CJCH 2023: Kryštof Brůha

V průběhu příštích týdnů představíme tvorbu laureátek a laureátů letošní Ceny Jindřicha Chalupeckého v tradičním letním seriálu. Začínáme profilem Kryštofa Brůhy, který pro Artalk napsal Martin Drábek. 

Kryštof Brůha, Magna Mutatio: Pantha Rei

Limity adaptace

„Před lety jsem s polárníkem Jaroslavem Pavlíčkem podstoupil v pohoří Dachstein několik kurzů přežití v extrémních podmínkách. Tento způsob mapování možností adaptace na nové prostředí, reálných potřeb v něm, intenzity prosazení limitů, lidských i daného kontextu, byl pro mě naprosto transformativním zážitkem. Od té doby se mi putování neznámým prostředím stalo možností, jak meditovat, zároveň je to ale jedna z primárních výzkumných metod, kterou v rámci svých uměleckých projektů uplatňuji.“

Prostory Brůhových instalací zaplňují téměř výhradně současné informační technologie zpracovávající empirická data, nejčastěji z vědeckých výzkumů. Laser, robotické rameno, translucentní displej, hliníkové profily nebo třeba subwoofer budují obraz světa, v němž nejenom lidé, ale také objekty mohou být činitelé a mají svoji autonomní agendu. Konstruují obraz současného světa, v němž technologické či přírodní systémy stále intenzivněji ovlivňují naše životy a designují soubor podmínek, ve kterých jsme nuceni se pohybovat. Kryštof Brůha však tyto systémy nevystavuje samotě. Nechá je pozorovat lidmi, nechá člověka interpretovat limity, kterým byl při průchodu prostředím vystaven, či transformovat data z dlouhých časových horizontů do podmanivých, protože lidmi manipulovaných a lidem určených, vizuálních metafor. Antropologická stopa je zde ale přítomná téměř neznatelně, spíše jako ozvěna. Echo minulé aktivity, primárního terénního výzkumu, který navzdory dramatické podstatě zjištěných faktů vykazuje znaky racionální utilitárnosti a nesentimentální strohosti.

„Celé to vlastně začalo až na AVU. Na střední, kde jsem studoval grafický design, se s námi o současném umění nikdo nebavil. Chodili jsme ale na dny otevřených dveří vysokých uměleckých škol, a to prostředí mě fascinovalo, protože studium tu nebylo založeno na úmorném memorování, ale na objevování. Uvědomil jsem si, že je tam prostor pro produkci promyšlených věcí, na které je dostatek času, a tím pádem také možností, jak ideje dotáhnou do nějakého stupně kvality. Ve výběru oboru pak zásadní roli sehrál fakt, že jsem ateliéry na AVU vnímal jako expertní, takže když se nevěnuješ malbě nebo třeba soše, nemá cenu se tam hlásit. V té době jsem se ale už vcelku intenzivně zajímal o digitální technologie a nová média tak dávala smysl.“

Kryštof Brůha, Magna Mutatio: Narrationem 02

Současné technologicky komplikované a významově vrstevnaté realizace Kryštofa Brůhy jsou výsledkem kontinuálního procesu, v němž každé další dílo rozvíjí to předchozí komplexnějším způsobem. Rané práce, které byly realizovány ještě během studia na AVU, jakým je například Georeplikátor, jsou designovány jako kinetické sochy. Jejich hlavním smyslem je vizualizace fyzikálních procesů, které jsou vždy vztaženy ke konkrétnímu místně specifickému kontextu. Georeplikátor tak například skrze konstrukci vybavenou magnetovcem pracuje s médiem, kterým je železný prach, aby detekoval skrytý magnetický náboj ve vybraných horninách. V tomto případě to jsou nerosty z hory Říp, kameny, na kterých se železný prach shlukuje a vibruje v podobě obrazů bizarních květin, jejichž kompozici určuje pouze magnetický potenciál jejich hostitele. Technologie je pak v těchto projektech využita pouze jako podpůrný konstrukční systém a vystupuje tak ve více méně submisivní roli.

„Ze začátku jsem se snažil věnovat se vybraným fenoménům a technologii spíše maskovat, ale postupně jsem si začal uvědomovat, že také ona je přirozenou součástí tvůrčího procesu. Že je nejenom podpůrnou matricí, ale také vizuální a komunikační platformou. Že je stále přirozeněji vrostlá do jednotlivých realizací, a to napříč konceptem, fyzickým prostředím instalace a také do samotných artefaktů.“

Bylo pouze otázkou času, kdy se Kryštof Brůha skrze své fyzikálně-technologické výzkumy dostane k práci zahrnující větší míru komplexity, jak co se týče uměleckých médií a způsobu instalace, tak samotných témat. Projekty Transmutatio a Magna Mutatio, které vznikly v průběhu posledních dvou let, jsou věnovány environmentální problematice proměny vodních zdrojů v krajině, tedy lokálním problémům, jež jsou ale zároveň důsledkem širšího globálního kontextu. Brůha zde pracuje se sety dat vzešlých z monitorování konkrétních lokalit, které v dlouhodobém časovém horizontu nahromadila Evropská vesmírná agentura. Ty transformuje do celé palety uměleckých médií, od videa designovaného ve virtuální realitě přes generativní grafiku převádějící data na pohyblivý obraz až po sugestivní environmenty. Empirická data jsou pak v tomto tvůrčím procesu chápána jako materie, jako pigment, z něhož Brůhův algoritmus designuje stylizovanou a částečně manipulovanou vizuální metaforu sledovaných procesů.

Kryštof Brůha, Inte Solaris

„Barevnost mých vizualizací v projektu Magna Mutatio vychází z autentické barevnosti sledované lokality. Používám snímky Země z dálkového vesmírného výzkumu, ze kterých si vybírám určitou časovou osu, s tou ale ve svém algoritmu ještě dále pracuji. Velmi zjednodušeně řečeno jde o princip zpětné smyčky, ve které se častěji opakované motivy rozpíjejí více než ty méně časté. Pokud však s výsledným obrazem nejsem spokojený, pokud nemám pocit, že je dostatečně efektivní a vypovídající, vyberu jiná data a vyrobím nový obraz. Algoritmus je ale pořád stejný.“

To, že jsou digitálně technologické organismy Kryštofa Brůhy ovlivněny dnes již odeznělou vlnou objektově orientovaných přístupů, je patrné, rozhodně však nejsou pouze jejich replikací. V souladu s holistickou teorií totiž počítají také s lidskou perspektivou. Ta, vědoma si nehierarchické a dynamické provázanosti planetárních vztahů, ve kterých je člověk pouze jednou částí celku, je empatickou, pozornou, vnímající a konečně také pokornou. Podle Jiřího Sirůčka se v rámci posthumanismu, do kterého současné Brůhovo dílo nepochybně patří, umění nestává pouze objektem, ale má být přímo stanoviskem produkujícím nebo znázorňujícím proměny reality a roli člověka v ní. A tak technologie v Brůhových environmentech v obrazové zkratce vizualizuje lokální planetární proměny, dělá to nicméně ve spolupráci s člověkem a pro člověka. Vizualizuje excesy přírodních procesů, na kterých se spolu s člověkem také podílí, které ale opět ve vzájemné spolupráci má potenciál řešit. A konečně je to ona, která fyzicky dominuje prostoru instalace a výrazně tak upozorňuje na svoji současnou expandující roli, jejíž ambivalentní podstatu ale divák skutečně spatří až během pouti skrze ni.


Foto: archiv Kryštofa Brůhy

Martin Drábek | Narozen 1976. Je historik umění a umělecký kritik. Vystudoval na Filozofické fakultě UP v Olomouci. Zaměřuje se především na vizuální umění 20. a 21. století. Publikuje v časopisech art+antiques a Flash Art. Působí jako pedagog dějin umění na SUŠ Ostrava a příležitostně se také věnuje kurátorským projektům.