Bouřit se a něžně zraňovat

Vizuální umělkyně a tatérka Sarah Dubná škrábe a vyrývá do zdi, někdy abstraktní linie, jindy zase těžce rozluštitelné písmo, a stejné motivy se přelívají také do vystavených maleb. V galerii Jelení v Centru pro současné umění se na začátku března otevřela samostatná výstava umělkyně s názvem I’m Sick of Fucking and Not Knowing How to Rage. Projekt, který kurátorsky připravila Zuzana Jakalová, se zaměřuje primárně na emoce zlosti a agrese, jak ostatně vyplývá již ze samotného názvu výstavy. „Zlost a agrese jsou pocity, které obecně vnímáme spíše negativně, protože mohou vést k ubližování, bolesti a destrukci. Vztek je ale něčím mnohem víc, než jenom předstupeň násilí (…) je energií, mobilizující silou, která vytrhává z letargie a pasivity, dynamizuje, inspiruje ke změně.“ Tvorba Dubné je definována neustálým napětím, opakovaným balancováním mezi destrukcí a vytvářením něčeho nového.

Viditelný je tento aspekt zejména na menším z vystavených obrazů skládajících se z různých textilií, jež jsou pomalované, roztrhané či rozstříhané a následně opět sešité do jednoho kusu. Kurátorka výstavy píše o tvůrčím procesu umělkyně: „Bodá, škrábe, perforuje, drápe, trhá je na kusy, a poté zase seřazuje, skládá, sešívá, uklidňuje a vytváří nový vnitřní řád. Tím udržuje napětí mezi hněvem a smířením, rozrušením a klidem, bolestí a rozkoší.“ Ačkoliv se jedná o materiálně strohou instalaci, za emočně strohou ji považovat nelze. Vztek a síla, pomocí kterých byly zřejmě vzorce do zdí vytesané, z prostoru citelně vyzařují.

Tvorbu Sarah Dubné můžeme přiřadit k tzv. queer abstrakci. Jak píše teoretik David J. Getsy, „jakožto nejvíce zřejmý a mobilizovatelný projev dohlížení na hranice ‚normálnosti‘, ‚přirozenosti‘ a ‚zdravého‘ rozumu bylo označení ‚queer‘ historicky používáno k tyranizování těch, co milovali, toužili či žili odlišně“. Na rozdíl od figurativní tvorby, která často velmi přímočaře tematizuje odlišnou sexuální či genderovou zkušenost, se abstrakce zaměřuje spíše na vztahy mezi formami, které nám mohou posloužit jako alegorie společenských vztahů. Queer abstrakci lze i z tohoto důvodu vnímat jako určitý protipól tzv. „politiky viditelnosti“, která začala být stěžejním pilířem queer aktivismu 80. let v reakci na krizi AIDS. Jednalo se o vůbec první krok k rozpoznání této menšiny jakožto demografického celku. Viditelnost a reprezentace jsou dodnes podstatnou taktikou boje proti heteronormativitě, a ačkoliv je tento apel naprosto relevantní a podstatný, Getsy upozorňuje, že s sebou nese i řadu rizik. Stačí si vzpomenout na teze knihy Dohlížet a trestat Michela Foucalta, ve které propojuje právě viditelnost se společenským dohledem a kontrolou. A je třeba si také uvědomit, že viditelnost je bezpečná nebo možná pouze pro omezenou část společnosti – a pouze v určitých geopolitických kontextech. Vzrůstající viditelnost navíc nadále podtrhuje rozdíly mezi „normou“ a „odlišností“, jak poukazuje Jared Ledesma, kurátor výstavy Queer Abstraction (Des Moines Art Center, 2019). Mnoho autorstva tak považuje queer abstrakci za subverzivnější uměleckou strategii, která není ohraničena limity figurativního zobrazení, jež se opírá o naši realitu, a může tak podporovat imaginativní utopické smýšlení, které má své významné místo nejenom v queer literatuře.

I na aktutální výstavě je několik momentů, které by se daly označit za subverzivní. Z estetického hlediska je to překračování hranic, kde se linka vylévá z obrazu na zeď, a postupně tak nabírá na síle a hloubce. Hranice a celky jsou narušovány, aby roztrhané kusy byly vzápětí pospojované do nových uskupení – nových vztahů. Pod tím vším se schovává výše zmiňovaná práce s agresí a vztekem, které působí jako katalyzátory této tvorby, ačkoliv jsou to emoce společensky nežádoucí, a proto často potlačované a nepřiznané. K boji za (nejen) společenské změny jsou však často naprosto klíčové – ne náhodou je v kurátorském textu citace queer teoretika Jacka Halberstama o tom, že „vztek je politickým prostorem“. Vztek je totiž společensky vnímán jako nebezpečný v rámci limitujících „respectability politics“. Rovná práva a zacházení jako queer lidé stále nemáme, a když se o ně hlásíme „příliš hlasitě“, jejich absence je absurdně považována za opodstatněnou. Agrese je společensky nežádoucí také z toho důvodu, že má potenciál narušit stávající řád. Ačkoliv má i silný destruktivní potenciál, kterého je třeba si být vědom, status quo a některé normy je občas třeba zničit. Pro ty, kteří jsou stávajícím systémem jakkoli vyloučeni či opomíjeni, jsou často tyto emoce důležitými nástroji pro jakékoliv vyjádření. Jared Ledesma dává za příklad sérii Angry Paintings (1973) americké umělkyně Louise Fisherman, pro kterou byla abstrakce nejlepším způsobem, jak vyjádřit svou zlobu a touhu zároveň během ženského a gay hnutí v 70. letech minulého století.

Na výstavě I’m Sick of Fucking and Not Knowing How to Rage je důležité také propojení s autorčinou tatérskou praxí – jak sama podotýká v díle podcastu Vysílač, tetování často jeho majitelkám a majitelům napomáhá plně se identifikovat se svým tělem, upravit si ho zkrátka po svém, a to zejména u těl, která bývají společností označována za „jiná“. Nejenom v queer kruzích jsou tak tetování běžným fenoménem a strategií, která nám pomáhá přijmout naše těla se vším všudy. Dubná svoji tatérskou praxi navíc vnímá jako budování komunity, vytváření sítě, která k sobě pojí jinak atomizované jednotlivce. Právě tetování, jehož techniku autorka používá i při výrobě svých závěsných obrazů, dostává tělesnost zpět do galerijních prostor, ukazujících domněle abstraktní díla. Jak Getsy, tak například spisovatel Travis Jeppesen zdůrazňují, že mezi abstrakcí a figurací existuje široký prostor, ve kterém dochází k jejich vzájemnému prolínání. Jeppesen v jednom ze svých textů ukazuje, že abstrakce, zejména potom ta queer, nemusí být nutně nepopisná. „Abstrakce a figurace (popisnost), jakožto kategorie v umění, jsou tradičně spjaté s karteziánským rozdělením mezi myslí a tělem. Queer abstrakce toto rozdělení odmítá respektovat. To je jeden z aspektů, co ji činí tak queer v druhém významu tohoto slova: divnou, bizardní, nečekanou.“ Stejně jako nelze oddělit mysl a tělo, tak nelze v díle Dubné oddělit tetování na lidskou kůži od tetování na plátno, tvorbu o samotě od vytváření komunity, či popisnost a ne-popisnost v liniích, které připomínají písmo, ale nedají se přečíst.

Ačkoliv se nám název výstavy snaží naznačit, že Dubná neví, jak zuřit, samotná instalace nám ukazuje, že opak je pravdou. Nenajdeme zde pouze vztek a destrukci, ale i hledání smířlivých východisek. A právě balancování mezi hněvem a urovnáním, potěchou a bolestí, ničením a tvorbou – společně s abstraktními výjevy vtahujícími tělesnost do středu autorčiny tvorby – dělá díla Sarah Dubné ráznými, silnými a subverzivními queer abstrakcemi.

Sarah Dubná / I'm Sick of Fucking and Not Knowing How to Rage / kurátorka: Zuzana Jakalová / Galerie Jelení / Centrum pro současné umění / Praha / 1. 3. – 24. 3. 2024

Fotografie: Michal Czanderle