Krása a křehkost dystopického vyprávění

V Galerii města Třince probíhá výstava s názvem Semínko, ve které se umělkyně Juliana Höschlová zabývá tématem mizení rostlinných druhů a semenných bank, které by je měly ochránit a uchovat pro budoucí časy. Podle Martina Drábka je pro instalaci stěžejní rozpor mezi harmonickou dekorativností a závažností sdělení.

Krása a křehkost dystopického vyprávění

Krása a křehkost louky za ranní rosy a studených paprsků slunce. Krása hebké látky, krása prošití a intenzivních barev, krása barevných ostrovů. Křehká krása dystopického vyprávění, v němž betonový skelet genové banky brání nejhoršímu. Křehkost schoulené senzitivity, která vystrašeně pozoruje varianty možného dění. Křehkost prostředí, které navádí k opakovaným diskomfortním gestům, krása křehké keramiky přidržované pevnými lany, jež s obavou čeká na příchod tekutiny. Krása abstraktního shluku vlnících se linií a organických tvarů rozložených na podlaze. Křehkost narativu, v němž je celá místnost uvězněna. Křehkost a zároveň krása sdílení forem, které rychle přicházejí o podvratnost.

Město Třinec má naštěstí i v roce 2022 svoji městskou galerii. Ta sice prošla procesem ekonomického a prostorového zeštíhlení, momentálně obývá již pouze jednu místnost v přízemí kulturního domu Trisia, stále ale ve spolupráci s kurátorkou Katarínou Klusovou dokáže produkovat smysluplné výstavy umění. Současná výstava nese název Semínko a je dílem Juliany Höschlové. Tato vizuální umělkyně do Třince přijela z Krkonoš, kde již zhruba dva roky bydlí a kam během covidové pandemie odešla z Prahy, aby mimo jiné vystoupila ze stresující dynamiky uměleckého provozu. Projekt Semínko je pak zřetelným důsledkem této změny.

Na světle šedé podlaze galerie vytváří měkké amorfní polštářky vycpané senem šestici ostrůvků, které kromě specifického tvaru odlišuje zejména jejich barevnost. Na nich nechala Juliana Höschlová ležet a rozpadat se keramické modely semen rostlin, jejichž existence je v lokalitě jejího současného domova ohrožena. Umělkyně v doprovodném videu vysvětluje, jak ji téma mizení rostlinných druhů převedlo k zájmu o semenné banky, které na řadě míst světa schraňují vzorky semen pro potenciálně dystopickou budoucnost. To, že byla jedna ukrajinská semenná banka během probíhajícího válečného konfliktu zničena, ale zároveň přivedlo autorku k úvahám o smysluplnosti a bezpečnosti těchto institucí. V pozadí celého projektu tak stojí přízrak klimatické úzkosti, která Semínko organicky propojuje s autorčinou tvorbou několika posledních let. S tím rozdílem, že současnou instalací, která svůj formální jazyk buduje z dnes již vlastně stereotypních pramenů nového materialismu, Höschlová pomalu vstupuje do zóny lidové kultury. Do světa, kde je vyděšení pohlcováno vyprávěním, které nemá autora.

Pokud by formálně vyvážená, dekorativní instalace neležela na zemi a nenarušovaly by pohled na ni sloupy, mohla by být skutečně elegantní abstraktní kompozicí. Zde je ale zároveň složitým ekosystémem, producentem letmých významů a křehkých přesvědčení, konstruktérem dystopické projekce i empatickým vstupem do nervózní intimity environmentální úzkosti. Polštáře jsou vycpané krkonošskou slámou, kterou se živí ovce, jež autorka chová. Lana, která vybíhají z jednotlivých amorfních ostrovů a drží keramická semena, jsou metaforami lidské činnosti, vědeckých experimentů, řízené genetické mutace či metaforou antropocénu jako takového. Jak autorka zdůrazňuje, instalace má funerální charakter, většina keramických artefaktů je v různém stupni rozkladu. Hlína navíc není vypálena, byla tvarována s pomocí vody a v okamžiku, kdy by se s vodou setkala, znovu se rozpadne do beztvaré hmoty. Tento fatální aspekt jednoho z živlů tak opětovně propojuje projekt Semínko s reálným kontextem našich každodenních životů, stále intenzivněji konfrontovaných s dopady klimatické krize.

Na celé instalaci je pravděpodobně nejzajímavější rozpor mezi vizuálně nekomplikovanou formou, která svojí harmonickou dekorativností nekoresponduje se závažností jejího obsahu. Nebýt tak videa s vysvětlujícím komentářem autorky, byl by smysl tohoto projektu divákům naprosto nedostupný. Krása tady nicméně není nepatřičná. Je dokonale měkkým, hebkým a konejšivým povrchem, o který se tříští bolest a který rozmlžuje významy. Je obrazem sebeklamu člověka zachraňujícího ekosystém dalšími nevratnými zásahy do něj, tak jako je to v případě mohutných, ale zároveň křehkých betonových skořepin semenných bank. To, na co se tady díváme, jsou na jedné straně obrazy tragických dopadů klimatické krize, na druhé straně je to však záznam intimního přerámování. Je to schéma transformující úzkostnou paniku do důvěrně známých forem. Juliana Höschlová se zde vrací do nejbližšího důvěrně známého teritoria, do světa získaných kompetencí, do prostředí, které jí poskytne dostatečně komfortní a bezpečný záhyb. Do světa vizuálního umění v tom nejširším řemeslném, formálním a konceptuálním smyslu.


Juliana Höschlová / Semínko / Galerie města Třince / Třinec / 23. 9. – 28. 10. 2022

Foto: archiv galerie

Martin Drábek | Narozen 1976. Je historik umění a umělecký kritik. Vystudoval na Filozofické fakultě UP v Olomouci. Zaměřuje se především na vizuální umění 20. a 21. století. Publikuje v časopisech art+antiques a Flash Art. Působí jako pedagog dějin umění na SUŠ Ostrava a příležitostně se také věnuje kurátorským projektům.