Kulturáky typické i typizované

Nad knihou Lukáše Veverky nás nutně napadne otázka, kolik financí a péče bylo kultuře a jejím institucím věnováno v minulém století. Michaela Janečková recenzuje knihu Mezi sjezdy a tanečními. Kapitoly z dějin kulturních domů, jež je Veverkovou vydanou a rozšířenou bakalářskou prací z Ústavu dějin umění FF UK, a zamýšlí se přitom nad tím, jak vlastně o tomto jedinečném fenoménu 20. století uvažovat nejen z hlediska dějin architektury.

Kuturní dům v Mělníku, Foto: Měkuc, mapy.cz

Kulturáky typické i typizované

Kulturní domy jsou objekty pozoruhodné hned z několika důvodů. Jsou druhem stavby, která má svůj historický vývoj, a přesto stěží přežívají v dnešní době. Jsou totiž závislé na hodnotách a životním stylu společnosti, které slouží. Poválečné kulturní domy pak také dobře demonstrují proměňující se představu státu o centrálním řízení kultury, vyjádřeném záměrem budovat racionální síť těchto zařízení, tříděním do „poddruhů“ podle funkční náplně a propracováváním jednotlivých typizovaných řešení. Nakonec jsou pak samotnou architekturou, odpovídající na požadavky aktuálního stylu a řešící urbanistické souvislosti. Architekturou často pojednávanou individuálně a poměrně nákladně, a to včetně interiéru a uměleckých děl. Z tohoto hlediska se můžou stát cílem zájmu nejen historiků architektury.

Lukáš Veverka se jim věnoval ve své bakalářské práci s názvem Kulturní domy ve Středočeském kraji v letech 1945–1972, obhájené v roce 2019 na Ústavu pro dějiny umění FF UK. Stejně jako v případě bakalářské práce sleduje autor v knize totéž časové období, záběr však rozšířil i mimo Středočeský kraj, na území celé dnešní České republiky. Územní rozšíření je v případě, že by měl autor vznášet obecnější soudy, určitě nutné. Sám poctivě uvádí, že původním záměrem bylo postihnout celé období 1945–89, je však pochopitelné, že zpracovat období až do roku 1989 je při daném záběru mimo možnosti bakalářské práce. Rok 1972, který je zvolen jako mezník, není příliš přesvědčivě vysvětlen, založení Svazu československých architektů se nezdá být pro oblast kulturních domů zvlášť důležité. Je ovšem sympatické, že autor mechanicky nezvolil rok 1968, s čímž se často setkáváme.

Z široké nabídky možných zacílení si Veverka vybral (logicky vzhledem k oboru, který studuje) stylové aspekty, ovšem hlavní důraz klade na sledování vývoje kulturního domu jako typologického a typizovaného druhu. Typizace byla již od meziválečného období považována za jeden z nástrojů racionalizace stavebnictví, zahrnovala vývoj určitých sjednocených prvků, ale v širším měřítku také budov, u nichž by aplikací ideálních provozních schémat bylo docíleno značných finančních úspor a vyvarování se vyloženě nevhodných řešení. V rámci této linie uvažování o bytové výstavbě vznikly například poválečné typové zděné domy řady T, ve spojení s prefabrikací pak později panelové domy. Snaha o typizaci se týkala v poválečném období snad všech stavebních druhů: školky, školy, hned po válce hledala jedna z prvních architektonických soutěží řešení pro typizovaná kina. Svou roli v přesvědčení, že je vhodné plošně aplikovat stejná řešení, jistě sehrála také víra v rovný přístup ke vzdělání a kultuře a snaha po vyrovnání životní úrovně venkova a města. To mimo jiné dokládají v knize publikované příklady prvních typů kulturních domů z let 1946–47, vyvinutých Ministerstvem zemědělství a určených pro venkovské obyvatelstvo v zemědělských oblastech.

Dům kultury Ostrov nad Ohří, 1954–1955, arch. J. Krauz a J. Sedláček, Foto: KD Ostrov – zonerama.com

Lukáš Veverka zkoumá dvojí linii angažmá státu ve výstavbě kulturních domů – v ustavování organizací a legislativy definující roli kulturních domů a v hledání ideálních prostorových a provozních forem, vepsaných odborníky z řad architektů do typizovaných řešení. Výsledky bádání nad první z nich jsou převedeny do grafické tabulky, která je součástí knihy. Ukazuje základní přehled zákonů a typů kulturních zařízení s názvy proměňujícími se v čase. Kulturní dům nebyl žádnou jasně definovanou konstantou, naopak, po celé sledované období se jeho funkce prolínají s funkcemi osvětových jizeb, besed, závodních klubů, vojenských kulturních zařízení a dalších. Podobně komplikované jsou i pokusy o typizaci. Státní typizační ústav vyvinul mezi léty 1951–1962 několik řad, k nimž autor dohledal i skutečně realizované objekty, velká část realizací – a zvlášť těch nejznámějších – je však řešena individuálně. Dá se tedy mluvit o omezeném dosahu typizačních snah, stejně tak jako snah vybudovat komplexní síť kulturních zařízení diferencovaných podle funkční náplně, dimenzované na počet obyvatel spádové oblasti.

Kniha je řazena chronologicky, ve stručnosti ukazuje vývoj kulturních zařízení do první světové války v Evropě a v Českých zemích. Z meziválečného období vybírá dva příklady – kulturní dům v Mělníku a baťovský ve Zruči nad Sázavou. Krátce představuje také dvě soutěže z období protektorátu a pak se podrobně věnuje třem časovým obdobím – mezi léta 1945–48, dále stavby realizované do roku 1956 a nakonec kulturáky z let 1956–72. V každém tomto období popíše legislativní rámec a vývoj typů, přetavený od roku 1951 do dané typizační řady. Následuje několik příkladů postavených kulturních domů, které více či méně odpovídají předlohám z těchto typizačních řad či naopak jsou řešeny volně. Daná struktura působí přehledně, nicméně při stálém opakování schématu se informace rozmělňují a splývají. Rozsáhlé a opakující se popisy staveb a provozních schémat byly pro absolventskou práci zřejmě vyžadovány, pro knihu nejsou však příliš atraktivní a čtenářovu pozornost vyčerpávají. V množství popisů se pak ztrácí interpretace – proč vlastně je daný příklad důležitý, o čem vypovídá? Je také škoda, že autor nevěnoval širší pozornost soutěžím na kulturní domy a debatám nad jejich výsledky na stránkách odborných periodik. Ty by mohly vyjevit proměnu oborového diskurzu, to, jak byly návrhy kulturních domů formovány sdílenou představou o jejich roli.

Dům kultury v Jihlavě, 1957–1961, arch. V. a V. Machoninovi, pohlednice z roku 2001, Foto: aukro

Nerada bych však, aby výše zmíněná kritika odradila případné čtenáře či nějak snižovala autorovy zásluhy. Naopak, nově publikované poznatky se vymykají obvyklým ambicím bakalářských prací. Zvlášť je třeba vyzdvihnout vůbec první pokus o podchycení legislativního a organizačního rámce a také dohledání konkrétních realizací odpovídajících vzorům z typizačních řad. Autor se s energií, která je z práce čitelná, pustil na neprobádané a poměrně nepřehledné pole. Jak slibuje přebal knihy, můžeme se těšit na výsledky jeho dalšího bádání, které zřejmě zahrnou delší zkoumané období, ale možná také rozšíří interpretační pole. Nabízí se řada otázek – například zda kulturní domy jako doklad ambic státu vyvinout a kontrolovat formy distribuce kultury jsou také důkazem neschopnosti státu naplňovat stanovené cíle v širším měřítku, například v rámci centrálního plánování i v momentech, kdy tato snaha narážela a byla znova a znova zpochybňována? A jak si máme vysvětlit, že ta skutečně typizovaná řešení, jakými jsou dnes obchodní domy, supermarkety či multikina, se rozvinula naprosto mimo centrální plánování socialistického státu a jsou naopak znakem globálního kapitalismu zahrnujícího tvorbu tzv. nemíst? Jaký je vztah české společnosti ke kulturním domům a jak se proměnil během posledních třiceti let, díváme-li se na stavební zásahy, přestavby, či dokonce demolice těchto budov?

Téma socialistických kulturních domů je právě shodou okolností na vrcholu zájmu odborných kruhů i laického publika. Dlouhodobě se jím nezabývá jen Lukáš Veverka, ale také někteří badatelé na FA ČVUT, různí umělci či iniciativa A489, která se chystá brzy vydat popularizační knihu těžící z dnes už „cool“ estetiky vybraných zástupců tohoto typologického druhu. Ač se situace může změnit, je třeba říci, že kniha Lukáše Veverky zatím představuje největší přinos danému tématu. Vyhýbá se lacinému vytěžování trendu a staví na rozsáhlém terénním i archivním průzkumu. Podle informace na přebalu knihy se můžeme těšit na Veverkovu magisterskou práci, věnovanou stejnému tématu.

Lukáš Veverka, Mezi sjezdy a tanečními. Kapitoly z dějin kulturních domů, Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Praha 2021, 252 stran.