Expanzivní malířská krajina

Díky koncentraci vzdělávacích a kulturních institucí se Valašské Meziříčí v minulosti pyšnilo označením „valašské Atény“. I přesto, že je tato doba dávno pryč, stále se zde vyplatí sledovat kulturní dění. Ve zlínském kraji jsou totiž pouze dvě instituce, které systematicky a dlouhodobě prezentují kvalitní současné vizuální umění. Tou první je zlínská galerie Kabinet T. a druhou galerie Kaple ve Valašském Meziříčí. Kaple vznikla v roce 2009 v prostorách renesanční zámecké kaple a jejím hlavním kurátorem je po celou dobu dosavadní existence této instituce Leszek Wojaczek, který čas od času spolupracuje s externími kurátory. Jedním z nich je Palo Macho, jenž je také kurátorem aktuální výstavy, která prezentuje tvorbu slovenské postkonceptuální malířky Žofie Dubové.

Žofii Dubovou lze i přes její mladý věk zařadit mezi nejvýraznější osobnosti slovenské umělecké scény. Tato absolventka malířského ateliéru prof. Daniela Fischera na VŠVU v Bratislavě je tvůrkyní, jež dokáže elegantně synchronizovat konzervativní historické sedimenty tohoto média s nervozitou dekonstruktivního procesu. Je ateliérovou krajinářkou, jež maluje oceány, ostrovy, ale především hory, po kterých je zvyklá se pohybovat, ať už v minulosti v roli závodní lyžařky, nebo nyní v roli kráčející, zdolávající a samozřejmě stále také lyžující. Konzervativní krajinářský fokus je zde stabilním a fixovaným polem, který ale Dubová pomalu a systematicky destruuje, rozebírá a znovu sestavuje. A to vše proto, aby postupně směřovala k co nejkomplexnějšímu záznamu diverzity zvoleného fenoménu. Jak z pozice subjektivního prožitku, tak prostřednictvím zobrazení podoby a vlastností krajinných a klimatických objektů.

Ve spolupráci s kurátorem vytvořila Žofia Dubová v lodi bývalého sakrálního prostoru zámecké kaple instalaci, kterou nazvala Výhledy téměř bez konce. Je zde prezentována především její aktuální tvorba, na kruchtě doplněná obrazy o něco málo staršími. Díky nim tak můžeme sledovat, jakým vývojem umělkyně za několik posledních let prošla. Jsou to klasické závěsné obrazy s horskými motivy, plátna pokrytá mixem technik, od akrylu přes fixu a tuš až po vyšívání. Instalace v hlavní lodi je pak konstruována jako schéma malířčina současného procesu hledání nových možností, ve kterém ze zvoleného tématu nijak neodbočuje, absorbuje ale další média a techniky, jakými jsou například sklo, uhel, sklářská barva či listr.

Tím zde ale proces experimentování nekončí. Ve snaze pracovat s fenoménem krajiny a jejího prožitku z ní malířka velmi intenzivně manipuluje se způsobem prezentace obrazu jako fyzického objektu, se způsobem napnutí, upevnění či zavěšení. Pokouší se odpovídat na otázku, co vše z materiální podstaty tohoto média ještě může být součástí narativu. Po dokončení malby sundává plátna z rámů, řeže je, sešívá, zavěšuje je tak, abychom mohli spatřit jejich zadní části. Překrývá je průhledným sklem, na němž je nanesena další vizuální vrstva, doplňuje je skleněnými objekty, instaluje je do prostoru, aby bylo možno mezi nimi procházet a díky užití monumentálního formátu podléhat jejich vlivu.

Podobně komplikovaný je také způsob, jakým malířka pracuje s barvou a jaký vizuální jazyk volí. Dlouhodobé soustředění se na jedno téma zde neznamená zafixování a recyklování jednoho schématu. Dubová ho využívá jako prostor pro procesuální výzkum, pro vrstvení dalších a dalších vizuálních a interpretačních perspektiv. I přes svou mnohovrstevnatost je přitom tato postkonceptuální malířská koláž divácky příznivá. V rámci jedné plochy zde sousedí realistický obraz hory a abstraktní monochromatická struktura. Neurotická a chaotická kresba simulující déšť, vítr a sníh je doplněna skleněnými objekty, které ji pomáhají expandovat do prostoru. Jindy je kresebná linie naopak klidná, pečlivě líčící detaily krajiny a poloprůsvitnou malbou pokryté sklo, které ji překrývá, její obraz rozostřuje až do podoby vizuální metafory meteorologického chaosu.

Výhledy téměř bez konce jsou tak sice výstavou obrazů tradičního námětu, ovšem bez sebemenší úcty k lineárnímu času, se sklonem vyprávět chaoticky, proplétat vzpomínku, bezprostřední přítomnost a sen. Žofia Dubová zde ukazuje, že dokáže do své malby absorbovat zároveň údiv, systematickou analýzu, i kreativní podvratnost. V kontextu současné krajinomalby lze její tvorbu přiřadit k trendu, který v českém prostředí reprezentují například práce Pavla Duška či Lukáše Karbuse, v nichž je vizuální jazyk obrazu podroben důsledné dekonstruktivní analýze. Žofia Dubová k ní však navíc přidává až překvapivě urputnou snahu hledat další možnosti vyjádření skrze intermediální expanzi, což diváky uvádí do stavu zvědavého očekávání. A to je energie, která něčemu tak nesnesitelně staromódnímu, jako jsou krajinomalby, dává i dnes naprostý smysl.

 

Žofia Dubová / Výhledy téměř bez konce / kurátor: Palo Macho / Galerie Kaple / Valašské Meziříčí / 31. 1. – 5. 4. 2024

Foto: Viki Kollerová