Cítím se být konceptuálním tvůrcem

Martin Drábek rekapituluje tvorbu konceptualisty Jana Wojnara, umělce tvořícího v prostředí Třince v druhé polovině 20. století. Ten byl po dlouhou dobu téměř zapomenut českými výstavními institucemi, což se snaží napravit aktuální výstava v Galerii výtvarného umění v Ostravě.

Cítím se být konceptuálním tvůrcem

Vizuální umělec Jan Wojnar působil na umělecké scéně bezmála padesát let. Během této doby žádná galerijní instituce, snad s výjimkou výstavy, kterou v opavském Domě umění připravil v roce 2000 Martin Klimeš, nepředstavila jeho dílo skutečně komplexním a reprezentativním způsobem. Teprve šest let po jeho smrti, tedy v roce 2020, uvedlo Museum Kampa, které vlastní řadu autorových děl, Janu Wojnarovi velkou retrospektivní výstavu. Díky systematické badatelské práci kurátorky Heleny Musilové, která s třineckým umělcem dlouhodobě komunikovala a o jeho dílo se zajímala, tak mohli diváci spatřit obsáhlý průřez tvorbou konceptuálního umělce, jehož role nebyla na mapě českého vizuálního umění dosud dostatečně zhodnocena.

Průřez tvorbou vznikající prakticky výhradně v prostředí Třince, městě, které minimálně ve 2. polovině 20. století splňovalo všechny znaky umělecké periferie. Což ostatně potvrzuje i sám Jan Wojnar v dopise, jenž byl publikován v katalogu, který Museum Kampa a Galerie výtvarných umění v Ostravě k výstavě společně vydaly: „Vem, prosím, znova v úvahu, že bydlím a žiji v Třinci a že o umění a o věcech, které se k němu vážou, se tady nehovoří. (…) Kdysi jsem se v jedné debatě vyjádřil, že jsem se v prostředí, ve kterém žiji, odnaučil mluvit. Proto také vše, co vytvářím, je studené, racionální a neangažované, nevytvářející si nárok na mezilidskou komunikaci.“

Po třech letech od uskutečnění Wojnarovy retrospektivy v Museu Kampa se výstava dočkala své reprízy také v umělcově rodném Severomoravském kraji. Konkrétně v Galerii výtvarného umění v Ostravě. Tedy instituci, která v původním pražském projektu vystupovala v roli partnera. Důvodů ke spolupráci soukromé a krajské příspěvkové organizace je jistě více, nelze však přehlédnout zejména skutečnost, že i ve sbírkových fondech ostravského domu umění se nalézá řada Wojnarových děl a také že z podstaty této krajské sbírkové instituce vyplývá mimo jiné úkol mapovat a interpretovat umělecký vývoj v daném regionálním kontextu.

V případě tvorby Jana Wojnara došlo na půdě ostravské galerie k prvnímu komplexnějšímu badatelskému výstupu v roce 2004. Pod vedením kurátora Martina Mikoláška byly na výstavě nazvané Slezský koncept prezentovány výsledky mapování tvorby pěti nejvýraznějších představitelů severomoravské konceptuální scény 2. pol. 20. století. Kromě Jana Wojnara to byl Karel Adamus, Martin Klimeš, Milan Lasota a Jiří Šigut. Ke spolupráci byl přizván také Jiří Valoch, který již od 60. let na severní Moravu jezdil a v podpoře těchto umělců sehrál jednu z klíčových rolí. Právě současná Wojnarova monografická výstava se tak dá vnímat jako dílčí vyvrcholení i tohoto výzkumu, a to přes skutečnost, že se na ní nepodílí nikdo ze zmíněných teoretiků a že ji ostravská galerie jako hotový produkt pouze replikuje.

Helena Musilová, která je kurátorkou také současné reprízované výstavy, dostala v Ostravě k dispozici pochopitelně jiné – a nutno říct, že o něco skromnější – prostorové dispozice. Díky rozčlenění dvou místností v prvním patře galerie na spletitý bílý labyrint se jí ale podařilo vytvořit dojem daleko většího prostoru a také systematického a obsáhlého průřezu umělcovou tvorbou. Kurátorka výstavu rozčlenila na pět oddílů, které jsou částečně sestaveny chronologicky, důležitější je však jejich tematická provázanost. Wojnarova tvorba se totiž sice vyvíjela v čase, jak objevoval postupně nové problémy a nové technologie, zároveň se v ní ale některé cykly opakovaně vrací.

S jednotlivými artefakty pak Musilová pracuje jako s částmi minimalistických kompozic, které nesnesou žádné formální ani řemeslné pochybení. Wojnarovy artefakty si skrze takovýto způsob neinvazivního inscenování jednak snadněji získávají divákovu pozornost, zároveň je tím v druhém plánu komunikován jeden z klíčových aspektů umělcovy tvorby. Přes skutečnost, že byl konceptuálním tvůrcem, při realizaci svých projektů kladl na jejich formální stránku velký důraz a odmítal se tak vydat cestou ortodoxní dematerializace. „Cítím se být konceptuálním tvůrcem (je to můj způsob tvůrčího myšlení) a vždy se snažím, aby tato skutečnost v jakékoli mé práci dominovala. Nicméně jsem se zároveň nikdy nevzdával ani estetických kvalit při zpracování té které realizace. Estetickou kvalitu považuji za jakousi harmonickou součást podstatné (dominantní) myšlenky realizace.“

Je to nepochybně do jisté míry zkreslený obraz daný pečlivou selekcí vybraných artefaktů, jak ze strany kurátorky, tak ze strany autora, který mnoho ze svých produktů průběžně ničil, přesto ostravská retrospektiva ukazuje dílo, které je kvalitativně velmi vyrovnané. Dílo autodidakta, absolventa strojní průmyslovky, zaměstnance Třineckých železáren nebo čisticí stanice odpadních vod ve Frýdku-Místku, který ač žil v prostředí, jež jeho uměleckou produkci nechápalo a ignorovalo, tento nelehký aspekt svého života do umění nepropsal.

Nikdy si svůj život skrze tvorbu neromantizuje, prostě se jenom před svým okolím uzavře. A v této odtažité bublině realizuje pomalu a systematicky výzkum. Zkoumá vlastnosti materiálů, fyzikálních procesů, náhody, možnosti uměleckých médií, hranice teoretických pojmů nebo anatomii banálních lidských činností. Tématy a experimenty, kterými se zabývá, se tak Wojnar vlastně nijak zásadně neodlišuje od řady dalších konceptuálních tvůrců své doby. Jak nicméně demonstruje také ostravská výstava, specifičnost tady vyplývá především ze spojení konceptu a způsobu jeho fyzického zpracování.

Fyzická hmota je tady často naprosto rovnocennou součástí významové struktury, což je patrně jeden z důsledků vlivu nové citlivosti, zprostředkované Janu Wojnarovi mimo jiné kontakty s Jiřím Kolářem. Důraz na řemeslné a formální zpracování navíc činí z většiny vystavených artefaktů přitažlivé estetické objekty, a ne pouze dokumentaci myšleného. A to ať už se jedná o Diagramy, v nichž Wojnar kombinuje fotografii děje s jeho geometrickým diagramem, o Mřížkové básně tvořené papírem, do kterého byl v předchozí fázi zabalen objekt, o Stabilizovaný sáček, tedy studie proměny hmoty v čase demonstrované na sáčcích se ztuhlou sádrou, nebo o Přesýpací básně, fascinující kinetické metafory principu entropie.

Wojnarovy artefakty se tak díky mixu konceptuální a fyzické složky stávají i pro současného diváka produktivní cestou, jak se stát součástí experimentálního uměleckého výzkumu. Jak soustředěně a ve vlastně důvěrně známém prostředí estetického artefaktu zkoumat metafyzické vlastnosti světa. Navíc často bez nutnosti reflektovat historický kontext, neboť ten umělec ze své práce ze sebezáchovných důvodů vytlačuje.

Jan Wojnar / kurátorka: Helena Musilová / Galerie výtvarného umění v Ostravě / Ostrava / 21. 6. – 1. 10. 2023

Foto: Roman Polášek