Festival Kukačka: Zajímá nás životaschopnost umění mimo galerie
7. 2. 2022Rozhovor
Václav Šafka se po rozhovorech z Příbrami a Pardubic pustil do otázky prezentace současného umění v Ostravě, konkrétně do historie a charakteru festivalu Kukačka, který se koná jednou za dva roky v ulicích města. Jak se Kukačce daří ohledávat terén Ostravy a jak zapadá do vývoje místní umělecké scény po roce 1989? Na to odpovídají její organizátoři Tomáš Knoflíček, Libor Novotný, Kateřina Štroblová a Jakub Frank.
Kurátor Tomáš Knoflíček při zahájení 9. ročníku festivalu Kukačka, 2021. Foto: Viktoriia Tymonova
Kukačka je pro mě plná protikladů. Profilujete se jako subverzivní akce ve veřejném prostoru, široká veřejnost ale tento druh umění možná chápe spíš jako něco, na čem by měla panovat společenská shoda. S vaší činností se pojí jistá živelnost a hravost, tematické vymezení jednotlivých ročníků by ale zcela jistě nebylo možné bez soustředěných teoretických úvah. Jaká je podle vás tedy myšlenka Kukačky? Jak byste festival definovali?
Tomáš Knoflíček (TK): Vývoj Kukačky je potřeba vnímat v čase. V začátcích jsme neměli nijak zvlášť definované cíle, spíš nám šlo o osahávání teritoria Ostravy, které se nám zdálo zajímavé, ale zároveň jsme mu úplně nerozuměli. Teprve postupem času jsme si začali uvědomovat, že Ostrava – která dle mého soudu klade poměrně silný odpor – je docela dobré místo pro ověřování funkčnosti některých uměleckých i společenských mechanismů. Kdokoli, kdo do ní přijde, je konfrontovaný skutečností, že má poměrně hrubé švy a že její přirozenou součástí jsou velké skoky mezi urbanisticky kultivovanými čtvrtěmi a periferiemi nejhrubšího zrna. A to je dobrý výchozí bod pro jakoukoliv uměleckou intervenci, která nemá ambici kultivovat nebo budovat novou identitu místa. Nás mnohem víc zajímají střety a problémy, které konkrétní lokalita skýtá, a spíš se je snažíme ještě více obnažit, než je potlačit či eliminovat.
Libor Novotný (LN): Na začátku jsme si to ani sami neuvědomovali, ale ten subverzivní moment se skutečně stal důležitým stavebním prvkem festivalu. Prezentace efemérních děl ve veřejném prostoru není nic nového, pololegální cesta je ale možná určité specifikum Kukačky. I to se ale s časem proměňuje, protože máme větší rozpočet, a tím pádem i větší zodpovědnost vůči umělcům a dílům. Důležitý princip to ale stále, myslím, je.
Karolina Balcer, Městský obývák, 2021. Foto: Tomáš Knoflíček
Od posledního ročníku Kukačky, který proběhl vloni na podzim, jsou součástí kurátorského týmu i Kateřina Štroblová a Jakub Frank. Z jakého popudu a v jakých souvislostech k tomuto rozšíření došlo? A co to pro Kukačku může znamenat?
LN: První asi tři ročníky jsme dělali ve čtyřech, jako dva páry – Tomáš s Hanou Vorlovou a Jana Zhořová se mnou. Potom jsme s Tomášem byli nějakou dobu sami ve dvou, ale poněvadž se to tímhle způsobem nedalo zvládat, začali jsme vymýšlet, kdo další by se k nám mohl připojit.
TK: To, co říká Libor, je zásadní. Pokud něco děláš delší dobu, tak začneš pociťovat, že se točíš v kruhu nebo zažíváš stav nějakého dílčího vyhoření – a tomu jsme chtěli zabránit. Specifikum Kukačky je, že produkční práce v ní splývá s prací kurátorskou. Nemáme externí kurátory, kteří by pro každý ročník přinesli nějaké nové téma, a ani externí hodnotitele, kteří by nám pomáhali s výběrem umělců. Takový přístup ale není dlouhodobě udržitelný, a i proto jsme Kateřinu a Jakuba oslovili.
Jakub Frank (JF): Tomáš s Liborem se mi s nabídkou spolupráce na Kukačce ozvali zrovna v průběhu příprav festivalu Luhovaný Vincent, který probíhá v Luhačovicích – na něm spolu s dalšími připravuji program výstavní sekce. Celý ten festival je o citlivém zacházení se specifickým místním kontextem i publikem a Kukačka, kterou sleduji od jejích začátků, v tom pro mě byla vždycky příkladem dobré praxe. Mezi ní a jinými festivaly umění ve veřejném prostoru – jako příklad můžu uvést Olomouc, kde teď žiji – vnímám obrovské rozdíly. Je to i o tom, že Kukačka si nic nenárokuje a pracuje daleko víc s tím, co už na daném místě je, než aby ho svévolně zkrášlovala. Do velké míry tím taky kultivuje debatu o umění ve veřejném prostoru, která je třeba v Olomouci zatím ještě v plenkách.
Už tu zaznělo, že každý ročník Kukačky zaštiťuje nějaké vámi definované téma. V případě posledního ročníku šlo o slogan „Toto není umění“, který je narážkou na Magrittovo dílo Zrada obrazů. Ne vždy jste ale festival určovali tematicky.
TK: Během prvních ročníků jsme festival žádným tématem nesvazovali proto, že nám přišlo dobré nechat umělcům maximální svobodu. Jak ale roky ubíhaly, bylo čím dál zjevnější, že se bez užšího tematického vymezení neobejdeme, k čemuž bezpochyby přispěl i fakt, že jsme začali ke každému ročníku vydávat tištěné katalogy. Témata, která volíme, by měla umělcům poskytovat relativně pohodlný manévrovací prostor, zároveň je v nich už ale od začátku geneticky vetknuta pochybnost, do jaké míry jsou strategie, fungující v galerijním kontextu, srozumitelné i mimo něj. V případě zmiňovaného posledního ročníku jde tak spíš o expozici domnělé zrady umění než o to, že by samotná vystavená díla uměním nebyla. Přemýšlím o tom v nadsázce tak, že v současnosti už onou zradou umění není iluze, jak ji myslel Magritte, ale spíše to, že umění už vlastně žádnou iluzi ani nenabízí. Starší umění představovalo nějaký řád, jasně danou skutečnost, ke které se mohl divák upnout, to současné to už ale většinou nedělá, a věci naopak dál komplikuje.
Kateřina Štroblová (KŠ): Reagujeme také na to, že pro většinu lidí jsou drobné zásahy nebo dočasné artefakty prezentované ve veřejném prostoru něčím, co pro ně do sféry umění nespadá – tedy něčím, o čem by se dalo říci, že to „není umění“. Tato obecně komplikovaná definice toho, co je umění, v letošním ročníku vykrystalizovala v několika projektech, které přímo reagovaly na určitou vzájemnou distanci široké veřejnosti a zdánlivě do sebe zacyklené umělecké sféry – například Vladyho vlajky s nápisem „Nerozumím současnému umění“, které tak trochu podvratně cílily i na nás „profesionály“.
Vlady, The Contemporary Flag, 2021. Foto: Tomáš Knoflíček
Ze samotné povahy festivalu plyne, že při jeho pořádání musíte usilovat o nějakou institucionální podporu. Zároveň si ale kladu otázku, jak s tím jde dohromady to, že se často pohybujete na hranicích legality?
TK: Jestliže jsme se občas pohybovali na hraně ilegality, tak jsme to nikdy nečinili programově, a nikdy to ani nebylo důležité z hlediska obsahu dané intervence. S vlastníkem jsme se chtěli vždycky domluvit. Je ale pravda, že v některých případech to byl předem prohraný boj, takže guerilla vstup se nakonec jevil jako jediné možné řešení. Jinými slovy, ilegální cestu nevyhledáváme, zároveň se jí ale v případě nutnosti a priori nebráníme. Tak jako v jiných věcech jsme se každopádně nějak vyvinuli a při jednání s dotčenými úřady se snažíme být zodpovědnější a řešíme věci ve větším předstihu. A funguje to i naopak. Město je teď vůči nám přece jen o něco vstřícnější a přinejmenším u aktuální politické garnitury cítíme snahu nějak se domluvit. Sice pro ně stále představujeme okrajovou záležitost, zároveň nás už ale začínají vnímat jako relevantního partnera, který je sice občas otravný, nějaký kredit si už u nich ale vybudoval. Ale pozor, to platí jen u politiků, u úředníků je to stále stejná potíž.
Na problémy tedy narážíme stále a ani poslední ročník nebyl výjimka. I když jsme s municipalitou jednali půl roku dopředu, stejně to nakonec byl adrenalin, protože některé instalace získaly povolení jen pár dní před začátkem festivalu – a to je pochopitelně velmi vysilující a komplikuje to i produkční práci. Mluvím teď třeba o projektu Roberta Bučka, který byl od začátku směřován na Prokešovo náměstí před radnici. V rámci tohoto prostoru šlo vlastně o dílo velmi nenápadné, zároveň ale invazivní a snad i drzé. To, že ke schválení nakonec došlo, pro nás byla tím pádem velká satisfakce.
Robert Buček, instalace Výměna, 2021. Foto: Tomáš Knoflíček
Jedním z impulzů pro založení Kukačky – jak jste zmínili na začátku – byla snaha osahat si město samé a porozumět mu. Je pro vás Kukačka i po deseti letech stále platformou pro váš interní průzkum Ostravy?
TK: Určitě. Já jsem v tomhle trochu ignorant, protože když chodím po městě jen tak, většinou se spíš stáhnu do sebe a okolí moc nevnímám. Asi mi chybí přirozená citlivost vůči okolnímu prostředí, po které jinak v rámci festivalu voláme (smích). Když už ale mám nějaké určení, tak se do organismu města nořím rád a snažím se sledovat, co se změnilo nebo s čím by šlo nějak dále nakládat. Je to zkrátka dobrá prevence před mentálním vygumováním místa, k němuž při každodenním užívání městské krajiny nutně dochází.
LN: Pro mě moment průzkumnictví už asi padl, protože jsem se z Ostravy odstěhoval. Když jsem v ní ale bydlel, tak jsem si toho díky hledání míst pro zúčastněné umělce také spoustu objevil a měl možnost silně vnímat některé ostravské zvláštnosti. Na začátku byl pro nás ale útěk do veřejného prostoru města důležitý i proto, že v Ostravě nebylo současné umění kde vystavovat.
TK: Institucionální rámec byl v Ostravě tehdy velmi nevyvážený – buď se umělec musel rozhodnout pracovat bez možnosti veřejné konfrontace, anebo přijmout fakt, že bude vystavovat v ne úplně adekvátních podmínkách hospod a klubů. I když je Ostrava vlastně jen o málo menší než Brno, moc možností k vystavování v běžných galerijních prostorech tehdy zkrátka nenabízela. Díky manželům Ševčíkovým se v 90. letech na mapě českého výtvarného umění sice zjevila jako silný fenomén, byl to ale přesně ten typ snažení, které vycházelo zvenčí. Pomáhalo sice k začlenění představitelů zdejší scény do širších souvislostí, pro vnitřní infrastrukturu scény to ale nic podstatného neznamenalo. Poměrně nesmlouvavě to například glosoval Michal Koleček, který v jednom textu napsal, že se ostravská scéna po hlasité manifestaci okolo poloviny devadesátých let postupně marginalizovala a kvůli nedostatku institucionálního zázemí a kritické sebereflexe zůstala uvězněna v prvoplánové undergroundové izolaci. V Ostravě sice později vznikla Fakulta umění, ta ale nedokázala vytvořit tak silný teoretický rámec jako třeba brněnská FaVU nebo ústecká FUD. A to pokládám tak trochu i za mé osobní selhání. Na druhou stranu, je to stále velká výzva, takže doufám, že se toho třeba už brzy někdo chopí.
JF: Já ale zároveň v Ostravě – víc než v jiných městech – vnímám výraznou semknutost umělecké a kulturní scény a oddanost společné věci. To se odráží třeba v návštěvnosti akcí, jejich společném pořádání, fungování různých kolektivů pod jednou střechou, ale taky ve schopnosti přirozeně oslovovat místní mimo tuto komunitu. Jako by ten nesouvislý charakter města držela pohromadě energie lidí, kteří se v Ostravě motají kolem kultury. To ale asi nakonec souvisí s tou neinstitucionalizovanou undergroundovou izolací.
KŠ: Pro mne je Ostrava stále nový prostor k ohledávání. Nicméně jakousi exotiku, jejíž optikou byla nahlížena v 90. letech – jak naznačil Tomáš – tady nevnímám. Je to originální městské prostředí se svými specifiky i obtížemi, s nimiž bojují i jiná regionální města. Třeba právě menší počet výstavních prostor či lokálních kurátorů, kteří o místní scénu „pečují“.
Adam Stanko a Helena Sequens, Flag de Mond, 2012. Foto: Tomáš Knoflíček
Jako outsider nicméně pozoruji, že za poslední dobu se v Ostravě i v téhle oblasti snad udál nějaký vývoj a situace se proměnila. Chcete vedle ostatních ostravských výstavních a galerijních institucí stále fungovat jako takový mimoběžný prvek, anebo máte zájem o větší propojení nebo začlenění se do místního kontextu?
TK: My se určitě nestraníme jakékoliv spolupráce. Na úrovni materiální a technické pomoci to dle mého dobře funguje už teď. Aktuálně ale stojíme před větší výzvou. Víc jak deset let, které máme za sebou, je poměrně dlouhá doba na to, aby si festival udržel stejný funkční status a my bychom pro „naši věc“ rádi získali někoho dalšího, ať už jedince, či organizaci, kteří by nám umožnili stáhnout se trochu do pozadí, nebo alespoň rozložit kompetence. Já si v tomto trochu myslím na PLATO, které nám zároveň nabídlo možnost využívat prostory někdejšího Bauhausu, odkud se v létě bude stěhovat do zrekonstruované budovy Jatek. Ale kdo ví. Do budoucna by mohla Kukačka fungovat třeba jako klasická platforma zaměřená na veřejný prostor, která má širší a variabilnější počet kurátorů. Intervence do veřejného prostoru by pak už také nemusely mít festivalový status, ale vznikaly by v delším časovém horizontu a s perspektivou delší existence. Byla by to zásadní proměna, Kukačce by ale zaručovala stabilitu a dlouhodobější fungování. Každopádně si i od tohoto rozhovoru slibujeme, že se nám třeba někdo, kdo by do toho chtěl jít, ozve. (smích)
Díky více jak desetileté kontinuitě festivalu máte možnost ze své pozice nahlédnout proměny, které se v daném čase na umělecké scéně staly. Myslíte si, že za tu dobu, kdy Kukačku pořádáte, se výtvarné umění nějakým způsobem proměnilo? Máte pocit, že když jste byli na začátku, tak mluvilo jiným jazykem než dnes?
TK: Pro mě to souvisí s již zmiňovaným procesem postupného osahávání teritorií – a nejen Ostravy, ale současné umělecké scény obecně. Do Ostravy jsem přišel jako historik umění úzce zaměřený na středověké umění, a město a prostředí fakulty umění pro mě bylo něco nového. Moje osobní zkušenost se tak nutně proplétá s tím, jakým vývojem za daný čas prošlo samo umění. Na první pohled by se mohlo nabízet, že je teď vyhraněnější k tématům, která se nějak dotýkají i většinové společnosti. Možná se i otevírá a snaží se více participovat na celospolečenském diskursu. Tyhle tendence tu ale byly vždy a nějakým způsobem nové nám připadají možná jen proto, že je tu svým způsobem stále přítomná cézura mezi českým a světovým uměním. Ten rozdíl se sice postupem času stírá, stále je ale zřetelný.
LN: Na ty možné změny aktuálně nahlížím optikou své pedagogické činnosti na ostravské fakultě umění. V jedné recenzi na prezentaci posledních diplomek bylo absolventům vytýkáno, že ztratili schopnost apelativnosti. Já mám ale pocit, že to, co bylo třeba v 90. letech nazýváno jako angažovaný umělecký apel, dnešní studenti berou jako přirozené a samozřejmé. A i v naší generaci je spousta lidí, kteří přemýšlejí o současných problémech a v návaznosti na ně začali zcela přirozeně měnit svoje životy, i když to třeba není na první pohled vidět v jejich uměleckých dílech.
TK: To je hodně zajímavý moment – pozornost, která byla věnovaná osobnosti umělce, se začíná přesouvat spíš na samotné téma. Je složité tyhle věci oddělit, protože ve chvíli, kdy na něco ukazuješ, zároveň ukazuješ i sám na sebe. K tomu mě napadá příklad Radima Labudy, který se umění úplně přestal věnovat a stal se umělcem v post-praxi. Už to není princip, založený na vytváření něčeho hmotného, jako spíš na tvorbě nějakých společenských struktur a empatii. I když sám mám pocit, že v umění se teď o empatii a péči mluví možná až příliš. Jsou to nesporně správné principy, problematické pro mě ale je, že stále směřují jen do vnitřních řad – k umělcům a studentům. Když už chce tedy výtvarná scéna participovat na běžném dění ve společnosti, měla by i v tomto upřít svůj pohled vně a reflektovat pohled lidí, které umění a priori nezajímá.
Jan Pfeiffer, performance Děkuji, že jsi mě vyhodil II, 2017. Foto: Simona Wordeman
Tomáš Knoflíček absolvoval dějiny umění na Katedře dějin umění FF UP v Olomouci, kde v roce 2006 obhájil i svou dizertační práci. Od roku 2004 působí na Fakultě umění OU, kde se vedle výzkumu českého středověkého umění věnuje především společenské roli umění, zejména ve vztahu k umění ve veřejném prostoru. Je spoluorganizátorem projektu Kukačka a kurátorem ostravských galerií Lauby a Dukla. Spolu s Liborem Novotným připravil 6. ročník festivalu Brno Art Open 2017, výstavu Princip neurčitosti pro 4+4 dny v pohybu v roce 2018 nebo 3. ročník pražského festivalu M3. Je také členem hudebně-experimentální formace Gurun Gurun a věnuje se i sólové hudební tvorbě.
Libor Novotný studoval na Institutu pro umělecká studia Ostravské univerzity v Ostravě a pokračoval doktorandským studiem na FUD UJEP v Ústí nad Labem. Od roku 2008 je odborným asistentem na Fakultě umění Ostravské univerzity v ateliéru kresby a od roku 2009 i na Katedře architektury Fakulty stavební na VŠB v Ostravě. Ve své volné tvorbě se zabývá intermediálním uměním (kresba, objekt, instalace, video), zaměřuje se i na práci ve veřejném prostoru, site specific projekty a využívání lokálních přírodních podmínek místa. Je organizátorem Galerie Kaluž (společně s Janou Zhořovou) a spoluorganizátor projektu Kukačka.
Kateřina Štroblová vystudovala kulturologii a dějiny umění na Univerzitě Karlově v Praze. Působí jako kurátorka a teoretička současného umění. Od roku 2010 je kurátorkou Galerie Luxfer v České Skalici. Mimo Galerii Luxfer se kurátorsky podílela na řadě výstavních projektů. Jako autorka článků a recenzí přispívá do periodik o výtvarném umění. Od roku 2019 je odbornou asistentkou na Katedře teorie a dějin umění Fakulty umění Ostravské univerzity.
Jakub Frank studoval na Katedře dějin umění FF UP v Olomouci a v současnosti pokračuje doktorandským studiem na Semináři dějin umění FF MU v Brně. Pracuje jako kurátor Muzea umění Olomouc a projektu Central European Art Database. Od roku 2013 je kurátorem Galerie Cella a Hovoren a členem spolku Bludný kámen v Opavě. Od roku 2017 je kurátorem výstavní sekce festivalu Luhovaný Vincent a také členem olomouckého kolektivu 8848. Spolukurátorem ostravského festivalu umění ve veřejném prostoru Kukačka je od roku 2020. V rámci svých aktivit se zabývá mapováním a propagací nezávislé audiovizuální kultury a organizováním výstav a koncertů v Opavě, Ostravě a Olomouci.
Václav Šafka | Narozen 1994. Absolvoval bakalářské studium výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě UK a dějiny umění na Filozofické fakultě UK. Do sféry jeho odborných zájmů patří institucionální rámce výtvarného umění a knižní kultura 20. století. Mimo odborné práce je činný jako publicista, pracovník v kultuře a zvukový tvůrce.