Společenství Les: Spíše než růst nás zajímá spojování

Po Mustarindě a Veřejném sálu Hraničář si Marika Volfová pro další z rozhovorů o institucích zaměřených na ekologické fungování vybrala Les – společenství pro pěstování, teorii a umění, které působí v Orlických horách. S kurátorkami Terezou Porybnou, Zuzanou Blochovou a Edith Jeřábkovou si povídala o programu Lesa, o tom, jak jeho aktivity prorůstají s galerijním provozem a co všechno taková péče o les obnáší.

Zleva: Tereza Porybná, Zuzana Blochová a Edith Jeřábková

Kdo je Les? Jaké vize nebo impulsy vedly ke vzniku společenství? A jakou roli v ekosystému současného českého uměleckého provozu má Les naplňovat?

Zuzana Blochová (ZB): Podařilo se nám ušetřit peníze a přemýšlely jsme o tom, jak je využít. Připadalo nám, že pořád děláme časově ohraničené efemérní projekty, a tak jsme vymyslely, že koupíme něco, kde bychom mohly provozovat naše aktivity dlouhodobě. Napadlo nás, že by to mohla být půda. Objevily jsme les v Orlických horách, který sousedí s pozemkem, kde Edith žije.

Edith Jeřábková (EJ): Už v té době byl založený Institut úzkosti (IÚ) a jedno z témat, kterým se zabýval, byla úzkost kolem půdy a jejího stavu. Půda je stejně neprobádaná jako moře, a tak jsme se snažily upřít pozornost tímto směrem. Šlo nám o práci na něčem, co bude mít dlouhé trvání, ne jako práce na výstavě. A vyzkoušet si, jestli jsme toho schopné a v jakých společenstvích se o les můžeme starat. Jestli to budou volná společenství v rámci nestabilního prostředí, jako je umění, kde se neustále střídají témata a generace, nebo nějaká pevnější struktura, která nám sice moc nevyhovuje, ale je jednodušší pro realizaci. Zajímá nás, jak udržet starost o nějaké místo, a to, jak jsme schopné reagovat na proměnlivé okolnosti. Chtěly jsme místo, které není zastavěné, žádný objekt nebo budova, ale venkovní prostor. Chtěly jsme zjistit, jak umění funguje ve volném prostoru, mimo prostředí, které je pro něj vybudované, jako galerie.

ZB: Vytvořili jsme organizační jádro, které se mění podle toto, kdo ze společenství má čas se Lesu věnovat. V současnosti jsme to my tři, umělkyně Denisa Langrová a lektorka permakultury Denisa Tomášková.

EJ: Chtěly jsme to vystavět tak, aby tam směřovala energie, když to bude možné, ale aby to nebyla povinnost. I když je taková organizace poměrně složitá, zatím to pořád funguje a vstupují do ní lidé z venku. Když děláme například brigády, sepíšeme výzvu a přijdou lidé z okolí, které vůbec neznáme a kteří o to mají zájem. Někdo pak chodí i opakovaně. Pomáhá nám i dobrý vztah s Akademií permakultury, kterou jsme absolvovaly. Přes jejich platformu se o nás dozví lidé, kteří jsou nám svým přednastavením blízko.

Jak se cítíte být ukotvené v lokálních vztazích a případně v lokálních bojích – např. dílčí environmentální/ochranářské aktivity? Máte ambici ovlivňovat lokální politiku v konkrétních otázkách? Jakými způsoby – tlak zdola, lobby, angažovanost v lokální politice – a na jaké úrovni?

EJ: Zatím se nijak neorganizujeme a nespojujeme s ochranářskými subjekty. Fungujeme na individuálních přátelských vztazích. Já tam mám chalupu už 11 let, ale spíše se věnuji samotnému místu, na další aktivity mi nezbývá čas.

ZB: Se sousedy jsme se znali už předtím a měli jsme dobré vztahy. Pořád tam byla nějaká komunikace a vyplynulo to přirozeně. Pak jsou tam lidé, které neznáme, kteří se připojují z okolí. Nemají moc rádi sympozia, ale spíš akce, jako jsou brigády. K umění mají ostych nebo je to pro ně neznámý terén. Blízké je nám sdružení Orlíček, které provozovalo obchod s lokálními produkty. Skupina je nyní částečně aktivní a jsou v ní lidé, kteří jsou s námi spříznění. Jsme s nimi v kontaktu a zveme je, když se děje něco v lese. Je pro nás důležité, že nechceme v lese dělat pořád něco, nechceme z toho dělat intenzivní místo, chceme, aby les zůstal lesem a měla tam místo zvířata a každodennost fungování lesa.

Sympozium Potomci hub, 23. 7. – 25. 7. 2021. Foto: Johana Pošová

Setkaly jste se s nějakým nepochopením nebo nedůvěrou ze strany místních lidí v to, co v lese děláte?

ZB: V Lese neděláme běžné formáty, nepostavili jsme tam prostor pro umění. Když zorganizujeme výstavu v krajině, je to pro místní přirozeně přístupnější, s nepochopením jsme se nesetkali. Naopak je zajímavé, že v kontextu Lesa vytváříme jiné formáty, než jaké bychom pořádali v klasickém provozu.

Tereza Porybná (TP): Sympozia také mají hodně vrstev toho, co může člověk zažít, není to jednolitá zkušenost. Lidé se podívají na umění, sednou si k ohni, nají se, je tam aspekt pospolitosti.

EJ: Je tam touha po sdílení, lidé chtějí sdílet své názory na to, kam jsme se ve vztahu k planetě jako lidstvo dostali, mají podobný základ jako my, proto to funguje. Když tam probíhají kurzy, napečou dobroty, je tam pořád nějaká výměna, funguje to pěkně, není to jen výměna vědomostí, ale i výměna něčeho, co udělají a uděláme.

TP: Specifikum českého prostředí nebo venkova je, že v jakékoliv vesnici je někdo, kdo se zajímá o permakulturu. V našem regionu je to přítomné a myslím, že tato spojení rezonují. Jde o otevření skrze něco, co je nám blízké. U nás na pozemku probíhají i kurzy permakulturního designu, a to vytváří nová spojenectví.

EJ: Témata na lokální politické úrovni zatím neřešíme a je to otázka ve které nemám jasno. Zajímalo by mě spolupracovat s obcí na něčem, co by se týkalo obecních pastvin, nebo vysazování sadů či lesa a měnilo by to vztah obce k půdě. Nemluvím konkrétně o naší obci, ale celkově – myslím si, že obce po roce 1989 ne vždy zacházely s obecní půdou uvážlivě a klidně se jí i zbavovaly. Dnes už vidíme lépe, že by s ní šlo zacházet jinak, ale obce se také soustřeďují na populární témata, jako je kůrovec, kterého stejně nezvládají a vyčerpávají se tím, místo aby třeba podporovaly malé zemědělce. Zatím se na politické úrovni neangažujeme, když do kontaktů s lidmi zaneseš politikum, otevře to otázku politické příslušnosti, a já mám pocit, že by to v téhle fázi ještě lidi spíš rozdělovalo. Komunita je něco jiného než hnutí.

Když se bavíme o tom, co je a co není politické, jak přistupujete k otázce rozšiřování aktérství na aktéry lesa a jeho obyvatelstvo? Znamená to pro vás politickou otázku?

EJ: To určitě ano, je to demonstrováno věcmi, které děláme. Netlačíme na žádnou legislativu, ale stejně to, doufám, nějaký efekt nebo působnost má. Už jen umisťování zvířat z klecových chovů je politikum. Spousta lidí ve vesnici a v okolí na tom participuje. Ze začátku to dělali trochu tajně, neříkali to sousedům, ale postupně se vytvořila síť, která si slepice z velkochovů bere. Je tam podmínka, že to zvíře nesmíš zabít, musí dožít a musí o něj být dobře postaráno. Tím se proměňuje vnímání chovatelství od toho, jak je to na vesnicích běžné. Je to velká otázka o budoucnosti zvířat, myslím, že ve vesnickém chovatelství mohou zvířata žít šťastně, ale to podmiňuje smrt jiných zvířat. Tak to diskutujeme hodně. My necháváme zvířata samozřejmě žít, a to budeme šířit dál. Líbilo by se mi, kdybychom dokázali udělat obecní pastvinu a mít nějaké pozemky. Tady je na to ideální místo, je zde neúrodná půda, a to je vyhovující.

ZB: Měly jsme nedávno sérii o houbách, kde se diskutovalo, jak nejíst maso. Probíhají výzkumy o tom, jak maso nahradit houbami, které mají stejné aminokyseliny, hledá se, co v přírodě by mohlo maso nahradit. Snažíme se adresovat změny způsobů stravování a produkce potravy.

EJ: Zajímá nás i způsob pastevectví, aby to nebyl overgrazing, ale aby mělo pastevectví dobrou intenzitu. Máme vyzkoušené s pár zvířaty, jak funguje regenerace půdy spásáním. Je neuvěřitelné, jak se půda rychle proměňuje. Sleduji v okolí, jak se proměňuje způsob hospodaření, biomasa se používá čím dál víc a umělá hnojiva méně. Když jsme sháněly hnůj, tak to bylo těžké, protože ho všichni používají pro své hospodaření. Zdá se, že uzavřené ekosystémy, jak je propaguje biodynamika, tady místy fungují, byť asi ne tak ortodoxně.

Kurz permakulturního designu s lektorkou Akademie permakultury Denisou Tomáškovou, 19. – 23. 6. 2020. Foto: facebooková stránka Lesa

Napadají vás další principy z permakulturního designu, které by se daly aplikovat na vaše fungování nejen ve vztahu k půdě a pěstování, ale i v uměleckém ekosystému?

TP: Je to podobné diskuzi o konsenzuálním rozhodování a propojuje se to s etickým kodexem feministických institucí.

ZB: Děje se to samovolně, permakultura se s tím propojuje. Nemám s tím denní zkušenost, ale je to v něčem až otravné, na co všechno se musí čekat, co se musí zvážit a co vypozorovat, aby se dalo něco udělat. Lidé, co absolvují permakulturní kurz, si to zvnitřní víc, než když si o tom jen čtou.

EJ: V permakultuře je důležitý princip stohování funkcí. Když něco děláš, musí to mít vždy více funkcí. A to je skvělý princip i v umění. Například slepice: máš od nich vejce, kompost, orají půdu. Musíš zadržovat energie na pozemku, nebudeš se zbytečně energeticky vydávat a plýtvat energií. To je hrozně hezké, člověk má svojí malou zahrádku a bere to jako sport, ale permakultura je opačný princip, to není sport, musíš šetřit energii nejen svou, ale i zvířat, vodu, slunce. To je možný model uměleckého provozu. Když mluvíme o ekologii, tak na základě zkušenosti z permakulturní zahrady si dobře uvědomíš, jak zacházet s energiemi a materiály i v galerii.

Je to zřejmé u materiálů, vznikají místa pro recyklování a sdílení materiálů. Jaké další příklady by vás napadly?

EJ: Další je energie lidí. V umění se často plýtvá energií lidí, máme tendence ještě z předchozí etapy přetěžovat programy – jak výstavní, tak doprovodné. Spousta lidí se na tom podílí a není ani vidět v procesu. V galerii PLATO v Ostravě se snažíme fungovat jinak, více si pak všímáme sebe navzájem a víme, co ostatní dělají. Já mám také tendenci dělat program bohatý, ale je třeba si vždy uvědomit, kdy a pro koho co děláš. Musíš si poskládat celý vzorec, aby to dávalo smysl.

Jak tvoje práce v Lese prorůstá do kurátorské práce v PLATO Ostrava?

EJ: Podobným tématům jsem se věnovala už před Lesem, člověk si to nutně nese s sebou. Třeba jsem poprosila Denisu Tomáškovou z Akademie permakultury, aby navrhla prostor v okolí jatek, kam se PLATO bude stěhovat. Chci, aby bylo jasné, že galerie není jen za zdmi, ale její součástí je i okolí, které se bude propojovat do zástavby. S přesunem vnímáme určitý problém s gentrifikací. Zástavba navazující na jatka by se měla organicky propojit, takže jsme tam chtěly udělat udržitelnou zahradu pro lidi, například jedlý les. Zjistily jsme, že to není možné, protože půda je úplně toxická a vyčištění půdy je téměř nemožné. Toxická půda se musí úplně zamknout pod vrstvu biomasy. Je to kontaminace ze slévárny, vedla tam strouha plná těžkých kovů a půda je toho plná. Měly jsme schůzku s lidmi z přírodovědecké fakulty a ti nám řekli, že to není možné vyčistit. Půda by se musela úplně vybrat a odvézt někam jinam, jenže tím se ten problém jen přesune na jiné místo. My jsme si naivně myslely, že by šlo půdu dekontaminovat skrze biouhel nebo skrze remediace houbami. To by znamenalo jen částečné zlepšení, takže se to řeší tak, že se kontaminovaná půda zamkne pod biomasu a na ní se vysadí rostliny, které se potom využívají k mulčování, a tím se vytváří další biomasa, pod kterou se to uzavírá. Potom vzniká kompost, který dokáže těžké kovy navázat do řetězců huminových kyselin. V zahradě je ale potřeba myslet i na další organismy. Budou tam ptáci a hmyz a těm toxicitu z půdy nechceme zprostředkovávat. Takže jsme se rozhodly, že tam bude taková křovitá výsadba. Myslely jsme, že to bude jedlé, ale moc se neví, jestli těžké kovy přejdou do plodů nebo ne. Takže bychom ten prostor chtěly otevřít i výzkumu a sledovat, co se bude se všemi činiteli a jejich vztahy dít a jak se bude proměňovat půda.

ZB: Existují výzkumy o tom, že houby nebo mikroorganismy dokáží transformovat toxické látky, přemění je na něco jiného a přestanou být toxické.

Umělecká intervence v rámci sympozia Vzdoruj jako les, 31. 7. – 2. 8. 2020. Foto: Johana Pošová

Máš nějakou možnost ovlivnit rekonstrukci nové budovy nebo to, jak se v ní bude zacházet s energiemi, tak aby to směřovalo k větší udržitelnosti?

EJ: Je to městská budova a hlavní rozhodování je na městě, my do té architektury nemůžeme úplně zasáhnout. Bude se tam ale zachycovat veškerá dešťová voda, kterou chceme využívat pro zahradu. Takové menší věci, které už umí stavební firmy udělat, když se na ně zatlačí, se tam prosadily. V některých vnitřních prostorech bude klimatizace, kvůli podmínkám pro vystavování zapůjčených exponátů ze sbírek. Typ budovy už není provizorium, na budově Bauhausu to provizorium bylo krásné, ale tohle už je galerie a má nějaké parametry. Už to není prostor pro experimentování ani s okolním prostorem, protože představy města o městské zeleni podléhají legislativním omezením.

Vychází vaše potřeba pracovat jinak, mimo galerijní prostor, i s environmentálním žalem a se snahou se s ním vyrovnat?

EJ: Terapeutický moment byl v projektu Lesa přítomný od začátku, možná to není environmentální žal, ale spíš v nějakém širším slova smyslu úzkost. Neděláme terapeutickou zahradu, ale brigády v rámci sympozia mají určitý léčivý aspekt.

TP: Je to možná i věc konzumu, neustálá produkce výstav a projektů, která nás spojuje. Živí nás kurátorství. Hledáme cesty, jak dělat věci jinak, pořád je chceme dělat, ale potřebujeme přijít na jiný model, neorganizovat pořád před počítačem. Práce na prvním sympoziu nás strašně bavila. Souviselo to s tématem přečerpání a s hojením. Přemýšlíš a děláš věci, ale je to propojené s chozením po zahradě a šaháním na kytky. V lese nepřemýšlíš jen o tom, co to znamená pro tebe, ale i co to znamená pro ten les. Chceš promítat film v lese, přemýšlíš o tom kurátorsky, co to bude a jak to bude vypadat, ale pak najednou začneš přemýšlet i o tom, co to znamená pro ten les. Poškodíš strom, když na něj napneš plátno? Kolik energie to sežere? Vadí to těm živočichům a ptákům? Je tam větší propojenost.

Jakou roli pro vás hraje to, že jste kulturní/umělecký prostor, jak se definujete ve vztahu k interdisciplinární praxi a k aktivismu?

EJ: Vychází to z představy, pro jaké lidi komunita je a koho nejvíc oslovuje a přitahuje. Myslím, že umění je pořád důležité. Ale není to uzavřené, může to být i jinak. Kdyby se to v budoucnu mělo a chtělo přerodit do jiné oblasti, tak by mi to nevadilo, nedržela bych hranice umění. Zatím to ale pořád nějak funguje. Snažíme se rozvíjet interdisciplinaritu, na sympoziích se potkávají lidé od vědy, přes umění až po místní lidi. Je důležité, abychom nepoužívali jen expertní jazyk, ale hledali i jiné způsoby, jak věci formulovat nebo k čemu expertní jazyk používat.

TP: Nevnímám nás jako umělecký kolektiv, ale myslím si, že umělecký aspekt je důležitý a přítomnost umělecké praxe je naše přirozenost. Nějaké specifikum, které je nedefinovatelné a je to přitažlivé tím, skrze co komunikujeme. Kdybychom dělaly jen permakulturu nebo lokální aktivismus, tak to má úplně jinou energii, taky dobrou, ale jinou. Možná i o hodně jednodušší a možná i s větším dopadem. To by se nám všem ulevilo.

EJ: Vnitřní složitosti k tomu patří a jsou důležité. A na to je umění dobré, protože mu nevadí, že se potýká s určitou vnitřní složitostí. A je důležité, že nemusí být pragmatické. Oproti tomu permakultura je často pragmatická.

ZB: Taky je rozdíl v tom, že umění nás živí. Bylo by to jiné, kdybychom si měly vypěstovat jídlo, to by byla dřina.

Jeden ze snímků z Atlasu forem života od rostlin, hub a živočichů žijících v ekosystému Lesa v Orlických horách. Pro Les připravují umělkyně Anetta Mona Chisa a Aleksandra Vajd.

Daří se vám určitá decentralizace, nebo jezdí na sympozia převážně lidé z uměleckých center?

ZB: Nejsou zde stále stejní lidé, na brigády přijede tak polovina lidí ze sdružení Orlíček nebo z okolí. To se povedlo ze vztahu s permakulturou a se sousedstvím, že to není o lidech přijíždějících z velkých měst.

EJ: Ale i kdyby to bylo jen pro ně, tak je důležité setkat se s lidmi z města v úplně jiném prostředí. Vždycky jsme se snažily, aby sympozia měla jinou energii, aby to bylo trošku svobodné a samoorganizované, ne jako na nějakém zájezdě. Nikdo tam nikoho nereprezentuje, snažíme se, alespoň po dobu sympozia, aby organizace dne byla organická. Chceme, aby to mělo jinou energii než v galeriích nebo než v Praze. Ale opravdu tam jsou rozmanití lidé, není to jen ta úzká skupina, kterou známe.

Jaký máte výhled do budoucna, chcete zůstávat jen na jednom místě, nebo máte ambice se i rozrůstat?

ZB: Přemýšlely jsme o tom, jsou tam další lesy kolem louky. Problém je, že to nikdo nechce prodat, možná by to vyměnili za lesy, které stojí víc peněz. Je to otázka financí. I lidi ze společenství přemýšleli o koupi pozemků v sousedství, ale je to finančně nedostupné.

EJ: Spíše než růst nás zajímá spojování se s dalšími organizacemi a lidmi, kteří chtějí dělat něco podobného. Ale nechtěly  bychom zintenzivňovat nějaké činnosti, chceme se spíše soustředit než růst. Ale kupovat další pozemky nás láka, je v tom aspekt ochranitelství. Máš pocit, že větší biotop může znamenat víc. Část pastviny jsme oplotily, aby tam mohla být i zvířata, a to je také problém. Kdybychom pak mohly mít víc prostoru v udržitelném režimu, tak by nás lákalo dělat tam jiný les, najít místa, kde by se dala zadržovat voda, zkusit realizovat změnu ve větším měřítku.

Jaké jsou vaše povinnosti jako majitelky lesa, jakou podobu má to, jak se o les musíte starat? Jste s něčím z toho v rozporu?

EJ: Když jsi vlastníkem lesa, máš určité povinnosti. Musíš odstraňovat napadené dřevo, vysazovat určité druhy dřevin. S klimatickou změnou se to trochu změnilo, můžeš mít porosty daleko diverzifikovanější. Máme lesního hospodáře, se kterým věci konzultujeme a on nám radí, co a jak máme dělat. Mohly bychom udělat malé změny, jako je zadržování vody, ale jinak tam toho zas tolik není. Ze začátku jsme myslely, že tam budeme mít jedlý les, ale člověk z toho rychle vystřízliví. Za účelem jedlého lesa a sadu jsme musely koupit jiný pozemek louky. Jinak do lesa moc nezasahujeme, kromě odstranění několika kůrovcem napadených smrků, zasazení pár listnatých stromů a prohloubení tůňky jsme nic nezměnily. Ale když problém s kůrovcem přijde, pak musíš volat firmu a je to náročnější.

Zuzana Blochová realizuje projekty v rámci spolku Are od roku 2013. V minulosti se podílela na dramaturgii galerie SVIT (2010-2014), rezidenčního programu a galerie MeetFactory (2008-2010) a Experimentálního prostoru NoD v Praze (2006-2008).

Edith Jeřábková je kurátorka současného umění. Sleduje transformativní procesy v českém umění posledních čtyřiceti let a zajímá se o průzkum permakulturního a uměleckého pronikání a provázanosti etických, ekologických a estetických vztahů v půdních a krajinných systémech a v mezidruhových společenstvích. Tyto živé interakce sleduje také v galerijním prostředí jako kurátorka PLATO Ostrava a jako nezávislá kurátorka a také mimo prostředí galerijních institucí jako zakládající členka spolků Les – společenství pro pěstování, teorii a umění; Are a Institut úzkosti. Donedávna byla nedílnou součástí jejích aktivit pedagogická práce na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V předchozích letech působila v těchto institucích: Galerie Klatovy/Klenová, Vědecko-výzkumné pracoviště Akademie výtvarných umění v Praze, Muzeum umění Olomouc, Fotograf Gallery, galerie Kurzor, Centrum pro současné umění Praha. Věnuje se také publikační a editorské činnosti. Žije v lese v Orlických horách.

Tereza Porybná je kulturní producentka a kurátorka. Pracovala jako programová ředitelka festivalu Jeden svět, vedoucí vzdělávacích a sociálních programů mise Člověka v tísni v Etiopii a ředitelka Českého centra v Londýně.  V současnosti se věnuje projektu Les – společenství pro pěstování, teorii a umění a rezidenčnímu centru Ovenecká 33. Spolupracovala s řadou mezinárodních kulturních organizací včetně Lux London, Sundance Festival, Victoria and Albert Museum, Tate Modern, BOZAR v Bruselu, Manifesta Biennale, etc. Vystudovala kulturní studia na FF UK, absolvovala studijní stáže na Université Paris IV Sorbonne, Universitet van Amsterdam a postgraduální studium v Sensory Ethnography Lab na Harvard University, kde se zabývala historií etnografického filmu a soudobou filmovou tvorbou původních obyvatel Aljašky. Je spoluautorkou několika sborníků.