Anatomie současné melancholie

V nových prostorech PLATO se otevřel již druhý cyklus výstav. Jedna z nich nese název Měli nás za živé a prchali s křikem, a podle recenzenta Martina Drábka vypovídá nejen o současném melancholickém stavu světa, ale také o ideové a institucionální pozici tohoto ostravského centra současného umění.

Anatomie současné melancholie

Někdy v průběhu experimentální éry „Bauhaus“ se ředitel Plato Ostrava Marek Pokorný nechal slyšet, že už se vlastně docela těší, až v budoucím sídle galerie zase jednou vytvoří úplně obyčejnou výstavu. Uběhlo pár let a v bývalých městských jatkách je realizovaným projektům skutečně umožněno, aby se mohly uchýlit do standardizované white cube zóny. Aby si v záhybu znovuzískané sebejistoty této industriální architektury dopřály komfort sebestřednosti a odtažitosti, aby využily neutrality pohledového betonu a bílých stěn a přestaly se o své fyzické okolí prakticky úplně zajímat. Zároveň je možno tento jev chápat jako jistou formu regrese, návratu instituce na počátek. Do bodu, kdy se zhruba před deseti lety zrodila do plynojemu, stejně jako v současném sídle doplněného tunami pohledového betonu. Až na architektonické kulisy je dnes ale prakticky všechno jinak.

Marika Kupková v textu pro Art Antiques, v němž analyzuje dosavadní působení galerie, poznamenala, že první kurátorský výstup v nově otevřené budově, tedy výstava Optimalizované bajky o dobrém životě, který byl konstruován na principu koláže rozvíjející obsáhlou síť referentů a významů, lze zároveň chápat jako obecné ideové prohlášení této kunsthalle. A to jak ve vztahu k současnému umění, tak v pojetí galerie jako instituce. Stejný tvůrčí princip použil kurátor Marek Pokorný také na současné výstavě s názvem Měli nás za živé a prchali s křikem. Jak vysvětluje v krátkém kurátorském textu, hlavním tématem projektu je sebestylizace a souvislosti z ní vyplývající. Křehkost obrazu, který každý z nás pracně buduje a melancholie následující po nekonečně opakovaném zjištění, že ho naše okolí ne a ne spatřit v jeho komplexnosti.

Na výstavě, která je umístěna do dvou hlavních sálů galerie, jsou prezentovány práce devíti umělkyň a dvou umělců rozmanité dobové i kulturní provenience. Vstup do instalace ohraničují dva fotografické cykly. Jeden je od Viktora Koláře jedenáct let pozorujícího Ostravu a druhý od Luise Pazose, který skrze lidi s papírovými maskami vizualizuje politický útlak v Argentině. Instalace pak mezi sebou nechává prostupovat práce umělkyň, jako je například Simone Fattal, jejíž pohlcující videoportrét má v sobě až hypnotickou dávku křehkosti a sdílené bezprostřednosti. Vidíme zde sochu Lezkyně – kariéristka od Anny Uddenberg, sklolaminátové sexuálně standardizované tělo, futuristické a rozhodně utilitární, či anatomii osamělosti zažívané uprostřed davu v cyklu Mluv s ní fotografky Markéty Othové. Vedle videa Marthy Rosler Sémiotika kuchyně z roku 1975, tematizující genderové stereotypy a agresi z nich vyplývající, jsou zde zavěšeny dystopické digitální tisky a video od současné rumunské umělkyně Nicolety Mures. Na betonové podlaze stojí modely luxusních SUV, z nichž vyrůstají zbytky paruk vytvořených z vlasů obyvatel rozvojových asijských zemí od Niny Baier. Na velkém plátně pak běží děsivá krvavá pohádka Katarzyny Kozyry vyprávějící příběh o komunitě, štěstí, stereotypech, strachu a agresi.

Přestože je výstava kaleidoskopicky složena z nesourodých děl a její tematické vymezení je značně vágní, působí jako kompaktní a autentická struktura. To, do čeho zde divák vstupuje, je zóna, jejíž podstatou je paradox kombinující povědomou subjektivní intimitu se zneklidňující realitou problémů současného světa. Témata jako politický útlak, genderová nerovnost, vliv sociálních sítí, válka, environmentální krize či dezinformace zde nejsou popisovány soustředěným analytickým způsobem. Nejsou součástí jasně organizované a ohraničené struktury, spíše jako by se občas z naprosto neznámých důvodů vynořila.

Jako by tvořila zlomy v nejistém kontextu světa, kterým je ale divák provázen především skrze identifikaci s individuálními perspektivami zúčastněných umělkyň. Jsme postupně pohlcováni křehkými a nervózními sociálními bublinami, které jsou často naplněny melancholií, agresivitou, nepřekročitelnou osamělostí či obavami, přesto je něčím uklidňující stát se jejich součástí. Navzdory nestabilní a chaotické podstatě instalace, která není schopna přinášet žádná smysluplná řešení, je totiž pobyt zde možností bezpečně se rozpustit v cizím příběhu. A skrze něj se pak setkat se svým vlastním, ať už je jakkoli komplikovaný či zraňující.

I přesto, že se zde setkáváme také s díly z 20. století, je výstava především mnohovrstevnou metaforou současné senzitivity. Odráží proces, v němž se pod náporem změn a obtížně řešitelných dilemat stává naše intimní zóna viditelná, nervózní a nebezpečně průchodná. A ať to zní jakkoli banálně a obecně, právě tato schopnost zrcadlit svět v jeho paradoxní komplexnosti je pro PLATO Ostrava, které se po desetiletém dynamickém procesu dostává do pozice standardní evropské kunsthalle, momentálně onou primární ideovou a institucionální manifestací.

Nina Beier, Simone Fattal, Kem School, Viktor Kolář, Katarzyna Kozyra, Nicoleta Mureş, Markéta Othová, Luis Pazos, Martha Rosler, Ghita Skali (spolupráce: Kaoutar Chaqchaq, Ayla Mrabet), Anna Uddenberg / Měli nás za živé a prchali s křikem / kurátor: Marek Pokorný / PLATO / Ostrava / 9. 2. – 16. 4. 2023

Foto: Martin Polák, Dominika Goralská, PLATO