Katarína Qi: Nejvíc se člověk naučí, když sám učí

 

Za jakých okolností jste se do Galerie města Třince dostala?

 

Bylo to v roce 2015, v době, kdy jsem dokončovala magistra výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě v Brně. Zbývalo mi už jenom udělat státnice, vůbec jsem ale netušila, čím se po škole budu živit. Zničehonic mi tátova žena napsala, že tady do Třince hledají galerijního pedagoga. Z Třince pocházím, měla jsem tady i přítele – prošla jsem tedy výběrovém řízením a nastoupila. Byl to plný úvazek a nástupní plat byl tehdy jedenáct a půl tisíce. Měla jsem štěstí, že jsem tu se svým přítelem mohla bydlet, a v Třinci navíc nejsou tak vysoké ceny jako ve větších městech, takže jsem přežila. Projít tímhle tabulkovým systémem ale zvládnou asi jen ti, kdo mají vedlejší support, naprosto si nedovedu představit z takového finančního ohodnocení žít někde jinde.

 

I tak to pro mě ale byl ohromný jackpot. Myslela jsem si, že po škole skončím v kavárně nebo mimo obor, a skrze práci galerijní pedagožky jsem dostala příležitost do umění proniknout mnohem hlouběji. Můj dosavadní kontakt s ním byl jednostranný – ať už na střední škole v Uherském Hradišti, nebo v Brně na bakaláři na FaVU, kde mi chyběla zkušenost diváctví a zkušenost umění vnímat opravdu do hloubky. Teprve se studiem na Pedagogické fakultě se to začalo trochu lámat (přednášky s Petrem Kovářem byly game changer) a to nejzásadnější se pro mě stalo až v Třinci. Jakub Adamec, který galerii v té době vedl, tu totiž dělal velmi dobré výstavy. A taky, ne nadarmo se říká, že nejvíc se člověk naučí, když sám učí.

 

Jak jste se pak z pozice galerijní pedagožky dostala na pozici kurátorky?

 

Jakub po roce od mého nástupu z galerie odešel a na tento post jsem po jeho doporučení a rozhodnutí galerijní rady nastoupila já – a to v momentě, kdy se u mě kurátorské kompetence teprve začaly probouzet. Ačkoliv jsem se na tu pozici ještě necítila dostatečně zralá, hůř bych snesla se té možnosti vzdát. A co si budeme nalhávat, kvalitní konkurence se v Třinci nenašlo mnoho – cítila jsem zodpovědnost se té role ujmout na úrovni, kterou jsem si vysnila. A jak už jsem říkala, podstatné bylo, že jsem tady měla zázemí a potenciál setrvat dlouho.

 

Jaký váš tehdejší kurátorský přístup byl? Lišil se nějak od toho současného? 

 

Tehdy bylo, a i teď je pro mě asi nejdůležitější definovat si, jakým směrem má kurátorská práce míří a komu má sloužit. Postupem času jsem si to v hlavě vytřídila tak, že kurátorství je služba umělcům, přičemž jejich umění je pak služba divákům. Když kurátor slouží obojímu, tak se to mnohdy dostává do náročné situace, která je velmi vysilující, protože se ocitá v jakémsi konfliktu zájmů, mezi dvěma mlýnskými kameny. Taky mi přijde, že z toho pak vznikají divné, nedovařené výstavy, které v důsledku neuspokojí ani jednu ze stran. Samozřejmě ale nezaniká role kurátora jako „mediátora“, který se výsledný produkt snaží divákovi přiblížit doprovodnými programy, texty, projevem na vernisáži atd. Publikum zná, ví, jaké jsou jeho potřeby, a vystavujícím by měl umět samozřejmě vysvětlit specifika divácké obce.

 

A není tento přístup limitující?

 

Kvalitativní laťku výstav se snažím v souladu se svým svědomím udržovat co nejvýš výběrem umělců a tím, jak program komponuji. Jako ústupek se může zdát být třeba to, že děláme výstavy vznikající ve spolupráci s místní komunitou, ale dnes to vidím jinak a považuju je za důležitou součást kvalitního programu. Cílová skupina a její aktivizace mi nejsou jedno. Taky nelze zarytě odmítat líbivější formy umění nebo díla regionálních autorů, i když to s sebou někdy přináší problémy. Pochopitelně výtvarníků v regionech v potřebné kvantitě není moc dobrých a pro vedoucí regionální galerie je to navíc nejméně svobodná volba vystavujících. Často se stává, že ti dobří jsou umělci vyššího věku, kteří dejme tomu mají své návyky. Zprvu jsem moc nevěděla, co si s tím počít. Když se taková výstava blížila, vkládala jsem do ní nadbytek energie jenom proto, abych jí dokázala zmanipulovat k obrazu svému – abych mohla být hrdá. Jenomže později mi došlo, že tím jenom křivím autenticitu. Dnes bych už tak razantně nezasahovala. Došlo to do momentu, kdy jsem svolila k vystavení obrazu uprchlíků nahánějících bílou ženu, jakožto dost kontroverzního díla, které u mě nemá morální zastání. Ale v důsledku to vyvolalo reakce, které byly fér a já za ně byla ráda. Lidi to pobouřilo, pobavilo. Vytvořilo to kontrastní zážitek vůči jiným výstavám – politicky korektnějším.

 

Jaký klíč obecně používáte pro výběr vystavujících umělců a umělkyň?

 

Držím se základního rámce – ve výstavním programu jedné sezóny by se vždy měli protočit umělci nebo umělkyně z Polska, Slovenska, z Česka, a pak někdo z regionu. Nechci nicméně ustrnout jen u nich a často mně zajímá umění i dalších národnostních a etnických skupin. Vychází to z mé vlastní osobní zkušenosti, kdy se sama cítím být Polko-Čecho-Slovenkou a vím, jak umění dokáže nabourávat nezdravé stereotypní vnímání odlišných kultur. Letos na jaře jsme v galerii například měli výstavu výstavu Kvet Nguyen, která pochází ze slovenské vietnamské menšiny, právě jsme zahájili výstavu běloruské umělkyně Yulie Bokhan, která studuje v Brně v ateliéru Vasila Artamonova. Minulý rok jsme tu měli i díla představitele druhé generace čínských přistěhovalců – Zaie Xu.

 

Ještě krátce předtím, než vznikl Manifest feministických institucí, jsem si také uvědomila, že by bylo žádoucí, abychom v Třinci měli zastoupené i adekvátní množství žen-umělkyň. Stále sice převyšují muži, ale nijak významně.

 

Pokud se pak člověk do tohoto národnostně-genderového rámce vejde, tak se dále snaží střídat i média, obsahy…

 

Chci se na chvíli zastavit u místního česko-polského kontextu. Usilovala jste už od začátku svého kurátorského angažmá o to, aby se místní reálie do programu promítaly?

 

Trojmezí je unikátní region, upřímně řečeno ale myslím, že to stále ještě zanedbávám. Jedna výstava polského a slovenského umělce nebo umělkyně do roka je doopravdy jen nutné minimum, a tento koncept jsem navíc přebrala po Jakubovi Adamcovi.

 

Teprve teď mě napadají věci, které mě dřív nenapadaly. Měla jsem schůzku s PZKO (Polski Związek Kulturalno-Oświatowy), organizací, která se snaží pečovat o polskou kulturu v Česku, a až nyní jsem si uvědomila, že výstava polského autora či autorky může být propagovaná ve spolupráci s nimi.

 

Máme v plánu výstavy ve spolupráci s pedagogickou fakultou z polského Těšína. Snažíme se už také víc používat vícejazyčné názvy, když tu máme umělce a umělkyně ze Slovenska nebo právě z Polska.

 

Jak se pak cítíte jako galerie v širším kontextu Slezska? Usilovala jste někdy o nějakou mezigalerijní spolupráci?

 

Z českých a slovenských galerií, které nám jsou geograficky blízké, obdivuji místa jako Plato nebo žilinskou Stanicu a snažím se s nimi udržovat kontakt, nevím ale, jak bychom případnou spolupráci nastavili. Konkrétně u Marka Pokorného z PLATO si ovšem doopravdy vážím třeba i jeho morální podpory a povzbuzení!

V případě polského prostoru je to tak, že za Jakuba Adamce probíhala výměnná spolupráce s galerií BWA v Bielsku. Působil tam Krzysztof Morcinek, který výstavy polských autorů a autorek kurátoroval u nás, a Jakub v Polsku naopak třeba uvedl výstavu Eduarda Ovčáčka.

 

Hostující kurátory a kurátorky se ale pravidelně snažím angažovat – i když teď ne v tak velké míře. Všem stranám to každopádně dává prostor pro profesní rozvoj a zároveň to rozloží moji kurátorskou „one-woman“ show. Pro místní publikum to možná a priori není viditelné, ale i tak to činnost galerie může směrem k vedení města učinit mnohem důvěryhodnější a lidem přinést o poznání plastičtější obraz současné výtvarné scény.

 

 

Berete pak v potaz to, že galerie na malém městě se nemůže spoléhat pouze na samotné umění, ale musí diváky a divačky nalákat i jiným způsobem – edukačním nebo doprovodným programem? Jakým způsobem se tyto věci případně snažíte realizovat?

 

Tohle je nevyhnutelně personální problém. Dříve jsme měli kurátora a celý úvazek galerijního pedagoga – takhle jsem já sama do galerie nastoupila, přičemž toto místo vzniklo s motivací, aby se doprovodný program mohl realizovat doopravdy pořádně.

 

Po Jakubově odchodu byla ale situace nestabilní, a tuto agendu jsem na sebe vzala k úvazku kurátorky. To zas nicméně naráželo na to, že jsem neměla dostatečný prostor pro to, abych mohla školám galerijní edukaci dostatečně horlivě nabízet, a pokud se galerie sama nenabízí dost snaživě, tak školy ze své strany iniciativu nevyvinou. To, že starost o propagaci galerijní edukace spočívá pouze na bedrech galerií, je i systémový problém. Školy samotné by se měly ozývat a tato věc by měla být ošetřená i v rámcově vzdělávacím programu. Momentálně máme štěstí, protože doprovodné programy a galerijní edukaci u nás teď realizuje Veronika Chmelařová, u níž se spojuje to, že pro místní je neokoukaná, vzbuzuje zájem, má pozitivní ohlas, a zároveň je velmi dobrá a kompetentní edukátorka se zápalem. Tím se mi ohromně ulevilo, protože mít hned po výstavě zajištěny i animace a doprovodný program, je na místě, jako je Třinec, důležité. Bez animací by to byla pro galerii smutná realita.

 

Je tu ale celá řada dalších systémových problémů. Na pedagogických fakultách existují obory galerijní animace, ale místa, kde by absolventi a absolventky našli adekvátní uplatnění, tu nejsou. Tuhle práci člověk může dělat jako brigádu, pokud v některých galeriích galerijní edukaci vůbec podporují.

 

Stejně tak si ale často kladu otázku, proč učitelé a učitelky výtvarné výchovy ví o umění tak málo? Proč galerijní pedagogiku neumí dělat lépe? Nejčastější příčinou je, že výtvarnou výchovu učí pedagogové, kteří o ní neví vůbec nic. Nestudovali ji, o umění často nemají ani v osobním životě zájem. Ale právě v takových momentech by měli navazovat spolupráci s galeriemi automaticky. Pokud by učitelé a učitelky výtvarné výchovy byli donucení výstavy vysvětlovat, tak by se v mnohém profesně zlepšili. To je jisté.

 

Ještě jsme se nevěnovali statusu galerie v rámci místního politického kontextu. Galerie města Třince je definovaná jako speciální pracoviště třinecké knihovny, která je příspěvkovou organizací města. Jak galerii místní samospráva vnímá? Zasahuje nějak do vaší činnosti?

 

Za skoro devět let, co tu pracuji, čas od času ze strany samosprávy přišly takové neurčitě komunikované nároky typu – dělejte to víc pro lidi, dělejte víc program namířený pro dětské publikum… Snažila jsem se vždy dělat maximum toho, co je v mých silách, udržovat kvalitní výstavní program a zároveň návštěvníkům a návštěvnicím nedělat naschvály. Přesto se ale tyhle nároky neustále objevovaly, jako kdybych neposlouchala a neplnila přání politiků a političek. Byl to také soustavný tlak na šéfku knihovny, tedy i moji šéfku, který je velmi nepříjemný a komplikuje pak vzájemnou toleranci a důvěru. Možná je to mojí nekompetencí, ale jednoduše jsem nedokázala přijít na to, jak bych mohla postavit program, kde dominují, nebo alespoň z větší části figurují výstavy pro dětské publikum. Tohle kritérium se naplňuje strašně zvláštně a často by to znamenalo tlačit umělce do jakési pro ně nekomfortní infantilní stylizace. Tolik umělců a umělkyň, kteří by byli kvalitní a na dětské publikum zaměření, tu ani není.

 

V návaznosti na to jsme měli zasedání s náměstkem pro kulturu, kde jsem se snažila formulovat to, že se snažím komponovat program kvalitně a přátelsky pro lidi, zároveň chci svou práci dělat dobře, získat grant a dobře se umístit v bodování grantového řízení. Dostala jsem ale odpověď, ať tedy neusiluji o co nejlepší umístění na grantovém žebříčku.

 

Ten nátlak se před covidem stupňoval tak, že jsem se rozhodla sbírat vyjádření různých odborníků, kteří se vyslovovali pro to, že město nemá na galerii tlačit – a byli mezi nimi i dopisy zmiňovaného Marka Pokorného nebo Michala Novotného. Tento soubor názorů jsem chtěla městu předat, ale pak přišla pandemie, a příležitost ho doopravdy uplatnit už nenastala. Nastaly mnohem dramatičtější tlaky a personální škrty. Vypadalo to, že galerie úplně zanikne. Můj úvazek se zrušil. Nechtěla jsem ale pryč jen z toho důvodu, že na mě nejsou peníze, a tak se moje pozice zachránila malinkým ohodnocením z grantových peněz a práce na dálku. A takový je v současné chvíli stav. Věřím ale v to, že v příštím roce narostou úvazky pro spolupracovníky, kteří jsou na místě a řeší doprovodné programy a produkci. Moje role a ohodnocení je momentálně v udržitelnější formě – práce na dálku mi vyhovuje a s dobrým produkčním týmem je v lecčem i funkčnější, řekla bych.

---

Katarína Qi absolvovala bakalářské studium v ateliérech Martina Mainera a Luďka Rathouského na brněnské FaVU. Na něj navázala magistrem výtvarné výchovy a vizuální tvorby v ateliéru Petra Kamenického na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Od roku 2016 působí jako kurátorka Galerie města Třince. Kromě GMT se věnuje pedagogické činnosti a pátým rokem participuje na projektech EU zaměřujících se na kreativní sektor v neziskové organizaci Petrklíč help, z.s. Od roku 2020 se také intenzivně realizuje jako hostující kurátorka (Galerie Dole Ostrava, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, Galerie Cela v Opavě). Vloni v rámci série Kontext brněnské platformy TIC připravila několik doprovodných programů. Letos vytvořila celoroční koncepci Galerie Architektury Brno a spolukurátorovala dvě výstavy v tandemu s Erikem Vaňkem. Současně nastoupila na mateřskou dovolenou.

Foto: Archiv Kataríny Qi a Galerie města Třince