Lenka Dolanová: Pro regionální galerii je důležité budovat si autonomii

Václav Šafka pokračuje v rozhovorech s kurátory a kurátorkami v regionálních galeriích, tentokrát se vydal do Východočeské galerie v Pardubicích za Lenkou Dolanovou. Ta zde od minulého roku vede podsbírku plastiky a pořádá výstavy (nejen) současného umění.

Lenka Dolanová v depozitáři podsbírky plastiky VČG. Foto: Ondřej Bouček

Mezi lety 2013–2020 jste působila v Jihlavě v Oblastní galerii Vysočiny (OGV), od minulého roku jste kurátorkou sbírky plastiky v pardubické Východočeské galerii (VČG). Moje první otázka směřuje k tomu, za jakých okolností k této změně došlo.

Důvody k opuštění Jihlavy byly jednak osobní – v mém životě nastaly změny. Zároveň jsem v tamní galerii byla šest let, což je tak akorát dlouho. Já často funguji v pětiletých cyklech. Po pěti letech, co se něčemu věnuji naplno, potřebuji restart nebo změnu. U kurátorů je, myslím, taková změna zdravá – změna působiště obohatí paletu vašich zkušeností, když někam nově přijdete, máte potenciál pro to místo objevit nové věci a přístupy.

Jsem původem z Hradce Králové a v Pardubicích zrovna měli konkurz. Hradec jsem vnímala jako výzvu, zkusit se načas vrátit tam, kde člověk vyrůstá. Pardubice mi zároveň vyhovovaly geograficky. Jsem stále spjatá s Vysočinou, přesněji řečeno se Železnými horami, kde jsem posledních deset let jsem žila ve vesnici Hranice u Malče.

Byla to tedy trochu náhoda, ale říkala jsem si, že mě zajímá ještě jednou zkusit práci v regionální galerii. VČG a OGV jsou sice podobné instituce, zároveň jsou jejich vnitřní prostředí i kontext trochu odlišné.

Vy jste do Pardubic vloni nastoupila ve složitém období, kdy přišla úplně první vlna pandemie covidu-19. Jak se tato skutečnost promítla do vaší činnosti?

Do VČG jsem nastoupila 1. dubna 2020, takže jsme všichni nosili roušky, hned jsme byli částečně na home officu, opatrně jsme kolem sebe našlapovali, nebylo možné potkávat umělce a samozřejmě se nekonaly výstavy. Velmi specifická situace. Na druhou stranu jsem měla více času se zabývat vnitřním fungováním galerie, studováním sbírek, plánováním, ale i třeba publikační činností – téměř hned jsem začala pracovat na knize o Bohuslavu Reynkovi a Pardubicích, která vyšla letos v květnu.

Pracovní proces byl ztížen tím, že se musel více sladit s osobním životem. Mám syna, který je školou povinný, a můj partner další dvě děti, museli jsme zvládat domácí výuku a těsné soužití naší sešité rodiny. Obecně to pro mě mělo ale hodně výhod. Mimo jiné se ukázalo, že home office by měl být součástí práce v galerii, tedy u profesí, kde to jde. Ten zvyk, že i kurátoři chodí do práce na osm hodin denně, je podle mě překonaný a díky pandemii mnozí zaměstnavatelé pochopili, že lidé jsou schopni pracovat i doma, že větší flexibilita je možná, a snad i pro všechny výhodná. Ostatně i školy přicházejí na to, že by dětem mohly ponechat jeden den k vlastnímu studiu mimo školu.

Petr Válek, Přítvory (a jiná havěť), kurátor Miloš Vojtěchovský, Dům U Jonáše, 2020. Foto: archiv VČG

Měla jste po svém příchodu do Pardubic pocit, že je potřeba dosavadní koncepci galerie posunout nějak dál? A jak vaše vize zatím přijímá vedení?

Nejdřív jsem se snažila poznat místní kontext, protože je pro mě vždy důležité pochopit, v čem jsou galerijní instituce a prostředí, ve kterém se nacházejí, silné a jedinečné. Myslím si totiž, že regionální galerie by měla působit jako instituce pro celý kraj. Je to jiné než v Praze, kde má každá galerie nějaké své zaměření a publikum. Tady má galerie širší geografický dopad, a právě proto mi přišlo namístě se nejprve snažit poznávat samotný kraj, jací umělci tady žijí, žili nebo jsou s tím prostředím spjati. Tím vykrystalizovala jedna linie – představovat tvůrce nebo témata, která souvisí s Pardubickým krajem, zároveň ale mají nadregionální význam. V nejbližší době představíme sochaře Libora Krejcara nebo dílo Miroslavy Zychové a Bohumíra Komínka, těsně spjaté s Hlinskem. S místním kontextem souvisí i nedávno skončená výstava, věnující se Bohuslavu Reynkovi a jeho spojení s Pardubicemi. Pracovně a s nadsázkou tuto linii nazývám „druhá půlka koně“.

Dále mě zajímá navázání na krajinářství a propojení s ekologií, ovšem v současném pojetí, protože se nezabývám klasickou krajinomalbou, ale spíš současným uměním. Pardubická galerie byla vždycky známá tím, že se na krajinářství – byť v tradičním slova smyslu – soustředí, a tím pádem mi přijde přirozené sblížit svůj zájem s tím, co má v galerii silné zastoupení.

V Jihlavě jsem pracovala s audiovizuálním uměním, se zvukem, snažila se o propojení umění, ekologie, krajiny, venkova. Ve VČG se podařilo prosadit podobnou linii v Domě U Jonáše. Zahájili jsme nový cyklus výstav nazvaný V útrobách velryby. Pandemie zesílila zájem o témata jako uzavření, izolace, ale i klimatické úzkosti, a to se pak poeticky propojilo s názvem domu a s tím, že se výstavy budou konat v jeho sklepním prostoru. Každý rok by se tam měl představit jeden projekt vytvořený na míru, ideálně ve spolupráci autorů, kteří se věnují různým disciplínám. První je výstava Pavla Havrdy, mimochodem původně též Hradečáka, a Veroniky Daňhelové, kteří jsou zároveň životními partnery – Veronika se zabývá především fotografií, Pavel je multimediální umělec, hodně pracuje se zvukem, s nalezenými materiály. Vytvořili vizuálně působivou instalaci, inspirovanou mimo jiné mezigenerační komunikací v době pandemie. Výzvou samozřejmě jsou i Automatické mlýny, kde pro galerii vznikají nové prostory. Tam jsou také v plánu pravidelné audiovizuální cykly.

Výstava Atlas nových souhvězdí, kurátorka Lenka Dolanová, Východočeská galerie v Pardubicích, Dům U Jonáše, 2020–2021. Foto: Luděk Vojtěchovský

Už jsem zmiňoval, že ve VČG jste kurátorkou sbírky plastiky. V jakém stavu myslíte, že tato sbírka je, a jaký je její budoucí výstavní potenciál, potažmo jaký je potenciál jejího dalšího rozšiřování?

Výstava Těsné formy. Sonda do sbírky se zabývá právě podsbírkou plastiky. Ta samozřejmě reflektuje celou historii galerie, která je hodně komplikovaná. VČG vznikla v 50. letech, stejně jako většina ostatních regionálních galerií, a její historie byla dost dramatická. Často se měnilo vedení, galerie dlouho neměla vlastní prostory a stejně jako na jiná místa i sem pochopitelně doléhala politická situace. V 60. letech se galerie poměrně slibně rozbíhala, ale to potom ukončil rok 1970, kdy byl odvolán tehdejší ředitel Čestmír Šrettr. Jeho nástupce Vladimír Řeřucha se následně soustředil na budování muzea socialistického realismu a nakupoval enormní množství exponátů. To všechno se ve sbírce odráží. Na počátku 90. let se povedly výrazné akvizice, které sbírku vhodně doplnily, což je především zásluha současné ředitelky Hany Řehákové. Období od 50. do 80. let je zde celkem dobře zastoupené. Ve sbírce je řada autorů, kteří mají vztah k východním Čechám – Věra Janoušková, Vladimír Janoušek, František Kyncl, Alva Hajn, dále výrazné sochařky jako Zdena Fibichová a Eva Kmentová, od nichž zde jsou opravdu pěkné věci. Máme i díla Jiřího Koláře a Valeriána Karouška, která patří k mým nejoblíbenějším. A takovou menší, ale zajímavou sekci tvoří sbírka plastik ze sympozií Artchemo, která se v Pardubicích uskutečnila v letech 1968 a 1969 a jejich záměrem bylo propojit umělce s místním chemickým průmyslem.

V otázce akvizic vidím jednu linii v soustředění se na umělce, kteří mají vztah k regionu – třeba zmíněný Alva Hajn, od něhož by bylo dobré doplnit sochařské realizace. Na druhé straně na ty, kteří se nějak odkazují k onomu historickému období, které je ve sbírce významně zastoupené. Pro mě to je třeba Anna Hulačová, jejíž sousoší Slunečné dědictví synům a dcerám, které jsme zakoupili v minulém roce, se v širším smyslu vztahuje k našemu zacházení se zemědělskou krajinou, zároveň je trochu dystopické. Dalším autorem, jehož dílo budeme kupovat, je Martin Zet, který pracuje s odkazem svého otce Miloše Zeta – kterého máme také ve sbírce –, ale zároveň ve své práci uplatňuje nové metody 3D tisku. Co se týče nových materiálů, tedy linie navazující na tradici Artchema, nabízejí se další silní sochaři a sochařky.

Výstava Těsné formy. Sonda do sbírky, kurátorka Lenka Dolanová, Východočeská galerie v Pardubicích, Zámek, probíhá do 7. 11. 2021. Foto: Luděk Vojtěchovský

Máte pocit, že po roce, kdy pracujete ve VČG, už můžete porovnat prostředí jihlavské galerie, která má vlastní specifika, a naproti tomu Pardubice a to, jak galerie a publikum fungují zde?

To srovnání je určitě hodně zajímavé. Obě jsou to totiž instituce, které jsou podobně velké, mají podobný počet zaměstnanců a řeší podobné problémy. V Jihlavě mi přišlo, že galerie je víc komunitní, že dobře funguje jako místo setkávání, publikum si ji vzalo za své a cítí se tam dobře. Jsou tam dvě výborné střední školy, s nimiž galerie spolupracuje, pořádali jsme tam i sousedské akce, vydávali noviny, na nichž se podílela širší kulturní obec… Souvisí to s otevřeností vedení tímto způsobem místní prostředí formovat. Na Vysočině zároveň žije hodně zajímavých umělců, často trochu ve skrytu ve vesnicích. Ty jsme vystavovali a spolupracovali s nimi. To je silná stránka OGV – je to přátelská, otevřená instituce.

Slabá stránka je podfinancování, což se projevuje v tom, že tam není možné rozvíjet skutečnou sbírkotvornou činnost. Peníze na akvizice nejsou, kraj má jiné priority. Vyhlašuje sice dotaci na tzv. akvizici mimořádné hodnoty, to ale v praxi vypadá tak, že všechny galerijní a muzejní instituce z Vysočiny soupeří o tuto částku a snaží se vymyslet jednu ohromující věc. Takže se tam Adriena Šimotová objeví v jedné sekci s motorkou, kterou chtějí koupit do některého z muzeí. O této akvizici rozhodují krajští úředníci, což je samozřejmě špatně, a na běžné každoroční akvizice už těch peněz zbývá minimálně. Budování sbírky je přitom jedna z klíčových rolí galerie tohoto typu.

Když se dostanu k Pardubicím, tady je situace v tomto ohledu o dost lepší. Kraj poskytuje štědrou částku na nákup uměleckých děl, dále žádáme Akviziční fond, který to z velké části může dofinancovat. Tím pádem je tu možné dlouhodobě budovat sbírku, za což jsem moc ráda. Pardubice jsou v porovnání s Jihlavou kulturně živější město, funguje tu víc institucí – například skvělá městská galerie GAMPA, která se zaměřuje na současné projekty a zasahuje do veřejného prostoru, a je tady i několik menších galerií –, zároveň mi ale přijde, že propojení publika s institucí je menší, než by mohlo být. Myslím, že galerie v menších a krajských městech by měly fungovat jako místo setkávání a diskuse, ne jen jako pouhý prostor pro výstavy – a to mi tu zatím schází. Tento aspekt bylo samozřejmě v posledním roce nemožné nějak více rozvíjet.

A myslíte, že by to mohl zlepšit ten zmiňovaný přesun galerie do Automatických mlýnů? Není v něm potenciál místní komunitu diváků víc semknout? Třeba to, že VČG má nyní dvě pobočky, může navenek působit trochu roztříštěným dojmem…

Je určitě možné, že spousta lidí neví, že máme dvě budovy. Asi by se dal zlepšit i navigační systém a komunikace s veřejností. Pardubická galerie mimochodem zatím nemá člověka na PR, což by se ale mělo snad brzy změnit.

Přesun do Automatických mlýnů bude bezpochyby široce sledovaný. Je skvělé, že se podařilo vytvořit takové propojení, kdy bude na jednom místě sídlit GAMPA, VČG, a soukromé kulturní aktivity zde bude rozvíjet i architekt Lukáš Smetana, majitel jedné třetiny mlýnů. Takové propojení institucí v centru města, v rámci unikátní stavby, určitě není běžné a je potřeba to podchytit hned v začátku. Jsem ráda, že probíhají intenzivní debaty o spolupráci, využití veřejných prostor, společné propagaci a koordinaci akcí, což je myslím především zásluha galerie GAMPA, respektive celého Centra pro otevřenou kulturu, pod které spadá. V naší galerii budeme mít knihovnu pro veřejnost, odpočinkové zóny, nový edukační prostor, přednáškový sál… Nastavené to je dobře a uvidíme, jak se to celé povede naplnit. Budou tam asi nějaké politické tlaky, které bude potřeba ustát.

Účastníci performance Martina Zeta Vesele na vernisáži výstavy Těsné formy, červen 2021. Foto: Jolana Lažová

K tomu mě napadá otázka na to, zda máte pocit, že politické tlaky na galerie v regionech jsou větší než na galerie v Praze a dalších centrech, které třeba nutně nejsou v tak velké míře spjaty s místními samosprávami. Zažila jste někdy nějakou vnější snahu zasahovat do chodu galerie? V květnu v místní příloze Mladé fronty vyšel článek o plánovaném přejmenování galerie, které iniciují krajští politici. To je z mého pohledu dost problematická věc.

Ředitelé regionálních institucí jsou obecně závislí na krajském vedení, jsou celkem jednoduše odvolatelní, což je podle mě špatně. Nevím, jestli to je lepší v Praze, to asi nedokážu úplně posoudit. Regiony spíš nejsou tak viditelné a o to víc je snad nutná určitá diplomacie a osvěta. Za nutnou považuji snahu budovat si autonomii, celkově kultivovat atmosféru, aby krajská vedení pochopila, že jejich úkolem není zasahovat do programu instituce. Krajské vedení jako zřizovatel instituci samozřejmě kontroluje, poskytuje zpětnou vazbu, vnáší náměty na zlepšení a tak podobně. Vedení galerie by ale mělo mít důvěru – a to i v tom, že do programových záležitostí politici nezasahují.

Ke zmíněným návrhům, aby se naše galerie přejmenovala – jedním z navrhovaných názvů je Gočárova galerie – mohu říct jen to, že si z mnoha důvodů myslím, že to není dobrý nápad. Východočeská galerie je zavedený pojem, je to pěkné jméno, které galerii regionálně ukotvuje, je také dost ambiciózní, sděluje, že ta galerie se zabývá celým prostorem východních Čech. Ukazuje se ale, že to je záležitost historické křivdy. Argumenty, které jsem zaslechla, byly v tom smyslu, že nynější název vznikl po sloučení krajů v roce 1960, kdy se krajskou galerií stala ta hradecká a Pardubice krajský statut ztratily. Je v tom tedy jistá řevnivost a zároveň snaha operovat se jménem Josefa Gočára kvůli stěhování do Automatických mlýnů. My ale máme ještě Dům U Jonáše, který nám zůstane i po stěhování do mlýnů a který s Gočárem vůbec nesouvisí. Navíc po Gočárovi je pojmenovaných institucí spousta. Ve mně název Gočárova galerie vyvolává představu nějaké menší galerie zaměřené na architekturu.

Na začátku jste zmiňovala svůj zájem o propojování ekologie, umění, krajiny a regionů, o němž svědčí nejen vaše kurátorská práce, ale i třeba angažmá v projektu RurArtMap. Z čeho tento váš zájem pramení?

Domnívám se, že ekologie není nějaké abstraktní téma, ale silně se pojí s reálným stavem věcí a s probíhající ekosociální krizí. Proto mi nějaký zájem z umělecké sféry o tyto otázky přijde nutný. Nevnímám to jako téma, které by měli umělci následovat, ale jako nezbytnou citlivost k prostředí, ve kterém žijeme, k tomu, co nyní děje a co bude stále více ovlivňovat životy nás všech.

Dopracovávala jsem se k tomu postupně. Jedna část mé rodiny pochází z Vysočiny, z malé vesnice pod Železnými horami, kam jsem jezdila na prázdniny. Již před lety v Praze jsme se sdružením yo-yo ve staré čističce odpadních vod v Bubenči dělali dílny a další aktivity, které s ekologií souvisely. Ovlivnila mě i zahraniční zkušenost. Když jsem byla v letech 2005–2006 na studijním pobytu v Chicagu, tak jsem tam narazila na skupinu lidí, kteří hodně řešili ekosociální otázky ve spojení s novými médii, a v ten moment jsem si uvědomila, že v takovém spojení vlastně není žádný rozpor. Hodně na mě zapůsobila i zvuková ekologie. Umělci, kteří například tvoří terénní nahrávky, totiž většinou mají k ekologii hodně blízko.

Když jsem se rozhodla odstěhovat na Vysočinu, přišlo mi to úplně automatické. Řešíte reálné situace a nutně se setkáváte s jinou sociální skupinou než v Praze, kde lidé často žijí ve své bublině, sdílejí názory a utvrzují se v nich. Když žijete na malé vesnici a snažíte se tam dělat nějaké kulturní aktivity, tak je nutné to obhájit před lidmi, kteří mají úplně jinou zkušenost a řeší úplně jiné problémy. Nutně se musíte ptát, proč by to mělo být pro tyto lidi relevantní. Spojitost s okolím je bezprostřední, zacházení s krajinou vnímáte každodenně, takové ukotvení v reálném životě je pro kulturní pracovníky myslím docela zdravé.

Tištěná verze RurArtMap vyšla v roce 2021 již podesáté. Vydává spolek yo-yo (Michal Kindernay a Lenka Dolanová), grafická úprava Onkubator (Klára Zahrádková a Ondřej Trnka). Foto: Lenka Dolanová

A jak vaše kulturní aktivity venkovské publikum přijímalo? Jaká je vaše zkušenost?

Je to dlouhodobá aktivita a těžká práce. Nejdřív jsou lidé zvědaví, protože to je pro ně nové, ale pak to musíte začít vysvětlovat a vnášet tam věci, které mohou být jakýmsi vodítkem. Neříkám, že by měly být podbízivé, populární nebo tradicionalistické, to vůbec ne, ale to vodítko, kudy se k tomu dá dostat z mimoumělecké sféry, tam vždy nutně musí být.

Kolem Hranic je včelařská oblast a dělali jsme tak například umělecké projekty, které pracují se včelami. Pozvali jsme přednášet místního včelaře, k tomu tam byli umělci z různých zemí, kteří třeba včelaří ve městech, včely nahrávají, ze zaznamenaných zvuků dělají rozhlasové hry. Nebo jsme uspořádali zvukovou performance, kdy vznikla kompozice, kterou přehrála místní dechovka. Skladba, kterou dirigent dirigoval podle toho, jak rychle fouká vítr. Tedy propojení živého místního základu a témat, vnášených současnými umělci.

Ale je to samozřejmě vyčerpávající, protože víceméně vždycky začínáte nanovo. Chybí tam podpůrná struktura. Takže v tomhle ohledu je práce pro instituci, kde se můžete spolehnout na širší tým lidí, o dost jednodušší.


Lenka Dolanová je historička umění a kurátorka, působila mimo jiné v Kulturním čtrnáctideníku A2 a v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě, kde založila zvukovou galerii IGLOO. Nyní je kurátorkou podsbírky plastiky ve Východočeské galerii v Pardubicích. Je členkou spolku Vašulka Kitchen Brno. Od roku 2012 se podílí na vydávání mapy venkovských a periferních kulturních iniciativ RurArtMap. Žije v Hradci Králové.

Václav Šafka | Narozen 1994. Absolvoval bakalářské studium výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě UK a dějiny umění na Filozofické fakultě UK. Do sféry jeho odborných zájmů patří institucionální rámce výtvarného umění a knižní kultura 20. století. Mimo odborné práce je činný jako publicista, pracovník v kultuře a zvukový tvůrce.