Veřejný sál Hraničář: Rozhodli jsme se zpomalit

Pokračujeme v rozhovorech se zástupci a zástupkyněmi regionálních výstavních institucí, které se věnují prezentaci a produkci současného umění. Po Východočeské galerii v Pardubicích, Galerii Františka Drtikola v Příbrami a Galerii města Pardubic následuje Veřejný sál Hraničář v Ústí nad Labem. S ředitelem instituce Alešem Loziakem a kurátorkou Galerie Hraničář Martinou Johnovou si o programu instituce, potřebě reagovat na regionální témata a o mezioborové spolupráci povídala umělkyně Marika Volfová.

Filmový festival Léto na ulici, který každý rok pořádá Veřejný sál Hraničář

Můžete popsat vztah mezi Galerií Hraničář a Veřejným sálem Hraničář?

Aleš Loziak (AL): Galerie Hraničář je integrální součást Veřejného sálu Hraničář a je stěžejní pro určování témat a dramaturgie pro celý dům. Galerie má tak třetinový podíl na celkové činnosti Veřejného sálu Hraničář.

Martina Johnová (MJ): Jsme spolek a fungujeme jako kolektiv, který je složený z několika garantů a ti mají v Hraničáři na starosti jednotlivé programové celky. Já jsem garantkou galerie, ale programová koncepce podléhá společným konzultacím. Téma galerie se potom propisuje i do jiných žánrů, jako je film, hudba, performance, divadlo, nejen do výtvarného umění.

Jaká je trajektorie Galerie Hraničář? Jak se proměňují témata výstavních cyklů za dobu, co tady pracujete?

MJ: Od roku 2016, kdy mě Richard Loskot oslovil, abych se podílela na kurátorské koncepci galerie, byla dramaturgie nastavená tak, aby kopírovala témata Německého muzea hygieny v Drážďanech (DHMD). Ve stejném roce se právě Richardovi podařilo s muzeem navázat tříletou spolupráci, která spočívala ve sdílení jejich aktuálních témat z oblasti umění, historie, vědy a kultury. V Hraničáři jsme začali připravovat půlroční mezioborové výstavy současného umění, které se zaměřily na konfrontaci společensky obecného tématu z české a německé perspektivy. Ve spolupráci s DHMD vznikly výstavní cykly, které se věnovaly kritické reflexi z oblasti rychlé módy (recyklace materiálů, udržitelnost), jazyka (jeho tvůrčí síla i nesrozumitelnost) a studu (obrana vlastní intimity, otázky diskriminace). Tato spolupráce nám dala zázemí, záštitu a umožnila získání prvního česko-německého grantu, takže jsme si mohli dovolit mezinárodní skupinovou výstavu s půlročním programem. Stáli jsme na začátku vzniku kulturní instituce, která nebyla pravidelně podporovaná městem, krajem ani ministerstvem kultury, takže vše byl velký risk, který nás ale po sedmi letech mnohdy dobrovolné činnosti dostal snad již mezi stabilní síť regionálních galerií.

Ohledně proměny a další dramaturgie výstavních cyklů vycházíme z diskuzí i podnětů našeho spolku (máme kolem 28 členů) a doporučení správní rady Hraničáře. Další proces pak zpracovávám já. Snažím se trochu vymezit vůči ostatním galerijním institucím v Ústí a přicházet s reflexí současných problémů ve společnosti se vztahem k současnému umění, architektuře, urbanismu, politickým, sociálním a hlavně ekologickým tématům. Každý rok spolupracujeme s lidmi a organizacemi věnujícími se bádání a výzkumu, který pak v galerii zprostředkováváme návštěvníkům, a snažíme se zároveň iniciovat projekty, které mají reálný dopad na město nebo jeho okolí. Mezioborovost a kritická veřejná diskuze je pro nás opravdu zásadní.

Tým Veřejného sálu Hraničář na oslavách sedmi let existence 24. 9. 2021, zleva: Hana Kokšalová, Martina Johnová, Lucie Netušilová, Barbora Kropáčková, Lukáš Pokorný, Tomáš Petermann, Aleš Loziak, Magdaléna Gurská, Alexandra Šliková a Aleš Bárta

V dramaturgii Galerie Hraničář vidím environmentálně a sociálně kritickou linii. Vnímáte se jako politicky neutrální instituce, nebo se k tématům vyjadřujete z určité politické nebo ideologické perspektivy? Hraje zde nějakou roli to, že jste spolek, který je financovaný městem?

MJ: Jsme apolitická instituce, která je založená na různorodosti spolkové činnosti, ale témata, která řešíme v galerii, jsou vždy nějak vázaná k veřejnému životu a mohou tak být politizována. Význam slova ideologie vnímám ve vztahu k minulému i současnému geopolitickému dění spíše negativně, nicméně jako společensky aktivní jedinci logicky zastáváme ideové pozice, což je jasně čitelné z dramaturgie výstav i doprovodných programů galerie. Financování institucí našeho charakteru vždy vzbuzuje velmi dynamickou diskuzi, nicméně by nikdy nemělo ovlivňovat zvolená témata a přístup k nim. I přes projekty, které kriticky zkoumaly nakládání s veřejným prostorem, od města posledních pár let dostáváme pravidelné dotace, o které musíme každý rok žádat a obhajovat naši dramaturgii.

Máte pocit, že vaše činnost může ovlivňovat politická rozhodnutí na lokální úrovni? Máte zkušenost, kdy byste viděli souvislost s vaší činností a posunem společenské debaty v nějaké oblasti?

MJ: Uvědomujeme si, že s tématy nepřicházíme jako první. Snažíme se navazovat na diskuzi, ke které se před námi vyjadřovaly jiné spolky, iniciativy, město nebo univerzita, ale zároveň se snažíme přicházet s novou perspektivou. Co se týče architektury a urbanismu, tak výstava Sluneční město a vydání Ústeckého architektonického průvodce 1948–1989 přináší naši kritickou osvětu k otázkám soustavného zanikání, necitlivým přestavbám nebo demolicím poválečné architektury. V rámci projektu Komu patří město vznikl nový kolektiv s názvem Participativní platforma pro urbánní kreativitu a kritiku, která by měla vstupovat do veřejné debaty o městě. Propojili jsme se také s architektkou Jitkou Žambochovou, která připravila sérii diskuzí s názvem Re-vize Ústí o tématech spojených s brownfieldy nebo plánovanou vysokorychlostní tratí. V našem hraničářském kolektivu máme architekta Tomáše Petermanna, který přichází s kritickým komentářem k územnímu plánu, nebo spolupracujeme s architektem Janem Hroudou, který dlouhodobě iniciuje vznik ústecké Kanceláře architekta města. Takže si myslím a doufám, že právě v otázkách práce s veřejným prostorem nebo participací s občany přispíváme do odborné diskuze a posouváme společenskou debatu na té lokální úrovni.

Zajímal by mě projekt Kreativní.uk, což je síť kreativních institucí ústeckého kraje. Podávali jste ho jako strategický projekt, který by měl být financovaný z fondů spravedlivé transformace (FST). Hraničář tento projekt zaštiťuje. Co by tento projekt měl kulturním institucím v Ústeckém kraji přinést? Jaká jsou podle vás rizika podpory kreativního průmyslu pro produkci umění v regionu?

AL: FST nabídl možnost přihlásit dva typy projektů, měkké, neinvestiční projekty, které se zabývají investicí do lidí, vzdělávání, služeb, u kterých byla minimální částka, o kterou můžeme žádat, 50 milionů Kč. A tvrdé, investiční projekty, s minimální částkou 200 milionů Kč. Naší prvotní myšlenkou bylo připravit projekt, který by zohlednil měkké cíle a podpořil kulturně kreativní odvětví (KKO) v Ústeckém kraji. Princip projektu je založen na tom, že jsme identifikovali více než 12 již existujících kulturních center v kraji a založili síť Kreativní.uk. Společně podaný projekt zahrnoval primárně finanční podporu těchto center (tzv. spotů). V každém spotu měly z projektu vzniknout jeden až dva pracovní úvazky na podporu místních kulturních aktivit. Další finance měly být použity na jejich vybavení. Součástí měkkých cílů je také vzdělávání aktérů KKO, zejména s ohledem na to, jak propojit byznys a neziskový sektor, naučit lidi z nezisku začít přemýšlet tak, aby se nesoustředili jen na grantové příležitosti, ale naučili se hledat příležitosti i jinak. Také jsme vymysleli investiční dotaci, takže součástí by byla i rekonstrukce Veřejného sálu Hraničář, kterou už od začátku naší činnosti potřebujeme, abychom mohli nabízet dostatečně kvalitní kulturní program.

Komentovaná prohlídka výstavy Sluneční město. Architektonické dědictví z let 1948–1989 v Galerii Hraničář, 6. 3. – 26. 7. 2019

A vnímáte nějaká rizika v podpoře KKO?

MJ: Za mě bylo důležité, že se projekt dostal do konkurence velkých investičních firem a že se ukázalo, že různé kulturní instituce napříč krajem se dokáží spojit. Kritická je cesta, která začíná teď a bude trvat ještě rok, a to je mapování potřeb lidí, kteří v Ústeckém kraji jsou. Teď je v záměru nastavených 14 klíčových povolání, která spadají do KKO a která se dle mého nesprávně opírají o studie typu Kreativní Česko. Je třeba mít na zřeteli, aby strategie pro rozvoj regionů zohledňovala dlouhodobě udržitelný vývoj a vycházela z potřeb a možností, ideálně participativně identifikovaných a inkluzivně implementovaných. Je také důležité podporovat menší projekty, které jsou udržitelné, co se týče administrativy a samosprávy, a můžou hledat vztah k místu. Můžeme se vyvarovat negativních případů z jiných světových metropolí. V takovém Berlíně, středoevropském centru start-upů a kreativců, je zpětně jejich neopatrné usídlení bráno za kořen celé řady sociálních problémů, se kterými se město potýká, zejména díky všeobecné gentrifikaci netýkající se zdaleka jen bydlení. Je důležité k lokální diskuzi zvát například politoložku Kateřinu Smejkalovou, která během diskuze v rámci hraničářského soustředění Krajina nerůstu přišla s tezí, že červené kontrolky by se nám měly začít rozsvěcovat už jen tím, že se o nových odvětvích mluví jako o průmyslu a jejich existence se ospravedlňuje tím, že přece také přispívají k růstu HDP jako každý jiný průmysl.

Projekt kreativní sítě měl sice jedno z nejlepších hodnocení, ale strategickým projektem se nestal. Jak to mění vaše plány ohledně Kreativní.uk?

AL: Jedna věc je celý proces hodnocení, ze kterého jsem trochu frustrovaný, protože jsme nebyli označeni jako strategický projekt. Přednost dostaly například projekty Green Mine společnosti Sev.en, těžba lithia na Cínovci nebo Transformační centrum Ústeckého kraje. Neznamená to ale, že se nemůžeme přihlásit do jiných výzev. V FST je alokace na malé a střední podniky, kde se s podporou KKO počítá, od toho tam jsou tzv. tematické výzvy.

Vrátím se zpátky k chodu galerie. Reflektujete v interním fungování environmentální nebo sociální témata, ke kterým se v rámci výstav často vztahujete?

MJ: Důležité pro nás bylo kolektivní rozhodnutí, že během roku chceme pracovat pouze na jednom tématu, v rámci kterého připravíme vždy dvě půlroční výstavy a mezioborový doprovodný program zaměřený na Ústecký kraj. Z praktických i ideových způsobů fungování galerie jsme se tedy rozhodli realizovat dlouhodobé výstavy, které nenásledují běžné výstavní tempo měsíčních vernisáží. Zdálo se nám vyčerpávající časté instalování nových výstav, transportu a produkce uměleckých děl. Proto jsme se rozhodli zpomalit, eliminovat neustálé materiálové a tranzitní nároky, a pracovat soustředěně na dlouhodobých projektech. Recyklovat, zapůjčovat a sdílet galerijní materiál je pro nás zásadní. Environmentální a sociální témata se snažíme vnášet hlavně do veřejné diskuze. Společně s proděkanem místní Fakulty životního prostředí Miloslavem Kolenatým nebo se členy ústecké Fridays for Future se snažíme připravovat různé přednášky, diskuze nebo aktivizační setkání. Pravidelně se zapojujeme do Týdne pro Klima nebo Stávek za klima. Spolupracujeme s nadací Agosto Foundation, se kterou připravujeme na jaro 2022 konferenci. V rámci jiné konference Murmurans Mundus: Sonic Ecology and Beyond připravil umělec a teoretik Miloš Vojtěchovský v Hraničáři výstavu Atmosférické poruchy, která se přímo i nepřímo dotýkala věku temné ekologie (Timothy Morton) a environmentální nejistoty.

Výlet Kopistskou výsypkou v rámci soustředění Krajina nerůstu pořádaného Galerií Hraničář, 25.–29. 8. 2021

Vnímáte prostor Hraničáře jako podpůrnou infrastrukturu pro sebeorganizování a podporu hnutí zdola (například tím, že dáváte prostor a zázemí k aktivitám klimatického hnutí, jako je Fridays for Future nebo Limity jsme my)?

MJ: Určitě ano. Hraničář sám vzešel z iniciativy odspoda a krize Činoherního divadla v Ústí (v roce 2014 divadlo po neshodách s městem muselo opustit svou stálou budovu na Střekově). Podporujeme i nadále iniciativy a dáváme prostor dalším spolkům i hnutím pro sebeorganizaci, nebo i organizaci různého programu pro komunity nebo širokou veřejnost. Jsme spolkový dům. Zároveň poskytujeme pomoc i v rámci provozních a produkčních věcí, sdílení kontaktů a síťování. Před několika lety jsme poskytli zázemí jednomu z prvních veřejných plén v Ústí nad Labem hnutí Limity jsme my, se kterými dodnes spolupracujeme. Pro krásnobřezenský spolek a komunitní zahradu Krásné sousedění jsme realizovali instalaci, která sloužila pro zastínění části zahrady i jako prvek pro sběr dešťové vody. Snažíme se v rámci celého roku kombinovat mezioborové projekty, promýšlet je z pozice umělecké imaginace a aktivizace společnosti.

Váš program je výrazně lokálně zaměřen. Ať jde o zkoumání městského prostoru, urbanismu a architektury, nebo rekultivací krajiny po těžbě uhlí. Nevnímáte to jako limitující? Jaký je v tomto ohledu vztah výstavního programu a vzdělávacího a doprovodného programu?

MJ: Náš program je zaměřen tak, aby do jisté míry zaplnil prázdná místa, která dle našeho názoru ve veřejné diskuzi o městě a kraji chybí. Jde o témata z oblasti architektury a urbanismu i současné environmentální problémy a otázky spojené se sociálně-ekologickou transformací kraje. Samozřejmě se snažíme v rámci výstavního programu zaměřit i na nadregionální kontext a primárně doprovodný i vzdělávací program směřovat lokálně. Mezi nadregionální projekty patřila určitě výstava Topografie pozornosti – Zpřítomnění, která se týkala duševní hygieny a zdravotních problémů způsobených nestálou technologickou akcelerací společnosti. Možná si vzpomenete na projekt Jonáše Strouhala, který performativně pojal téma konzumní kultury vytvořením maskota smutného Alzáka. V nadcházejícím roce se plánujeme věnovat tématu gamifikace a na podzimní výstavě budeme spolupracovat s Festivalem Fotograf. Česko-německý kurátorský tým (Markéta Jonášová, Elisabeth Pichler, Tereza Rudolf) připravuje mezinárodní skupinovou výstavu zaměřující se na evropské postsocialistické státy a nárůst krajně pravicového radikalismu. Společně pak připravujeme s uměleckým kolektivem Spolka analytický průzkum města v rámci letní školy. Takže právě mezioborový přístup nám pomáhá soustředit se nejen na lokální témata.

Pohled do výstavy Topografie pozornosti – Zpřítomnění, kurátoři: Viktor Čech, Lenka Sýkorová a Martina Johnová, 25. 10. 2018 – 1. 2. 2019

Často na doprovodném programu spolupracujete s odborníky a odbornicemi z oblasti životního prostředí, architektury, sociologie. Jaké místo má ve vaší činnosti mezioborová spolupráce a výzkum?

MJ: Mezioborová spolupráce má zásadní místo v našem galerijním programu. Snažíme se oslovovat teoretiky, teoretičky, umělce a umělkyně na základě jejich výzkumu. Sledujeme různé studie, platformy, diskuze, sborníky, časopisy, konference, ale nejprve vybíráme vždy témata a pak se rozhodujeme, s kým budeme spolupracovat.

Během již zmiňované výstavy Topografie pozornosti – Zpřítomnění jsme spolupracovali s Národním ústavem pro duševní zdraví nebo iniciativou Meetina. Mezioborové zpracování a následné využití poznatků se dobře ukázalo během výstavy Poslední den stvoření reflektující rekultivace krajiny na Ústecku dnes a v minulosti. Společně s Annou Remešovou jsme oslovili ateliér Tečka, který připravil v Hraničáři konferenci na téma Krajina po těžbě. Zásadní byla i spolupráce s panem profesorem Janem Frouzem z Centra pro otázky životního prostředí a Přírodovědecké fakulty UK. Pan profesor nás provedl a pomohl nám zjistit nejaktuálnější výzkumy na rekultivovaných výsypkách, kde se následně odehrála řada doprovodných aktivit nebo i natáčení uměleckého videa Poslední den stvoření (tvůrci David Přílučík, Anna Remešová).

Máte ambici přinášet vyloženě výzkumné výstupy?

MJ: Ambice tam je, ale je velmi sebekritická. K vyloženě výzkumné instituci máme daleko. Říkáme, že se snažíme dělat takovou lidovou univerzitu, čitelnou a trochu i zábavnou formou se snažíme přinášet témata týkající se širších společenských problémů.

Když zpracováváte daná témata a máte z nich výstupy, vytváříte vědění zdola. Poskytujete potom tato data městu nebo nějakým jiným institucím, aby s nimi mohly pracovat?

MJ: Během výstavy Poslední den stvoření proběhlo několik doprovodných programů, kterých se účastnili zájemci o krajinářsko-urbanistickou soutěž na území jezera Milada. Ještě po skončení výstavy jsme konzultovali se členy architektonického ateliéru, který připravil jeden ze tří vybraných návrhů, jež zohledňovaly přírodní podmínky jezera vedoucí k ustálení přírodě blízkých ekosystémů. V rámci aktuálního tématu o světelném znečištění se snažíme informovat o regulaci a normách o umělém nočním osvětlení ve městě a vlivu na cirkadiánní rytmy živočichů včetně člověka. Díky tomu mohou umělci, umělkyně, nebo jiné instituce i město využít data ke svým vlastním potřebám.

Workshopový a studijní prostor v rámci výstavy Poslední den stvoření, kurátorky: Martina Johnová a Anna Remešová, 11. 3. — 31. 8. 2020

Co ti poslední dobou z tvé práce udělalo největší radost?

MJ: Velkou radost mi udělali účastníci a účastnice během soustředění Krajina nerůstu a s tím spojené výlety a koupání na výsypkách. Nebo v rámci jiného letošního městského projektu a působení na pěší zóně v horním parteru Masarykovy ulice mi velkou radost udělal fotbalový turnaj s místními dětmi, obyvateli paneláků a kamarády z Ústí. Pro mé působení v Ústí mi přijde důležité a podstatné vytvářet osobní vazby v komunitě mladé umělecké scény. V loňském roce proběhlo několik kolektivních rituálů nebo performancí spojených s imaginací spravedlivější a ohleduplnější budoucnosti postindustriální krajiny. Kolektivní a interdisciplinární umělecké projekty spojené s Barborou Kropáčkovou, Hanou Kokšalovou, Laurou Fiľákovou, Štefanem Peckem, Martinem Markem, Polinou Khatsenkou a Janem Wildou snad budou dál vytvářet spekulativní příběhy o budoucnosti a novém společenském uspořádání.

Můžeš ještě popsat, na co bylo zaměřené soustředění, které proběhlo letos v létě a navazovalo na první ročník, který se odehrál minulý rok?

MJ: Letošní mezioborové umělecké soustředění Krajina nerůstu jsme dramaturgicky připravovaly společně s teoretičkou umění Annou Remešovou. Navazujeme na témata spojená s transformací post-uhelné krajiny a otázek: Jaká je naše role v utváření krajiny a co se budeme muset odnaučit, abychom začali žít opravdu udržitelně; kdo rozhoduje o tom, jak bude vypadat budoucnost regionu, s kým je potřeba proměnu regionu diskutovat a jak nám může v takovém hledání pohledu napomoci umělecká imaginace? Účastníci a účastnice čtyřdenního soustředění formou přednášek, diskuzí a workshopů poznávali hlavní pohyby, které vedly k současné podobě mostecké krajiny. Okolím jezera Most a Matylda nebo často špatně prostupnými místy Hornojiřetínské a Kopistské výsypky nás provázeli botanik Jan Novák, umělec Radek Jandera, historik Petr Karlíček, umělec Martin Marek či architektka Emílie Rážová. Napříč soustředěním jsme naráželi na téma nerůstu. Tvůrčím způsobem jsme pak společně navrhovali takové nerůstové instituce budoucnosti, jejichž primárním cílem by nebyl zisk za každou cenu a kterých bychom my sami chtěli být součástí. Soustředění jsme zakončili propojením s Klimajízdou pořádanou hnutím Limity jsme my a společnou diskuzí vedenou Zuzanou Harmáčkovou z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd nad otázkou: Kraj se nám mění před očima, jak se nám tu bude žít?

Mezioborové několikadenní soustředění plánujeme v Ústí nad Labem organizovat i v roce 2022. Kromě témat spojených s vydrancovanou krajinou severních Čech připravujeme i soustředění zaměřené na urbánní dialog s postsocialistickým městem. První soustředění proběhne v červnu ve spolupráci s kolektivem Spolka, ústeckou Platformou pro urbánní kreativitu a kritiku, spolkem Tmel a Krásné sousedění v části Krásné Březno nad tématem modernistického plánování měst a současným vlivem developerských projektů. Druhé soustředění připravujeme zase s Annou a s Fakultou životního prostředí UJEP, proběhne na konci srpna a bude navazovat na Krajinu nerůstu.

Díky za rozhovor!

Aleš Loziak je vysokoškolský pedagog, kulturní manažer a fotograf. Působí jako asistent v ateliéru Fine-Art Photography na Katedře Fotografie FUD UJEP a zároveň od roku 2016 vede kulturní neziskovou organizaci Veřejný sál Hraničář v Ústí nad Labem, která propojuje současné výtvarné umění a kulturu s každodenním životem.

Martina Johnová je kurátorka současného umění, působí v Galerii Hraničář v Ústí nad Labem. Nedílnou součástí její kurátorské praxe je tvůrčí práce s veřejným prostorem, v níž silně rezonují principy participace a společenské i ekologické udržitelnosti.

Foto: Tomáš Lumpe a archiv Veřejného sálu Hraničář