Mustarinda: Pomocí čísel změnu lidského přemýšlení nezměříte

Marika Volfová připravila rozhovory o ekologicky orientovaných institucích, tentokrát si povídala se členkami finské neziskové organizace Mustarinda, Michaelou Caskovou a Miinou Kaartinen. Michaela je vizuální umělkyně a pracuje v oblasti uměleckého a environmentálního vzdělávání, Miina je výzkumnice a editorka magazínu vydávaného Mustarindou. Kulturní prostor a post-fosilní rezidenční program Mustarindy byl založen před 11 lety ve finských lesích.

Mustarinda. Foto: Sanna Ritvanen

Můžete popsat, jak Mustarinda funguje, v čem je specifická, jaká je její agenda a jakými tématy se zabýváte?

Miina Kaartinen (MK): Mustarinda je spolek, který propojuje umění s výzkumem a propaguje kulturní a ekologickou diverzitu. Od začátku bylo hlavním cílem prosazovat ekologickou rekonstrukci společnosti.

Michaela Casková (MC): Pracujeme na velkém množství aktivit, staráme se nejen o chod organizace, ale máme také více pracovních skupin kolem jednotlivých aktivit, jako je vzdělávání, publikování, aktivismus, který se týká především ochrany místních lesů. Naší hlavní prací je provozování rezidence, většinu času zabere práce na provozu, programu, kurátorství a péče o rezidenty a rezidentky.

Co přesně myslíte ekologickou rekonstrukcí společnosti, kterou jste zmínily?

MK: Vychází to už z počátků působení Mustarindy. Původní skupina, která Mustarindu před 11 lety zakládala, začínala s vědomím toho, že se v umělecké sféře moc nemluví o otázkách udržitelnosti a ekologických problémech. Takže zakládající umělci a umělkyně cítili, že je zde potřeba širší diskuze o tom, jak dělat společně umění v době environmentálních problémů, ve kterých se nacházíme. A z toho vznikla myšlenka vytvořit ekologickou rezidenci. To se propojilo s obecnějším přemýšlením o tom, jak by se měla transformovat nejen umělecká sféra, ale všechny sféry společnosti po praktické stránce směrem k větší udržitelnosti. Bylo nezbytné, aby se tato diskuze začala otevírat v uměleckých institucích, ze kterých zakládající členové a členky vyšli, a bylo jasné, že se tato proměna neobejde bez výzkumu. Proto byla od začátku silná potřeba vytvořit multidisciplinární prostor.

MC: Bios – nezávislá výzkumná skupina založená v roce 2015 – ve své teoretické práci rozvádí více koncept ekologické rekonstrukce společnosti. Mnozí členové Biosu jsou zároveň i členy Mustarindy, takže naše práce je propojená.

Můžete říct víc o tom, jak Mustarinda vznikla a na základě čeho zakládající členové a členky vybrali lokalitu? Je to nějak propojené s historií a ekologií místa?

MK: Myslím, že nejdůležitějším elementem je les, který Mustarindu obklopuje. Mustarinda je situovaná v dřevěné školní budově z padesátých let uprostřed původního a velmi vzácného lesa. Tento typ lesa tvoří jen dvě procenta ze všech lesů ve Finsku, je to opravdu velmi speciální místo.

MC: V tomto regionu je také velký potenciál pro možnost učit se a participovat na sociální a kulturní transformaci. Je zde velká nezaměstnanost a velmi drsné počasí. Jsou zde náročné podmínky pro život, proto je zde silná odolnost lidí i krajiny. Pro nás je tato situace syrovým materiálem, ze kterého se můžeme učit, jak v takových podmínkách společně žít a dělat věci udržitelně.

MK: Jedna z hlavních oblastí, která se ve Finsku musí změnit, je lesnictví, a to bylo důležité i pro výběr lokality. Mustarinda se nachází na takzvané periferii země, ale z místních lesů pochází většina zdrojů pro velká města. Je proto hodně zajímavé zde pracovat, protože můžete opravdu přemýšlet o otázce zdrojů a materiálních toků jinak, než jak o nich přemýšlí lidé v Helsinkách nebo jiných městech, kteří mají k lesům jiný vztah. V této oblasti se také buduje hodně větrných elektráren a lokalita, kde se Mustarinda nachází, bude klíčová pro vytváření zdrojů pro energetickou transformaci nejvíce obydlených oblastí. Takže je to velmi zajímavé místo z hlediska materiálních a energetických zdrojů.

Environmentální edukační procházka. Foto: Rooa Paldanius

Jak Mustarinda funguje v rámci sousedských vztahů, jak se lidé z kolektivu angažují v lokálních otázkách?

MC: Náš dům je na vrcholu kopce, naši nejbližší sousedé jsou 5 kilometrů vzdáleni, a jsou to v podstatě jen dvě rodiny. Nejbližší vesnice, kde je i základní škola a pošta, je 25 km vzdálená. Takže vzdálenosti jsou zde velké a pohybujeme se v úplně jiném měřítku než lidi ve městě.

MK: Je těžké se sem dostat a je to příležitost pro to přemýšlet a vnímat vzdálenosti jinak. Když přijíždí hosté a hostky na rezidenci, je to pro ně nový pocit. Jsou zvyklí pohybovat se mezi místy svou vlastní rychlostí, ale dostat se sem vyžaduje jiné přemýšlení a plánování a dostat se odsud kamkoliv trvá hodně času. Důležité je, že na rezidenci sem musíte nejméně na měsíc, a když přijedete, změníte dočasně svůj životní styl a rytmus. Většina lidí z uměleckého prostředí je z měst, protože umělci a umělkyně jsou především v počátcích své kariéry trochu nuceni žít v centrech, vzhledem k tomu, že se tam odehrává kulturní a sociální život. Když sem přijedete, nemůžete jen tak jít nakupovat, nemůžete do barů a galerií, nic takového. Takže i proto se životní styl promění, konzumujete méně, každodenní život je zde postavený na jiných věcech.

K popisu rezidence používáte slovo post-fosilní. Co tím přesně myslíte? Do jaké míry a jak konkrétně se vám daří do každodenního fungování integrovat environmentální udržitelnost?

MC: Od chvíle, kdy se dům koupil, bylo jasné, že otázka spotřeby a výroby energie je klíčová. Snížit využívání fosilní energie a energie ze dřeva je pro nás vodítkem v tom, jak děláme věci v domě a jak ho neustále renovujeme a aktualizujeme. Jsme zde závislí na sluneční a větrné energii a geotermálním vytápění. Každoročně na domě upravujeme nějakou část, která souvisí s energetickým systémem, dosud to není hotové a pravděpodobně nikdy nebude. V tuto chvíli vytváříme pětkrát méně emisí, než kdybychom používali konvenční vytápění, kde by jako zdroj energie byla použita klasická elektřina a ropa. Jsou zde tuhé zimy, a kdybychom topili hlavně dřevem, budeme mít dokonce čtrnáctkrát vyšší emise. Pracujeme neustále na tom, aby se naše produkce emisí stále snižovala.

MK: Dům se renovoval už od počátku, protože bylo jasné, že to je velký dům a bude zde žít hodně lidí, takže dávalo smysl začít s tím co nejdříve a postupně přidávat do energetického systému další vrstvy a vylepšovat ho. Teď máme i elektrické auto, se kterým vyzvedáváme rezidenty a rezidentky a jezdíme nakupovat, téměř nepoužíváme auto na benzín. Veškerá energie, kterou potřebujeme dokupovat, je z jediné finské firmy, která produkuje a prodává jen větrnou energii. Takže myslím, že to znamená post-fosilní. Kolem naší skupiny se pohybují teoretičky a teoretici, kteří se zabývají více tím, co znamená post-fosilní z filosofického a teoretického hlediska, ale Mustarinda byla založená především na tom, jak tyto věci testovat a uvádět do praxe. Pár let zpátky byla vznesena teoretická otázka, zda je termín post-fosilní ten nejlepší, který můžeme pro popis našeho fungování používat.

Dalším tématem je cestování. Do Mustarindy cestuje mnoho lidí a každého z nich povzbuzujeme k tomu, aby pokud možno cestoval pomalým způsobem po zemi, autobusem nebo vlakem, i pokud cestuje ze zahraničí. To je pro nás důležitá zásada. Samozřejmě, v rámci cest po Finsku nepoužíváme letadlo, ale je dost šílené, kolik lidí z umělecké a akademické scény létá i vnitrostátně. Jsou zde čísla, která ukazují, že vnitrostátní lety jsou ve Finsku opravdu velkým zdrojem emisí v umělecké a akademické oblasti. Takže změnit tento návyk je velkým krokem v přemýšlení o tom, jestli takové cesty opravdu musíme dělat, a když už, tak jestli nemůžeme zůstat déle a využít k tomu jiné dopravní prostředky. Takže na naše rezidence lidé nepřijíždí jen na týden, neobjeví se jen tak a zase nezmizí, ale zůstanou tu jeden dva měsíce.

MC: Je to spojené i s nějakým závazkem, jak změnit perspektivu a životní styl. Práce, kterou zde děláme, je poměrně experimentální, ale myslím, že cílem je být zdrojem inspirace pro další umělecké a neziskové instituce, ale i na úrovni těch státních. Instituce z měst mají čím dál tím větší zájem o to s námi konzultovat a diskutovat a proměňují způsoby produkce umění a toho, jak pracují a organizují své akce.

Zahrada. Foto: Hanna Kaisa Vainio

Vnímáte, že by se váš vliv promítal do fungování současných uměleckých institucí? Jakým způsobem se je snažíte ovlivňovat a jaké cesty k tomu používáte?

MK: Je jasné, že Mustarinda ovlivňuje uměleckou scénu, především je to vidět na tom, že některé velké finské instituce se zavázaly k pomalému cestování po našem příkladu. Mustarinda byla prvním místem, který to explicitně pojmenoval jako jeden z principů fungování, a nyní následují další instituce. My prošlapáváme cestu, vytváříme tyto politiky zdola, a větší instituce to posouvají na další stupeň. Bios má i jiné způsoby, jak mít vliv, pracují více na lobbingu a přímo v diskuzi s politiky a političkami. Když se podíváme na naši rezidenci, je to jedna z těch nejpopulárnějších a nejživějších ve Finsku. Takže lidé, kteří odsud odchází se zkušeností, jak fungujeme, jsou tím snad ovlivněni. Na mě a můj způsob přemýšlení má čas strávený v Mustarindě velký vliv, a to samé jsem slyšela od mnoha lidí, kteří zde byli na rezidenci. Ovlivnilo je to a vytvořila se síť lidí, kteří začali proměňovat fungování umělecké produkce i na dalších místech. Je ale těžké měřit náš vliv, pokud jde o kulturní a ekologickou proměnu. Můžete říci pomocí čísel a statistik, jaké změny jsou potřeba, ale ve skutečnosti se musí odehrát proměna myšlení lidí a toho, jaké mají sny a hodnoty. To jsou kulturní věci a nemůžete to moc měřit.

MC: Už několik let jsme součástí skupiny hlavních kulturních aktérů na helsinské umělecké scéně, Mustarinda zde funguje jako poradce. Také máme tříletý projekt s rezidencí HIAP, což je největší a nejstarší rezidenční program ve Finsku. Diskutujeme s nimi o tom, jak mohou změnit svůj přístup k oblasti cestování, energií nebo jídla. Také máme publikační činnost, často jsme zváni na nejrůznější diskuze, nejen ve Finsku, ale i v zahraničí.

Bios pracuje na výzkumné a advokační činnosti, Mustarinda tedy zastává spíše roli grassrootové organizace?

MC: Práce na strukturální a systémové úrovni je důležitá, stejně jako ta graasrootová, myslím, že se v tom dobře doplňujeme.

MK: Role umění a kultury je v tom, iniciovat diskuze, vyjednávat, zprostředkovávat zkušenosti mezi komunitami. Práce na úrovni lobbingu a výzkumu je konvenční, děje se na vyšší úrovni politického rozhodování a je důležitá, ale když pracujeme na kulturní změně, tak potřebujeme pracovat i s dimenzí toho, kde jsou lidské životy vyživovány uměním a kulturou. Mustarinda zprostředkovává skrze výstavy a různé akce silné zážitky, které lidi přimějí přemýšlet o životě a o tom, co je v něm důležité, více do hloubky.

MC: Naším východiskem je to, že rozhodně potřebujeme velká rozhodnutí na úrovni státu, v tom, odkud a jak bereme energii, nebo v zamezení kácení lesů. Ale když se díváme na lokální úroveň, je potřeba se přizpůsobovat specifickým podmínkám. Vnímáme Mustarindu jako dílčí jednotku, která může v malém měřítku sloužit jako vzor a obraz toho, jak by mohla společnost fungovat jinak. Je to i o tom, jak spolupracujeme, jak diskutujeme, jak děláme rozhodnutí, jak spolu žijeme. Není to jen otázka zdrojů energie, ale i lidských zdrojů.

Rezidentky na výletě. Foto: Rooa Paldanius

Jaký mají tato rozhodnutí vliv na uměleckou produkci a to, jak k ní přistupujete? Očekáváte od rezidentů nějaké umělecké výstupy? Jak vytváříte za těchto podmínek umělecké výstavy?

MC: Nechceme, aby rezidenti a rezidentky museli produkovat nějaké výstupy, které na konci svého pobytu odprezentují. To může být stresující způsob trávení rezidence. Pro mě jako pro umělkyni bylo vždycky nepříjemné, že se po vás všude chce, abyste neustále něco produkovali. Čas strávený na Mustarindě je pro rezidentky a rezidenty privilegiem a luxusem, kdy si mohou najít jiný pracovní rytmus nebo se jen soustředit na to, co potřebují, aniž by je někdo tlačil do výkonu. Od umělkyň neočekáváme nic v rámci rezidence, jinak ale máme open-cally na umělecká díla pro různé výstavy nebo události, to je ale jiná situace.

MK: Naši praxi ovlivnila i pandemie, měli jsme mít například oslavu deseti let fungování v roce 2020, ale kvůli koroně se z toho stal online festival, a byla to docela dobrá zkušenost, zvládli jsme to udělat milé a zajímavé. Předtím jsme měli letní výstavy, které se odehrávaly v lese a na lesních stezkách, které začínají v podstatě pár kroků za domem. Přemýšlíme o dlouhodobějším procesu, kterým umělecká díla prochází, protože zůstávají v lese delší čas. Měli jsme například současnou operu a její scéna byla postavena na holoseči kus od domu tak, aby mohla zůstat dále v lese, celá konstrukce byla jen z ekologických materiálů, bez žádných kovů jako spojovacích materiálů.

MC: Myslím, že umělecký program se také proměňuje, je více performativní, méně založený na objektech.

MK: Rezidenční program není myšlený tak, aby lidé odcházeli s konkrétními výstupy, proces tvorby je mnohem delší než jeden či dva měsíce, a to je směr, kterým bychom se měli více ubírat, a přemýšlet o tvorbě jako o dlouhodobějším procesu, především pokud pracujeme společně v kolektivu, což je u našich rezidentů časté. U kolektivní práce je proces dlouhodobější, obzvláště pokud hledáte cestu, jak dělat věci udržitelně. Snažíme se trochu bojovat proti nadprodukci v umění i ve výzkumu, je šílené, jaký je tlak na to vytvářet pořád nové věci a vystavovat je nebo publikovat nové články, když už nikdo nemá čas na výstavy chodit ani ty články číst.

Různé umělecké instituce se snaží o zpomalení své produkce, ale jsou nucené grantovou politikou produkovat velké množství výstupů a výstav. Jak se s tím vyrovnáváte vy, jaké zdroje financování máte?

MK: Vyrovnali jsme se s tím v tuto chvíli tak, že pracujeme s extrémně malým rozpočtem. Nemáme teď žádné větší granty, v tuto chvíli máme v podstatě jen podporu na provozní náklady rezidenčního programu dotované Centrem na podporu umění ve Finsku.

MC: Myslím, že tak 90 procent práce je dobrovolnická. To přináší různé problémy, ale také velkou svobodu. Nejsme zahnaní do kouta projektovou politikou, i když se do něj dostaneme občas z jiných důvodů.

MK: Takto tomu je ale jen poslední dva roky, předtím jsme měli velké projekty. Je to v průběhu let různé, ale myslím, že to je problém všech nezávislých uměleckých skupin, jako je Mustarinda. Financování založené na projektech je strukturálně nastavené špatně. Napsat projekt zabere hodně času a nemáme zdroje na to pracovat v takových krátkých cyklech. Je to velká otázka, o financování musíme neustále přemýšlet. Mustarinda to má jednodušší v tom, že jsme multidisciplinární skupina a nejsme závislí jen na financování z uměleckých grantů. Tak jako tak, financování v grantových a projektových cyklech je problematické nejen v oblasti umění.

Jakým způsobem se zapojujete do politických otázek a bojů z pozice umělecké a výzkumné instituce?

MK: Jsou tu různé úrovně politických bojů. Co se týče problémů s lesnictvím a kácením lesů, děláme především osvětovou činnost. Lesnické společnosti se to snaží schovat, ale pořád probíhá velké množství mýcení a holosečného kácení a veřejnost o tom neví. My se k tomu vyjadřujeme, snažíme se o tom mluvit s lidmi. Jsme ve velice vzácné přírodě, sousedíme s přírodní rezervací, a je velký problém, že se kácí okolní lesy, protože to ohrožuje i ekosystémy v rezervaci. Mustarinda je také zapojená do různých místních politických uskupení a podílí se na rozhodování na regionální úrovni, kterých se účastní zástupci a zástupkyně Mustarindy. A členové a členky kolektivu jsou aktivní na místní politické úrovni i individuálně. Součástí politické práce, která má vliv, je i vzdělávání a práce s místními dětmi, na kterém pracuje Michaela a ostatní.

MC: Nenapadá mě nic, co by nebylo politické. Prostřednictvím všeho, co děláme, narážíme na politická rozhodnutí.

MK: Když přemýšlíme obecně o regionální politice, je to dost silný statement samo o sobě mít rezidenci na tomto místě a pokračovat v práci ve skupině lidí, která je k tomu odhodlaná. Hyrynsalmi je tak malá vesnice, že je to velká věc, mít zde mezinárodní uměleckou rezidenci, kterou navštěvuje tolik lidí.

Mustarinda v zimě. Foto: Michaela Casková

A jak je to s větrnými elektrárnami, které se tu staví, je to pro místní lidi přínos, nebo jsou proti? A je existence místního lesa nějak ohrožena?

MK: To je velká otázka. Momentálně se plánuje výstavba velkého množství větrných elektráren. Mustarinda zbudovala lesní cesty, o které se staráme a které jsou přístupné návštěvníkům a návštěvnicím. Tak zachováváme les jako místo pro trávení volného času a díky tomu je důležitý pro místní region, přibližujeme les lidem, kteří ho mohou navštívit. Mnoho lidí z měst neví, že jsou lesy tak ohrožené, nejezdí často na venkov a neznají staré lesy. Mají často nerealistickou iluzi, že Finsko je plné magických lesů, to ale není pravda. Ve Finsku jsou skoro všechny lesy kulturní a pořád se v nich holosečně kácí a nemáme kolem toho moc dobrou politiku, jak se nám snaží dřevařská lobby vnucovat. Takže je opravdu důležité ukazovat lidem, jak staré lesy vypadají a jak málo nám jich zbývá.

MC: Mýcení lesů se odehrává bez povšimnutí. Je to taková romantická vize přírody mít husté, byť kulturní, lesy a lidé zpozorní, až když v nich chceme stavět větrné elektrárny… Ale někde udržitelnou energii musíme získávat.

MK: Kolem větrných elektráren potřebujeme větší diskuzi z více perspektiv. Větrné projekty jsou odmítány místními samosprávami, protože energetické společnosti přijdou z měst nebo ze zahraničí a nejsou napojené na místní lidi. Je potřeba mediace, aby se to dělalo spravedlivě, protože pak by to mohlo znamenat velké příležitosti pro regiony, finanční benefity a pracovní místa. Jsou tu municipality, které si stavbou větrných elektráren zlepšily finanční situaci. Je ale důležité, aby pracovní místa dostaly místní lidé, protože to jsou masivní projekty. Když ale neexistuje ze stran společností komunikace s místními, neví, co se děje, a nemají z toho žádné benefity, budou jen přicházet o peníze a o lesy, kde se staví.

Jaké vnímáte spojení s lesem, když jste zmínily uměleckou práci s lesem? O mimo-lidském aktérství a rovnocenné přistupování k němu se často mluví na teoretické úrovni, jak se vám to daří prakticky?

MK: To je důležitá součást Mustarindy, že se vnímáme jako mnohodruhová (multi-species) komunita, kde se snažíme uznávat různé druhy aktérství. Je to společný proces, který se všichni učíme. Ale je to dost obtížné, protože často mluvíme individualistickým způsobem, například o projektech, je jasné, kdo co udělal, kdy co začne a kdy to skončilo. Ale snažíme se tyto hranice překračovat a vnímat věci propojeně, k tomu nás vede i to, jak se v lese pohybujeme a vnímáme tato spojení různými smysly.

MC: Je pro mě problém i to, jaký jazyk používat, i když se o mezidruhové spolupráci hodně mluví a píše, není to často propojené se zkušeností.

MK: Nemít pro to slova je součástí procesu, nemáme slova pro mnoho věcí, takže se musíme naučit uznávat různé druhy jazyků a poznání. To je velká diskuze, když jsme mnohodruhová komunita, otázka jazyka a kombinování různých druhů vědění je důležitá. Myslím, že více-než-lidské (more-than-human) je dobré označení Mustarindy, protože to obsahuje i nějakou spirituální dimenzi a emoce. Takže více-než-lidské je dobré, obsahuje to i spirituální dimenzi lesa a jeho ticho. Lidé, kteří přicházejí z měst, jsou často dost v šoku, nejsou na ticho zvyklí, možná i to je způsob, jakým je les aktérem.

Miina Kaartinen je výzkumnice v oblasti kulturních studií a aktivistka občanské společnosti, která působí ve finském Lahti. Ve svém výzkumu se zabývá tématem přežití v populárních kulturních vyprávěních a možnostmi poznání, výzkumu a praxe jinak, které se objevují při přemýšlení o těchto příbězích v kontextu sociální práce. Miina výzkumná praxe se prolíná s jejím kulturním aktivismem a komunitním organizováním v mnoha sdruženích a pracovních skupinách včetně Mustarindy.

Michaela Casková je vizuální umělkyně, environmentální pedagožka se zaměřením na umění, designérka, kočovná zahradnice a sběračka, která sleduje atmosférické dění. Motivována procesy propojování, sdílení, dělání, bytí a učení se společně se neustále pohybuje mezi různými kolaborativními a interdisciplinárními projekty. Michaela je aktivní členkou Mustarindy od roku 2013 a od té doby pracuje jako komunitní tkadlena a prostřednice mezi uměním, vědou a jejich různým publikem. V současné době pracuje pod katedrou biologických a environmentálních věd na univerzitě v Jyväskylä ve Finsku, kde vyvíjí výukové materiály založené na umění a stará se o vizuální komunikaci.

www.naposedu.cz

www.evolutioninaction.fi

Sdružení Mustarinda je nezisková skupina umělců, výzkumníků a pedagogů, jejímž cílem je podporovat ekologickou přestavbu společnosti, rozmanitost a ochranu životního prostředí, kultury a přírody a propojení umění a vědy. Byla založena roku 2010. V centru naší činnosti stojí současné umění, výzkum překračující hranice, praktické experimentování, komunikace, vzdělávání a akce.

Mustarinda si klade za cíl zkoumat kulturní, ale i socioekonomické struktury současné společnosti, kterou do značné míry ovládají různé aspekty ekologické krize. Při řešení těchto rozsáhlých témat považujeme za nezbytné spolupracovat s lidmi a organizacemi působícími v různých oblastech myšlení a konání. Během posledních dvanácti let spolupracovali s Mustarindou profesionálové z oblasti umění a vědy prostřednictvím rezidenčního programu, nejrůznějších akcí a výstav, festivalů, publikací, přednášek, výzkumu, aktivismu a vzdělávání.