CJCH 2023: Princip propojení

Cena Jindřicha Chalupeckého změnila v poslední době opakovaně pravidla: nejprve ta týkající se výběru laureátů a laureátek, čerstvě i počtu finalistů a finalistek či věkového omezení, která budou platit od nadcházejícího roku. Ostatně změny v nastavení pravidel uměleckých soutěží jsou globální záležitostí. Otázky týkající se vztahu finalistů a finalistek k laureátům či laureátkám i věkovou hranici řešila slovenská Cena Oskára Čepana i britská Turner Prize. Mimo to se zásadní proměny nedávno dočkala také například soutěž World Press Photo, u které byly zrušeny kategorie sport, portrét nebo příroda a nově se vyhlašují regionální vítězové a vítězky z jednotlivých kontinentů. Vedení Společnosti Jindřicha Chalupeckého v tomto ohledu sleduje globální trendy a snaží se jim dostát, přesto určitý princip soutěžení, byť za jiných podmínek, ve světě zůstává na rozdíl od Česka přítomen. Každopádně nový přístup zjevně neodrazuje umělce a umělkyně, kteří se do „soutěže“ hlásí. Letos porota vybírala z přibližně 90 přihlášek, v případě příštího ročníku, který proběhne již bez věkového omezení, se sešlo zájemců ještě výrazně více.

Díky tomu Společnost Jindřicha Chalupeckého se svojí historií, záběrem i snahou o zprostředkování současného vizuálního umění stále do jisté míry zůstává významným činitelem na české výtvarné scéně. A určité principy z minulosti zůstávají zachovány: hlavním výstupem letošního ročníku CJCH je opět výstava současného umění s poměrně velkorysým rozpočtem, doplněná o prezentaci zahraničního hosta, doprovodný program a katalog s barevnými fotografiemi děl, který je navíc možné při návštěvě výstavy získat zdarma. Kvůli změně pravidel se již nejedná o soutěžní přehlídku, ale o prezentaci současného umění, na níž jsou zastoupeni zvolení umělci a umělkyně. Ty však nevybral kurátor galerie Plato, ale porota tvořená poměrně prestižním kolektivem. V jejich řadách pro letošní ročník zasedli Ivet Ćurlin (Kunsthalle Wien), Anna Daučíková (vizuální umělkyně se slovenskými kořeny), Charles Esche (Van Abbemuseum, Eindhoven), Fatoş Üstek (Frieze Sculpture, Londýn) a Jan Zálešák (Fakulta výtvarných umění VUT, Brno).

Pohled do expozice s dílem Had Petry Jandy.

Princip nesoutěžení, spolupráce, práce v kolektivu, za který vedení CJCH vyměnilo předchozí systém, se prolíná i do samotné instalace laureátské výstavy. Jednotlivá díla se ve velkorysých prostorách bývalého obchodního domu Bauhaus prolínají a vzájemně mezi sebou prostupují pravděpodobně s větší lehkostí, než s jakou by byla instalována za podmínek, kdyby se autor či autorka některého z nich měli stát vítězi soutěže. Přesto zde na první pohled zaujímá poměrně dominantní roli centrálně umístěné dílo Petry Janda, jehož „kořeny“ prorůstají celou instalací. Umělkyně jej vytvořila splétáním ze slámy a demonstruje na něm principy, které ve své tvorbě používá: své práce doplňuje o performance, do jejich realizace (vzniku a návazných akcí) zahrnuje rodinu, umělce i přátele. Na druhý pohled se však při procházení výstavní instalací ukáže, že výrazné postavení v rámci instalace si pro sebe dokáží uzmout i další díla, která prostorem prostupují a vzájemně na sebe navazují (někdy to vypadá, že i reagují), a že záleží hlavně na úhlu pohledu diváctva, respektive na tom, kde v daný okamžik stojíme a odkud se na výstavu díváme.

V případě Lenky Glisníkové pojednává její dílo o tématu práce. Ve vystaveném objektu je již téměř nečitelné, že autorka přichází z fotografického prostředí. Prezentuje zde organický celek, propojený instalačními trubkami, složený z různých součástek, komponentů a UV tisků na plexiskle. Kryštof Brůha si zase všímá v rovině umělecké i vědecké jevů, které provází fungování našeho světa, jeho snímky zpracovávají téma proměny průměrné teploty země v letech 2013–2023. V případě prezentované instalace pracuje s kapalinou, která má schopnost rozkládání světelného spektra v kapalném prostředí, i se závěsnými horninami. Gabriela Těthalová představuje abstraktní malby s organickými prvky, jako jsou ptačí pera, stylizované ruce, tvary odkazující k rostlinám. Její obrazy však nejsou instalované na stěnách, ale sdružené do hnízd, která se objevují na různých místech výstavy.

Pohled do expozice s dílem Chrám Měsíce Gabriely Těthalové.

Je třeba podotknout, že bez katalogu a letáčků jsou (snad s výjimkou Těthalové) prezentovaná témata na první pohled obtížně rozpoznatelná. Výstava funguje na vizuální úrovni, k rozklíčování pozadí jednotlivých motivů je však třeba sáhnout po doprovodném textu. To platí i o „poslední“ instalaci, za níž stojí umělecké uskupení StonyTellers. V jejich případě se v textu dočteme o spolupráci, kolektivním snažení, vzájemné podpoře a zájmu o fungování současné kapitalistické společnosti. Členky kolektivu si pěstují vlastní bylinky a zeleninu a vytváří instalace, jejichž součástí je i konzumace nápojů a pokrmů z nádob, které samy vyrábějí. Nejinak je tomu v Platu, kde jejich instalace přechází mezi prostorem výstavním a prostorem kavárny, kde je možné si sednout pod stolky osvětlené jejich lampami a pít čaj servírovaný z jejich hrníčků a konviček.

„Všechno“ na výstavě ve výsledku působí, že je uděláno s precizní snahou o to, aby „to“ bylo správně. Vypadá to, že bylo pečlivě dbáno, aby ve finálním výběru byly výrazně zastoupeny ženy, aby nikdo z vystavujících neměl pocit, že má horší prostorové podmínky než ostatní, aby se k umělcům a umělkyním i instalaci přistupovalo s náležitou pozorností. Vypadá to, že kurátorky, kurátor i porota se snažili, aby se ve výběru laureátstva objevily motivy, které jsou nyní globálně trendy. Dokonce i nový romantismus, využívající fantaskních krajin zabydlených elfy, draky a dalšími bytostmi, kteří mladí umělci a umělkyně často používají jako klíč k dalšímu sebevyjádření a zachycení současného světa, zde jako by musel ustoupit motivům, které jsou z globálního hlediska více aktuální.

Pokud porovnám výstavu laureátů CJCH s jinými výstavami současného mladého umění, jako konkrétní příklad poslouží třeba výstavy diplomanstva AVU a FaVU VUT, v případě Chalupeckého se mnohem intenzivněji objevují témata spojená s klimatickou změnou, s kolektivním vnímáním, s hodnotou lidské práce, s ekologií, návratem k přírodě a přírodním materiálům. Naopak zde – minimálně podle interpretace v doprovodném textu – nenalezneme práce s „banálními“ motivy spojenými s každodenní činností, tedy díla, u kterých by byla důležitější otázka barev, tvarů či specifická technologie. To vyvolává otázku, jak probíhal výběr finalistů, do jaké míry se jednalo o spontánní náhodu vzniklou výběrem umělecky nejsilnějších osobností a do jaké míry se jednalo o kalkul, cílenou kurátorskou práci nebo následnou diskuzi s umělcem a umělkyněmi vedenou tak, aby zde požadované motivy byly zastoupeny.

Pohled do expozice s dílem Magana Mutatio / Aurei Montis Kryštofa Brůhy.

Přesto je mi osobně sympatické, že vystavená díla dobře ilustrují spektrum toho, co současné umění nabízí po materiálové stránce, a dochází u nich navíc i ke stírání hranic s designem, ale i samotnými obory volného umění. Myslím si, že většina zastoupených děl by mohla bez problémů obstát i na některé významné evropské přehlídce současného umění. Můžeme se však ptát, zda většina publika těchto přehlídek na dané akce nejezdí za uměleckým zážitkem, ale za značkou, kterou tyto přehlídky představují. A zda takovou značkou je (či není) v lokálním měřítku i Cena Jindřicha Chalupeckého. Minimálně podle zájmu o cenu mezi českými umělci a umělkyněmi lze usuzovat, že je pro ně Chalupecký i nadále velice prestižní a že i díky možnosti se osobně blíže setkat s mezinárodní porotou mohou cenu chápat jako otevření cest k dalším možnostem a kontaktům. Pro koho však značka Chalupecký nefunguje, je samotné publikum: mezi odbornou českou veřejností rozhodně diskuze o této ceně a jejích laureátkách a laureátech nevzbuzuje takový zájem jako otázka, jak bude kurátorsky postavena příští documenta či kdo se stane ředitelkou galerie Rudolfinum. Pokud něco v souvislosti s Chalupeckým širší diskuzi vzbudilo, pak to byla již zmiňovaná změna pravidel. I ta však pomalu utichla a o výstavě či výběru laureátek a laureátů nebo o jejich práci se téměř nemluví. Pro širší veřejnost se z mého pohledu po zrušení jednoho vítěze stala cena bohužel obdobně marginální jako jiné výstavy současného mladého českého umění – s tou výjimkou, že poučenější část této veřejnosti ví, že existuje nějaký Chalupecký.

Pokud by se mě někdo zeptal, zda má smysl se do Plata vypravit, neváhala bych s kladnou odpovědí. Poslala bych jej však primárně na výjimečně zdařilou výstavu Uprchlá, našel skrýš, stále uniká v sousedních bývalých jatkách, ke které může návštěva CJCH fungovat jako příjemný bonus. Též bych však podotkla, že je třeba přijmout fakt, že se naše společnost vyvíjí a s tímto vývojem souvisí i změny ve Společnosti Jindřicha Chalupeckého. A že je docela dobře možné, že aktuální proměny nejsou těmi posledními.

Kryštof Brůha, Lenka Glisníková, Petra Janda, Gabriela Těthalová, kolektiv StonyTellers / Cena Jindřicha Chalupeckého 2023 / kurátorský kolektiv Společnosti Jindřicha Chalupeckého (Veronika Čechová, Barbora Ciprová, Tereza Jindrová, Karina Kottová) a Jakub Adamec / Plato Ostrava – Bauhaus / 1. 11. 2023 – 25. 2. 2024

Foto: Jan Kolský