Lesk a bída bankovní architektury

Jana Pavlová rozpracovala svůj projekt Chrámy peněz do objemné publikace, která vyšla koncem minulého roku po téměř devíti letech od publikování stejnojmenného videoeseje. V recenzi knihy se Michaela Janečková pozastavuje nad jednotlivými fazetami bankovní architektury a její interpetací.

Kouzlo nového začátku na konci dějin

Valná část tuzemské knižní produkce, která má uspokojit zájemce o historii architektury 20. století z řad široké veřejnosti, staví na rychlém vyhledání trendů, vypracování „medailonků“ staveb a minimální kontextualizaci. Takové knihy většinou dokáží pouze petrifikovat stávající názory a zažitá klišé, ambice jejich autorů také dále nesahají. Proti tomu kniha Jany Pavlové Chrámy peněz vznikala dlouho. Již materiál sesbíraný pro diplomní práci obhájenou v roce 2016 na pražské UMPRUM by jistě vydal na knihu, autorka se ale se zápalem pustila dále, do zkoumání dvou oblastí, bez kterých se jí daný fenomén nedařilo komplexně pojmout. V knize se zaměřila více na politicko-ekonomickou transformaci Československa v období „perestrojky“ a devadesátých let a na samotný vývoj oboru architektury, který od šedesátých let 20. století poháněly především diskuse o moderně kritické, běžně označované za postmodernu. (Autorka nepoužívá pojem „postmodernismus“ důsledně, což je jinak v češtině běžný termín zaštiťující obecně umělecké směry, sama se tedy přikloním pro účely recenze také k obecnějšímu pojmu „postmoderna“).

Odložené vydání knihy dnes může těžit nejen z nedávno publikované literatury – zejména historiků soudobých dějin či historie architektury – ale také z obecnějšího trendu zájmu o devadesátá léta. Některá sdělení v knize tak mohou být dnes snadněji přijata širší veřejností díky televizním sériím Polosvět a Devadesátky nebo podcastu Prohnilí, které se sice věnovaly pouze specifickému výseku kriminality devadesátých let, přesto naznačily, že tato éra umožnila vyniknout nejen podnikavým, ale i těm „všeho schopným“.

Období transformace a postmoderny v architektuře Pavlová představuje ve dvou výrazných kapitolách („Architektura bankovního socialismu“, „Osvobozená architektura“), které rámují 23 případových studií k jednotlivým bankám a spořitelnám. Tento kontextuální „rám“ je však do struktury knihy vložen trochu překvapivě před a mezi případové studie, na konci knihy najdeme kapitolu Lukáše Pilky nazvanou „Jak peníze hledaly styl“, jež se věnuje grafickému designu dobových reklam na bankovní ústavy.

Neoliberální kapitalismus = morálka

Čtenář je tedy nejdříve konfrontován s hutným (a čtivým) textem popisujícím okolnosti expanze bankovního sektoru po roce 1989, cestu ke krachům jednotlivých bankovních domů, předznamenávajícím konec původně neotřesitelné důvěry většiny občanů v ekonomický růst. Autorský výběr událostí, které skládají výsledný obraz doby dohromady, vypráví překvapivě komplexní příběh s akcentem na témata, která nebývají v českém kánonu vyprávění o devadesátých létech běžná. Text v knize se – na rozdíl od zmíněných seriálů – neskandalizujícím způsobem dotýká kriminality hospodářské a otázky kontinuity elit v této oblasti. Na rozdíl od zavržených (a zavrženíhodných) seriálových mafiánů jsou v knize podrobeny kritické analýze postoje zatím ne příliš zdiskreditovaných hlavních proponentů československé (a poté české) verze neoliberálního kapitalismu, především Václava Klause.

Autorka pečlivě sleduje kariéry „otců zakladatelů“, vrací se až k pokusům o ekonomickou reformu socialismu v 60. letech a následné formování skupiny mladých ekonomů v 70. a 80. letech, zaměřených na pravicovou ekonomickou teorii a pracujících v prestižních státních institucích. Mezi nimi se nepohyboval jen budoucí premiér a prezident Václav Klaus, ale i další osoby, jejichž jména máme dnes spojena právě s ekonomikou devadesátých let (např. Tomáš Ježek nebo Vladimír Dlouhý).

Český narativ o vítězství pravdy a lásky nad zlobou a nenávistí nabourává popisovaný (a vítězný) boj Klausovy nově zformované Občanské demokratické strany proti tehdejším na humanistické hodnoty orientovaným politikům Občanského hnutí. Ty Václav Klaus takticky obviňoval z levičáctví, čímž je úspěšně zdiskreditoval, stejně jako reformní komunismus či tzv. třetí cestu. Sám však podporoval tzv. bankovní socialismus, kdy ztráty bank sanoval stát a zisky se tak přelévaly do soukromých kapes. Jeho legendární nestranná a na vlivu státu nezávislá „ruka trhu“ se tak ukazuje jako falešná a prázdná zástěrka pro naprosto ideologický koncept společnosti naservírovaný a kvůli manipulativní rétorice těžko odmítnutelný. Tehdejší doktrína, kterou její představitelé prezentovali jako objektivní ekonomickou vědu, však často vystrkovala své „esoterické“ růžky s důrazem na „přirozenost“. Neoliberální kapitalismus byl veřejnosti představován jako projekt návratu k pořádku a normálním, tj. přirozeným poměrům, kde peníze slouží jako objektivní kvantifikátor míry osobního úspěchu jednotlivce.

Autorka se pečlivě věnuje také okolnostem privatizace, a to zejména privatizace kupónové, kdy (jak je v knize zmíněno dokonce dvakrát) naivní občané svěřovali své peníze především fondu „s tím americkým jménem“, tedy Harvardským fondům Viktora Koženého. Právě návrat k „přirozenosti“ je momentem, kde se setkává tehdejší obecný narativ s narativem postmoderní architektury. Nově budované, či pro tyto účely přestavované, objekty bank a spořitelen by nemohly fyzicky vzniknout ani by nebylo možné je interpretovat bez (v knize důkladně popsaného) politického a ekonomického zázemí.

Postmoderna u nás doma

Kapitola věnovaná postmoderní architektuře, zasazená mezi profily staveb, je neuvěřitelně komplexní. Snaží se čtenáři přiblížit širší souvislosti, historii i rozdílnosti v chápání a aplikaci postmoderních přístupů v myšlení, textech, projektech i realizacích jednotlivých světových myslitelů i architektů. Nesoustředí se jen na pouhý popis jednotlivých postmoderních přístupů, propojuje je s dobovou populární kulturou, ekonomickým i politickým děním, přibližuje fenomény, jakými byl vzestup „yuppies“ nebo okolnosti výstavby Trump Tower. Právě na příkladu této budovy autorka upozorňuje na symbolickou povahu volených architektonických forem. Namátkou uvádím její přiléhavé tvrzení, že „spiritualizace kapitálu v podobě stavby připomínající krystal jako by nesla metaforu potenciálu neomezeného spontánního růstu“. (s. 285)

Nezasvěceným bych doporučovala číst text o postmoderní architektuře po částech a jednotlivé fasety postmoderny vstřebávat postupně. Přestože se autorka snaží o přívětivost vůči čtenáři (oceňuji zejména počáteční symbolický vstup přes dva příběhy kapely The Rolling Stones), množství odborných termínů, se kterými text místy operuje, aniž by je vždy dostatečně osvětlil, z něj činí nesnadné čtenářské sousto. Nepochybuji, že text může dobře posloužit studentstvu architektury či dějin umění – podrobnější přehled, a hlavně výklad světové postmoderny v architektuře v češtině dosud vydán nebyl. Na tenčí led se autorka pouští, když píše příběh postmoderny československé (či, buďme upřímní, spíše české). Vzhledem k absenci souhrnných narativů je každý pokus o takové sepsání nutně počinem kanonizačním. Posoudit, nakolik taková ambice naplnila očekávání, se dá jen v komparaci s podobnými texty či historickými prameny podloženými studiemi, které však v českém prostředí bolestně chybí. Nicméně opírat se především o osobní výpovědi aktérů bez komparace s archivním průzkumem je ošemetné a může obraz dané doby deformovat ve prospěch jedinců verbálně zdatnějších (a stále žijících).

Poslední text knihy sepsal Lukáš Pilka a v knize jej doplňují celostránkové rozmlžené detaily z dobových reklamních kampaní. Ty neodbytně navozují těm z nás, kteří si devadesátky matně vybavujeme, tehdejší atmosféru, a zejména okouzlení jednoduchostí nového radostného světa kapitálu a uhrančivost mediálních obrazů, za kterými jsme tehdy ještě neuměli hledat účelovou manipulaci. Pilka ve svém textu ukazuje, jaké strategie při vytváření reklamních kampaní a vizuálního stylu volily jednotlivé bankovní firmy a jak se tyto strategie proměňovaly s postupnou ztrátou důvěry obyvatel v jejich spolehlivost. Text tak pomáhá rozklíčovat dnes už vybledlé obrazy štěstí, úspěchu, odvahy či jistoty, které jsou vloženy mezi jednotlivé studie.

Tři rozsáhlejší studie doplňuje třiadvacet profilů staveb. Nad klíčem k jejich řazení může čtenář (stejně jako já) dlouze hloubat, nakonec však zjistí, že jsou řazeny abecedně, kdy pořadí prostě určuje počáteční písmeno názvu jednotlivého profilu, a ten je vždy zároveň jakýmsi vtipným komentářem. Profil zahrnuje obecný popis fyzického prostoru a podoby stavby, přitom zdůrazňuje hlavně postmoderní postupy, prvky, rysy a „příběh“ stavby, často doprovázený komentářem autora či autorky. Zde Jana Pavlová těží z rozhovorů s architekty a architektkami, které vedla již při přípravě své diplomní práce.

Přestože se jednotlivé stavby samozřejmě liší, některé motivy se opakují, a to nejen ty fyzicky přítomné. Také některé momenty scénářů vzniku staveb čteme opakovaně – např. úkol dokončit budovu rozestavěnou před rokem 1989 a určenou k jinému účelu či získání velké zakázky i přes naprostou nezkušenost s danou typologií anebo prvky amatérismu na straně architektonické kanceláře i zástupců investorů. Opakovaně narazíme i na nadšení architektů a architektek pro nové možnosti neohraničené prostorem státních projekčních ateliérů či radostný únik z praxe omezeného sortimentu produktů socialistického stavebního sektoru. Dobově sdílené bylo i opojení z možnosti nechat zaznít právě ono individuální, hravé, symbolické gesto, které si spojujeme s postmoderní architekturou.

Martin Groch, koláž s citáty z knihy

Protiklady jako spolutvůrci doby

Rok 1989, který často vnímáme jako přelom a naprostou změnu všech předchozích politických, ekonomických i kulturních struktur a elit, je znova (podobně jako v knize Architektura v přerodu Huberta Guzika) ukázán spíše jako svorník obou epoch a zpochybňuje černobílou perspektivu temné „komunistické“ éry vystřídané čistou „pravdou, láskou“ a objektivní „rukou trhu“.

Janě Pavlové se podařilo přesáhnout úzké horizonty popisnosti, zasadit dané stavby do dobového a velmi specifického kontextu, ke kterému navíc velká část společnosti stále zaujímá velmi vyhraněný a emotivní postoj. Už jsme si zvykli na lehká zpochybnění idealizovaného obrazu porevoluční doby, tato kritika se ale nedostatečně promítá do oboru historie architektury. Hlavním důvodem je tu fakt, že se architekturou devadesátých let zatím nikdo podrobněji nezabýval. Kniha Chrámy peněz je určena širokému publiku, na běžné čtenáře ale klade poměrně vysoké nároky – i kdyby je však zaujaly jen profily staveb, nebude to jistě málo. Sdělení, která si z nich čtenář odnese, korespondují se sděleními tří esejů – evokují dobovou specifickou společensko-politickou situaci, dokáží zprostředkovat a osvětlit zájem o symbolické formy, důvěru v nový systém založený na rádoby objektivních ekonomických teoriích. Ukazují také kouzlo nového „začátku“ na konci dějin, kdy nedostatek zkušeností a pravidel otevírá prostor kolizním fenoménům – kreativitě i kriminalitě, humanismu i monetarismu. Je jisté, že právě tato rozpornost umožňuje danou dobu ve vzpomínkách pamětníků interpretovat jako „šťastnou a svobodnou“, nebo naopak jako dobu raketově rostoucí nezaměstnanosti, ekonomické nejistoty a bující kriminality.

Kniha získala poutavou podobu v grafické úpravě Martina Grocha a Jakuba Samka. Jako čtenářsky vstřícné lze ohodnotit vysázení profilů větším písmem, tři rozsáhlejší kapitoly pak písmem menším, což od sebe odlišuje rozdílné formáty textů a usnadňuje rychlé čtení profilů. Poznámkový aparát je zařazen vždy na konci kapitoly (či profilu) v redukované podobě odkazů na prameny. Vizuálně atraktivní je časté umístění celostránkových fotografií, kdy absentující popisky neruší výsledný dojem, u eseje o postmoderní architektuře („Osvobozená architektura“) však může méně znalý čtenář tápat, na fotografii kteréže budovy se to právě dívá, a musí vyhledat popisek k fotografii na konci knihy v seznamu reprodukcí a citátů. Kniha by si zasloužila pečlivější jazykovou redakci, stylistické neobratnosti i gramatické chyby zbytečně znehodnocují jinak neoddiskutovatelně kvalitní obsah.


Jana Pavlová: Chrámy peněz. Postmoderní architektura českých bankovních domů a spořitelen v devadesátých letech 20. století, texty: Jana Pavlová, Lukáš Pilka, grafická úprava: Martin Groch a Jakub Samek, BiggBoss: Praha 2022, 488 stran.

Foto: dvoustrany z knihy, BiggBoss

Michaela Janečková | Narozena 1982, vystudovala architekturu na FA ČVUT a obor Teorie a dějiny designu a nových médií na UMPRUM, kde v současnosti působí také jako doktorandka. V nedávné době pracovala na projektu Paneláci (UPM v Praze) a vyučovala předměty Contemporary Architecture, Contemporary Architecture and Theories (Archip) a Czech Architecture and Design (CIEE při UK).