako Artalk, Flash Art, Fotograf Magazine či Artyčok.TV a příležitostně se věnuje kurátorství. Mezi lety 2019 a 2021 působila jako redaktorka výtvarného umění v kulturním čtrnáctideníku A2. Je členkou českého spolku ABCD věnovanému art brut a spravuje archiv Anny Zemánkové.