CJCH 2023: Petra Janda

Další laureátkou letošní Ceny Jindřicha Chalupeckého je Petra Janda. Nina Moravcová se s ní bavila o její tvorbě, přístupu k práci i o principech mateřství a péče reflektovaných v umění. 

Splétám nekonečné copy

Ve své tvorbě už několik let využíváš slámu. Co tě k tomuto materiálu přivedlo? Jaké významy pro tebe nese?

Nese pro mě silnou symboliku mateřství. Můj intenzivní vztah ke slámě jako materiálu se poprvé plně projevil na výstavě Sklizeň, kterou jsme připravili s Jiřím Kovandou v Invalidovně v roce 2020. Pak následovalo sympozium na Klenové, kde jsem se již naplno věnovala tématu mateřství. Rituální splétání slámy a celá má koncepce pro Klenovou byla mou iniciací do nové životní fáze matky. Po tomto silném prožitku a instalaci v sýpce jsme počali mou dceru. Bylo to krásné období, kdy jsem se z velké části podvědomě a pak už také zcela vědomě připravovala na mateřství.

Bavila mě určitá provokace pracovat se slámou jako hlavním výrazovým prostředkem. Chtěla jsem narušit představu o tom, co je a není trvanlivé. Člověk by se divil, jak dlouho pletená sláma vydrží. Zároveň jsem chtěla narušit stereotypní vnímání umělce jako génia, který po sobě zanechává věčný materiální odkaz. Do mých objektů se promítly i úvahy o tom, jak v rámci sochařství a umění vůbec vnímáme materiály, ale také to, jak se do práce s nimi propisuje naše ego. Reflektovala jsem všechny tyto pro mě stinné aspekty související s tvůrčí prací.

Upřímně si myslím, že moje zarputilost v tomto ohledu něco změnila. Už nejsem jediná. Vnímání materiálů v soše a instalacích se proměňuje. Tento rok je to znatelné. Ve svém přístupu se vědomě dotýkám práce se strachem ze smrti, témat pomíjivosti a nestálosti, ale také nutnosti přijetí přírodních procesů. Chápu to vše jako hlavní ekologickou linku ve svém umění – jde o integrování stinných aspektů a cílenou práci se záměrem skrz materiál i koncept. Myslím, že bez toho nelze zastávat šetrný přístup k životu ani prostředí.

Za tu dobu jsi ze slámy vytvořila řadu objektů a instalací. Mnohdy vznikly pro konkrétní místo např. pro opuštěnou pražskou Invalidovnu nebo výstavu beyond BEYOND pořádanou iniciativou SALOON, sdružující ženy na výtvarné scéně, pro Dům designu v Hamburku. Tvé práce často prochází prostorem nebo z něj vyhřezávají ven. Kam se tvé uvažování o tomto materiálu posunulo? Jaké další možnosti pro tebe práce s ním skýtá?

Mnoho mých věcí vzniká pro konkrétní místo a situaci. Ráda říkám, že pracuji se site-specific situacemi, do kterých se svým uměním vstupuji. Ať už jde o galerii, spolupráci s architektonickými studii, či soukromou sbírku. Vždy vstupuji do nějakého ekosystému, do sítě propletených vztahů. Ty reflektuji a reaguji na ně. Dalo by se říct, že občas laškuji na hraně koučování a umění, či koučování uměním. Baví mě to. Baví mě vstoupit do situace a nalézat v ní prostor pro pozitivní změnu. Snažím se vytvořit safe space pro uvědomění. Mám ráda, když se věci posouvají a mění, když energie proudí. Možná i proto jsem si oblíbila princip expanze mých objektů skrze architekturu, místo a situaci. Ať už se jedná o šlahouny inspirované pupečníky nebo popínavými rostlinami, nebo expanzi do (nejen) fyzických prostorů skrze performance. Snažím se ke svým dílům přistupovat holisticky na vícero úrovních. Celou situaci nějakým způsobem ošetřit. Dát jí péči a pozornost. Musím ale přiznat, že je to extrémně vyčerpávající způsob práce. Uvidím, kam mě to zavane v budoucnu. Chtěla bych ještě intenzivněji prozkoumat možnosti spolupráce výtvarných intervencí a architektury, prozkoumat design a nové materiály.

Pohled do instalace v rámci výstavy Sklizeň, 2020, kurátor: Jiří Kovanda, Invalidovna, Praha. Foto: Barbora Žentelová

Jakou roli hraje v tvé práci performativní prvek? Co tě k němu přivedlo?

Dává mi možnost expandovat do dalších dimenzí než jen do té hmotné. Vnímám to jako rozšíření těla objektu, který žije další, jinou rovinu své existence. Přivedla mě k tomu potřeba mluvit komplexněji o tématu například vlády: Vlády nad svým životem, nad sebou, nad okolním prostředím, nad jinými druhy… A prožívání role vladařky jakožto nějakého vnitřního archetypu. Tím vznikla performance Vladařka, kde performerky a performeři doplétaly stejnojmenný objekt, který tvarem evokuje šaty a korunu. Člověk si do nich vleze a ostatní pod ním splétají šlahouny či paprsky šatů. V této roli se všichni zúčastnění vystřídali a prožili si svou chvíli moci i splétání pro ostatní. Reagovali sami na sebe, na své tělo. Jejich role nebyly nijak limitovány. Cílem bylo nějakým způsobem prožít svou pozici, svůj vztah k moci, najít, co je pro tebe v rámci tohoto tématu zajímavé, co se tě nejvíce dotýká. V závěru se k nám přidaly přihlížející děti, které spolu s matkami vstoupily do šatů. Začalo mi téct mléko, tak jsem šla domů kojit.

Na co se aktuálně soustředíš v širším kontextu své umělecké tvorby? Sama iniciuješ řadu komunitních projektů.

Když řeším nějaké téma, nořím se do něj hluboko a snažím se ho vidět komplexně. Je to taková obsese vidět a pochopit souvislosti mezi vnitřním světem individuálního vědomí a tím, jak se skrz něj vztahujeme k okolí. Tento proces ovlivňuje celé naše vytváření a ovlivňování reality, a to i v ekologickém kontextu. Já osobně jako umělkyně potřebuji k vyjadřování hmotu, materiál. Zásadní je pro mě konceptuální přístup. Tam se často projevují mé intermediální základy. Ráda kombinuji média, miluji učit se nové věci, poznávat řemesla, přemosťovat obory a spolupracovat. Často se mi pak stane, že přesáhnu do sféry každodenního praktického fungování – třeba vytvořím základ společenství Ekobuňky AVU, databázi a platformu Artbiom nebo Artstudio Lůno, což je kreativní komunitní prostor pro rodiče a děti. Vše vzniká v souvislosti s tématem, které právě řeším ve své tvorbě, z potřeby vyplnit mezeru nebo něco propojit.

Jakou roli hraje v tvé tvorbě rukodělnost?

Rukodělnost a pocta řemeslům je pro mě důležitým aspektem mé práce. Tradice, ale zároveň jejich kritická reflexe. Pracuji hodně se symbolikou. Například klas, pšenice, úroda, plodnost, mateřství, hojnost, zrno je tvaru vulvy. Tvar mandorly mě provází a fascinuje. Narušování patriarchálního vnímání a postavení křesťanské tradice a symboliky, odkrývání všudypřítomných ženských principů, dodání slávy ženskému řemeslu, ne jako samozřejmosti péče bez zásluh a obdivu. To jsou témata, která ve své práci sleduji, a důvod, proč splétám nekonečné copy. To vše se neoddělitelně pojí s ekologií, péčí o půdu, se zemědělstvím, ale i péčí o sebe samu. Snažím se akcentovat princip péče a lásky, napojení a soucitu. Neadoruji ale ženský (feministický) princip jako všespásný lék. Často se dotýkám stinných aspektů archetypu Matky. Je potřeba ho emancipovat i v jeho destruktivitě, podobně jako patriarchální přístupy. Vnímám je jako stejně silné, plodivé i ničivé. Spolupráce a rovnováha je pro mě východisko i cíl, ke kterému směřuji.

Petra Janda (Skořepová), Doma (detail), AVU – diplomové práce 2019. Foto: Michael Komm

Studium na pražské Akademii výtvarných umění jsi zakončila v roce 2019 ještě pod příjmením Skořepová instalací s názvem Doma. Pracovala jsi v ní s různorodými materiály a médii. Vytvořila jsi svého druhu ekosystém inspirovaný prostředím zahrady, kde jsi trávila své dětství. Šlo ti o navození komplexnějšího zážitku?

Doma pro mě byla zásadní práce, kde jsem si poprvé uvědomila, jak důležité je pro mě zprostředkování celkového prožitku. Začalo tím pro mě nové období. Diplomku jsem nazvala Doma, protože jsem měla pocit, že jsem našla domov. Domov v tvorbě, v usazení se. Podívala jsem se na domov svého dětství, reflexi prostředí, ze kterého jsem vzešla. Na milou vzpomínku na jahody mojí mámy i zpracování temnot zahrady.

Vytvořila jsem velký papírový reliéf, jakousi mandalu z jednoho kusu ručního papíru barveného přírodními pigmenty a barvivy. Proces vzniku je mokrý a vcelku zdlouhavý a tím se stalo, že sádrová forma ožila a vyklíčila. Pozorovala jsem na ní svou potřebu ovládat přírodní procesy pro svůj prospěch a umělecké ego. Sádru jsem zalévala a vystavila, ale s myšlenkou vděku, že se mnou chce žít, že ji ale nebudu vykořisťovat a exhibovat za každou cenu, že pokud umře, umře. Sádra prožila mnoho cyklů života a smrti. Někdy na ní rostly zárodky louky, jindy plíseň. Já ji jen zalévala a zvuk zalévání a vsakování vody do vyschlé sádry se nesl celou instalací ve zvukové stopě na něžné úrovni, tak aby byl přítomen, ale téměř podprahově. Další část mé diplomky byly zeleniny z recyklovaného skla rozmístěné po místnosti tak, že si člověk musel dávat pozor, kam šlape, aby je nezahubil. Bylo tam písemné upozornění ve formě poetického textu. Všechny se rozdupaly asi až na jednu.

Když nad tím tak přemýšlím, tak se k tématu domova v poslední době hodně vracím. V souvislostí s ekologií mě nikdy neopustilo a s mateřstvím se také bytostně pojí.

Součástí tvé diplomové práce bylo také představení platformy Artbiom.cz, kterou jsi založila. Ta se ostatně fyzicky, resp. vizuálně, propsala i do tvé instalace Doma. Co tě k založení této platformy přivedlo?

Každý a každá, kdo tehdy vstoupil do mé instalace, prošel paprskem promítání databáze Artbiom.cz na skla s otisky kapusty. Artbiom vznikl jako součást mé diplomky. V té době (2019) bylo ekologicky orientované umění okrajové. Z pohledu diplomantky se mu věnovala celkem úzká neprostupná skupina lidí, ovšem na kvalitní úrovni. Nikdo z pedagogů a pedagožek mi moc nedokázal poradit. Na AVU tehdy bylo to téma spíš duchem minulosti a na okraji zájmu, někomu vyloženě vadilo. Přišlo mi důležité poskytnout informace, které jsem pracně vyhledávala na internetu a v knihách, ostatním, aby svou energii mohli věnovat projektům či spolupráci, a ne zdlouhavému vyhledávání. Musím se smát, když si vzpomenu, co na člověka vypadlo, když napsal ekologické umění do vyhledávače. Nechtěla jsem jen remcat, chtěla jsem to změnit.

Petra Janda, Vladařka, performance, Pragovka Gallery 2022. Foto: Marcel Rozhoň

Jak vnímáš Artbiom ve zpětném pohledu? Kam se tvé uvažování o něm i tvá vlastní pozice v rámci platformy za tu dobu posunuly? 

Artbiom vnímám jako podstatnou věc, co pomohla něco změnit. Neprofilovali jsme se politicky, proto bylo občas těžší získat pro projekt pozornost. Bylo to vědomé rozhodnutí, abychom do databáze nevkládali naše subjektivní vnímání toho, co je a co není ekologické, a nezastiňovali tím její obsah. To ale nic nemění na tom, že jsme si vcelku jistí, že to pomohlo mnoho na tehdejším přístupu k ekologickému umění změnit. Podpořit komunitu a pomoci ji propojit obory, hlavně s literaturou. Podařilo se nám protrhnout bubliny a bariéry a pocit izolovanosti, jak některých oborů, tak lidí. Podpořit spolupráci, inspirovat. Teď už je to těžko představitelné, ale tehdy, když jsem obvolávala lidi, mnoho z nich pojilo nadšení. Získali pocit propojení, což byla velká změna oproti všudypřítomnému pocitu izolovanosti ekologických přístupů v umění. Teď je to již hlavní proud, což by bez všech, co se snažili tak zásadní téma zviditelnit a posunout do popředí, nešlo. Od té doby vzrostl zájem o toto téma natolik, že Artbiom, který funguje na dobrovolné bázi, nestačí vše mapovat. V současnosti se stává více platformou, expanduje do fyzického světa, propojuje, edukuje a vytváří. V červenci proběhla v Galerii kritiků první výstava platformy s názvem Symbióza. Společné dílo Artbiomu jako entity bylo vystaveno na Prague Biennale. A čekají nás další.

Když už jsme u Symbiózy, během našich společných rozhovorů o tvé práci ses hned několikrát dotkla pojmu ekosystém. Pochopila jsem, že ho vnímáš v širších souvislostech i v přeneseném slova smyslu jako prostředí, jež může mít různou podobu, je založené na rovnováze sil, na určité symbióze a tvou pozornost poutá hned v několika rovinách. Ať už jde o prostředí umělecké instalace, které prostřednictvím své práce vytváříš, nebo prostředí, v němž žiješ, a otázku, jakým způsobem ho ovlivňuješ.

Vše vnímám jako propojené. Vše na sebe reaguje. Tak se snažím i tvořit. Reagovat a nechat reagovat. Symbióza je ideál, po kterém toužím, o němž ale nevím, zda je vůbec možný. Každopádně o něj usiluji. Chci tomu věnovat svou pozornost a chci jej vytvářet. Dost mě osvobodilo uvědomění si, že nechci ilustrovat negativní realitu kolem, a tím ji posilovat (i sama v sobě), že má cesta je hledat cestu ven, jít za ideálem, za vizí rovnováhy, ať už mého vnitřního prostředí, či prostředí okolo mě.

Petra Janda, Úroda (detail) z výstavy Feeding the Soil. Foto: František Svatoš

Jak už jsi zmínila, reflektuješ ve své tvorbě také téma mateřství. Dalo by se říct, že jde o další z témat, které dlouho zůstávalo stranou zájmu domácí umělecké scény. Před pár lety jsem oslovila umělkyně, které se tímto tématem primárně nezabývají, ale mateřská role vstoupila do jejich života, zda by se nechtěly prostřednictvím své práce tohoto tématu dotknout. Šlo mi o subtilní reflexi zkušenosti, která mnohdy zásadním způsobem proměňuje naše dosavadní perspektivy a pohled na ni může být diametrálně odlišný. Setkala jsem se ale s odmítnutím. Mám pocit, že je to téma stále až přespříliš intimní. V čem vidíš možné příčiny jeho odmítnutí či nepotřeby se k němu vztahovat? Jakým způsobem se k němu vztahuješ ty sama?

Myslím, že to má mnoho rovin a důvodů. Ten, který vnímám já, je, že je to mnohými bráno jako slabost, handicap. Vnímám jakousi rozdvojenost uměleckého světa. Jeden svět je emancipovaný. Feminismus, témata menšiny, péče, kojení, tvoření s dětmi v nosítku je normální každodenní chléb. Druhý svět je patriarchální, hraje podle businessových pravidel galeristů, investorů a sběratelů (převážně mužů, ale i žen). Na takovou schůzku již není patřičné vzít dítě či vytáhnout ňadro a začít kojit vztekající se ratolest. Na to nemá nikdo trpělivost. Je to známka nekompetence, zpochybňuje to vaši výkonnost, spolehlivost, manažerské schopnosti a tah na branku. Pokud se žena matka chce živit uměním a mít neochvějnou kariéru a respekt, bojuje na mnoha úrovních. Nedivím se, že mnohé pod veškerým společenským nátlakem a racionální kalkulací svých možností hrají podle patriarchálních pravidel. Osobně se zdráhám kohokoliv soudit. Sama to každý den řeším. Věřím, že je potřeba stereotypy vědomě narušovat a posouvat. Občas to škodolibě dělám, občas to vzdám. Abych byla upřímná, každý svět má svoje (dobré i zlé). Baví mě je zkoumat a rozkrývat, jak si jsou někdy až vtipně podobné, jen každý mluví jiným jazykem a zarputile odmítá porozumět, co říká ten druhý, s absolutně stejnou, mnohdy agresivní energií.

Na předchozí otázku bychom mohly navázat tématem péče. Což je v současnosti poměrně horké pole. Není to tak dávno, co se vyrojily umělecké projekty, které s ním cíleně pracovaly, mnohdy však v podmínkách, které jsou pečujícímu prostředí na hony vzdálené. Péče prostupuje tvou tvorbu obsahově. Je ale také základem tvého tvůrčího přístupu. Zaujaly mě tvoje úvahy o momentu zlomu, kdy se dobrá vůle mění v destruktivní energii. Jak se ty sama na toto téma díváš?

Je pro mě důležité. Stále se učím, co to znamená upřímně a láskyplně pečovat. Pečovat o sebe, nejbližší, okolí. Myslím, že mnoho lidí se to začíná učit a že umělecká obec zkoumá, co to péče vlastně je. Ale myslím si, že to skoro nikdo neví (smích). Kultura je zbídačený nedoživený duch pod obrovským tlakem. Když se chopí tématu péče a lásky, v nemálo případech nastávají situace zneužívání a vykořisťování. Bylo toho teď plno. Osobně to vnímám spíš jako téma hranic. Hranice v umění jsou stovky snad i tisíce let systematicky narušovány, aby vznikly nové a originální – právě hranice překračující dosud definované pole. Vnímám, že péče a láska je o ostrých a zřetelných hranicích, které vytváří jasné, srozumitelné, a tím bezpečné prostředí. Nejsem si jistá, zda jsem zdravě a dobře nastavené hranice někdy v uměleckém prostředí zažila. Často kvůli tomu balancuji na hraně vyhoření či odbíhám do jiných více uzemněných oborů (další práce atd.). Celé to vnímám jako obrovsky důležité, i když zatím nedostatečně prozkoumané téma.


Petra Janda (* 1991) studovala v ateliéru Kniha a tvarování papíru na Fakultě umění a designu Ladislava Sutnara ZČU v Plzni, v Ateliéru intermediální tvorby Tomáše Vaňka a v Ateliéru sochařství Tomáše Hlaviny na pražské AVU. Je zakladatelkou platformy a databáze Artbiom.cz, kreativního prostoru Artstudio Lůno a Ekobuňky AVU. Petra Janda vystavovala své práce i kolektivní díla například v pražské Galerii Jelení, galerii Display, interdisciplinárním prostředí Studia Alta, POP-UP galerii AVU, zlínské galerii Kabinet T., v zahraničí pak v Moravanech nad Váhom, MeetFrida Art Space v Hamburku, galerii Českého centra v Berlíně či EFA Project Space v New Yorku.

Fotoportrét: Kristina Reznik

Nina Moravcová | Nina Moravcová (roz. Michlovská) Narozena 1985. Vystudovala Teorii a dějiny umění na FF Univerzity Palackého v Olomouci, kde v roce 2011 spoluzaložila výstavní prostor Vitrína Deniska. O rok později absolvovala odborné praktikum v Architekturzentrum Wien. V letech 2013–2016 působila jako kurátorka a vedoucí odborného oddělení v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem. V současnosti připravuje jako nezávislá kurátorka výstavy pro galerie a sbírkotvorné instituce u nás i v zahraničí. Příležitostně publikuje v oborových periodikách.