Jak být poklidnou zahradní ozdobou
2. 12. 2024Recenze
Výstava s názvem Chasing the Hourglass Eleny Pecenové a Vojtěcha Nováka kontextualizuje a zasazuje do současnosti fenomén ornamentálního hermitismu z druhé poloviny 18. století. Jaké by to bylo, stát se nájemním poustevníkem a nevyhořet?
Název právě probíhající výstavy Chasing the Hourglass v Pragovka Gallery se dá volně přeložit jako hon za přesýpacími hodinami. Dobře naznačuje motiv nekonečné snahy o únik či podchycení realit protékajících nám mezi prsty, stejně jako i tisíce let starou potřebu eskapismu. Přesýpací hodiny jsou systémy dlouhého a poklidného trvání a udržují si svůj přesně vyměřený rytmus. Jejich jediný moment zastavení nastane, když i poslední zrnko s lehkým cinknutím dopadne na vrchol pískové hromádky. Čas uplynul. Nastává okamžik, během kterého můžeme hodiny otočit a znovu tak zhmotnit plynutí nastaveného času nebo můžeme předstírat, že čas, když není měřen, neexistuje.
Kurátorský text Vojtěcha Märce zasazuje díla Eleny Pecenové a Vojtěcha Nováka do kontextu tzv. ornamentálního hermitismu. Tradice hermetismu sahající do antiky vychází z poustevnického usebrání se ze společnosti motivovaného religiózním, spirituálním či esoterickým přesvědčením. Ornamentální hermitismus představuje specifický typ této izolace – váže se především k prostředí aristokratických pozemků anglické vyšší třídy, která si v 18. století nechávala stavět poustevny jako součást zahradní výzdoby. Rustikální a dřevěné chatrče s častými florálními motivy narušovaly viktoriánskou symetrii. Aristokraté posléze skrze poptávku v novinách poskytovali chýše hermitům, kterým majitel pozemku za pobyt v ústraní platil – tento model tak radikálně narušuje pohled na dnešní situaci nájemního bydlení. Tyto živoucí relikty zahloubaného poustevnického ideálu nahradily, v duchu Gordona Campbella, ustrnulé zahradní trpaslíky v zářivých barvách. Tento placený pobyt v ústraní měl reprezentovat jak návrat k jednoduchému životu, tak i pokrytecky altruistické gesto finančního zázemí aristokratické třídy. Hermité měli určena přísná pravidla, nejčastěji se jednalo o zákaz stříhání nehtů, vlasů a vousů, nutnost žít v tichu, izolaci a nekonečném mlčení, dodržovat ale i určitý dress code, včetně zákazu nošení bot. Ornamentální hermit se tak stal předmoderním symbolem asketického života, který stál v kontrastu ke společenskému hýření a kumulaci majetku aristokratické třídy. Představoval však také živoucí atrakci, kterou mohlo chodit zvědavě obhlížet návštěvnictvo majitelů pozemku.
Elena Pecenová a Vojtěch Novák tyto oživené zahradní trpaslíky označují za „první performery“ – naplňují voyeuristickou roli při návštěvách a zároveň se „na základě komerčního pověření (…) stávají projekcemi životních způsobů, které jejich ,navatelé nemohli nebo nechtěli naplňovat“. Chasing the Hourglass pracuje s minimalismem materiálů, úsporností barev a odosobněným náznakem. Žlutý a měkký molitanový objekt nás do výstavy dobře uvádí, obsahuje text, který simuluje výše zmíněný systém poptávky a smluvních podmínek pronájmu poustevnických chýší. Inzerent úspěšnému kandidátovi, který bude po dobu sedmi let žít v přírodní jeskyni, aniž by si zkracoval nehty, vlasy či vous, nabízí kromě finanční odměny Bibli, vodu, brýle, oděv, jídlo a přesýpací hodiny. Tato „inzerce“ výstavě dodává vtip a uvozuje některá z témat, na která reagují i ostatní objekty – transakční povahu služby ornamentálního hermita, úlohy, které musí ve své práci plnit, ale i omezení, se kterými by měl počítat. Formální a střídmý tón této pracovní nabídky naznačuje, že navzdory okrajovému charakteru hermitismu se stále jednalo o práci, která byla svázána pravidly a požadavky ze strany zaměstnavatele, a nebyla proto tolik vzdálená od podmínek dnešního pracovního trhu. Atmosféru tehdejšího trendu ornamentu dokreslují i další kvádry stejné barvy i materiálu – autoři na ně nakreslili decentně zdobená zrcadla, ve kterých se ale nic neodráží. Absence odrazu můžeme interpretovat jako kýžené meditativní zahloubání a odosobnění ega, kterého se hermiti snažili tradičně dosáhnout. Jedno z těchto zrcadel je omotáno řetězem okolo sloupu tak silně, až se na nakresleném zrcadle objevují praskliny, které naznačují, že krátkodobý trend ornamentálního hermitismu se zkrátka musel někdy rozsypat.
Perspektivou analogie ornamentálního hermitismu 18. století k pracovní kultuře 21. století je možné číst i bílý papírmaš Vojtěcha Nováka, kde vidíme rektangulární kancelářský kout a anonymní postavu hledící do počítače, zrcadla dneška. Objekt je okleštěný od jakékoli dekorativnosti, bíle nabarvené kartonové pláty vytváří stísněný kancelářský prostor pro jednu osobu. Pokud by ale mělo hermitské zrcadlo znamenat otevírání nových porozumění či napojení se do svého hlubšího já, dnešní digitální zrcadlo představuje naopak zdroj stresu. Jakkoli se nám to dnes může zdát bizarní, práce okrasného hermita byla v podstatě mzdou za to, že někde žil a nechával si donášet jídlo, a proto mu poskytovala jistotu, která nyní v mnoha (nejen) pracovních oblastech chybí. I tak představuje ornamentální hermit především voyeuristickou atrakci, která je tak vzdálená původnímu významu poustevnictví jako intimnímu aktu samoty.
Ornamentálního hermita spatřujeme i na molitanovém obraze, který ukazuje čůrající osobu opírající se o zeď opředenou břečťanem. Po výstavě jsou rozprostřeny také další objekty z jeho světa. Elena Pecenová kombinuje modernistickou lampu „z budoucnosti“, na jejímž vrchu pomalu odkapává svíčka ze včelího vosku. Tato kombinace nesourodých materiálů snad naznačuje střet dvou typů světla – tradičního svitu svíčky a světelnou elektrizaci konce 19. století. Použití vosku se opakuje i v případě stolečku s dvěma hrnečky propojenými řetězem, které mohou přímo odkazovat k faktu, že ornamentální hermitismus zakazoval chození do hospod a občerstvovacích zařízení. V širším kontextu zde ale mohou řetězy metaforicky značit i svazující aspekty nástupu a průběhu modernity – nutnost přizpůsobit se odlišným kulturním a společenským kódům a zorientovat se v novém světě, charakteristickém změnami ve sféře práce i volného času.
Málokdy dnes prožíváme pomalé a minimalistické dny strávené lelkováním. Čím dál častěji podléháme nezdravému důrazu na tzv. hustle culture, odepisujeme na e-maily těsně před spaním a potom zase brzo vstáváme.Tento úzkostlivý svrab z přehlcenosti současností a touhy po eskapismu provokuje potřebu se před světem schovat do osobní neviditelné ulity či se zamknout na chatě a zalézt pod těžké duchny. Nebo by nám stačila nějaká mála dřevěná chýše v rohu zahrady?
Výstava Chasing the Hourglass si vytyčila plodné a velmi okrajové téma, v čemž spočívá její atraktivita. Historické ukotvení poskytuje fenoménu ornamentálního hermitismu kritický prostor pro volnější porovnání s pracovními a nájemními podmínkami v dnešní době, které jsou tomuto, byť zčásti absurdnímu nastavení vzdáleny, a tak o dlouhodobém placeném pobytu v ústraní, který by nemalá část z nás potřebovala, můžeme pouze toužebně snít. Díla Pecenové a Nováka operují s vtipem a absurditou určitých pracovních nabídek či situací, které skrze práci s neotřelými materiály současnosti – jako je třeba molitan – abstrahují do vizuálních symbolů. Spíše než skrze doslovnost se jejich díla volně propojují s kurátorským textem, který se rovněž stává součástí výstavy a usnadňuje orientaci ve vytyčeném tématu. Uvažujeme-li tak o Chasing the Hourglass jako o celku propojujícím kurátorské zaštítění a fyzická díla, jak je pro současné umění typické, tak všichni zúčastnění kriticky nahlížejí na problematické aspekty nejenom ornamentálního hermitismu, ale pracovních podmínek obecně – ať již je naší „chýší“ poustevna na zámku, home office z chalupy, či korporátní kancelář.
Elena Pecenová a Vojtěch Novák / Chasing the Hourglass / kurátor: Vojtěch Märc / Pragovka Gallery / Praha / 20. 9. – 15. 12. 2024
Foto: Marcel Rozhoň
Agáta Hošnová | Agáta Hošnová (*1997) je absolventkou bakalářského programu kurátorství na Goldsmiths College a magisterského programu arts management na King's College v Londýně. Momentálně pokračuje ve studiích na katedře Teorie a dějin umění na UMPRUM a pracuje jako kurátorka Galerie NIKA. V minulosti působila jako šéfredaktorka časopisu The Art Columnist. Zajímá se o možnosti kurátorské teorie a praxe, intermediální přesahy pohyblivého obrazu a umění od druhé poloviny 20. století do současnosti.