Artalk.cz

Ústup do pozadí

V současné době probíhají dvě výstavy Marka Thera, jedna v Galerii moderního umění v Hradci Králové, druhá v Galerii Cella v Opavě. V obou případech se Ther opět navrací do meziválečných Sudet, aby mapoval svou vlastní identitu, ale také kolektivní paměť a traumata. Martin Drábek, který navštívil opavskou výstavu nazvanou Zlatý preclík, se v recenzi ptá, zda může mnohokrát opakované téma přinést ještě něco nového.

Ústup do pozadí

Marka Thera by bylo jistě možné zhodnotit jako vizuálního umělce, který se před bezmála dvaceti lety ztratil v pohraničí a už nenašel cestu zpět. Jako tvůrce, který nás už neumí překvapit, protože je uvězněný v nekonečně se vracející manýře. Sice precizní a sugestivní, avšak až únavně recyklované. Také prostřednictvím současného projektu Zlatý preclík, který se momentálně odehrává v opavské Galerii Cella, se znovu ocitáme v meziválečných Sudetech. Na půdorysu dvou malých místností zde Ther inscenuje kulisy tak, aby se staly generátorem vzájemně se prolínajících imaginárních prostorových scenérií – louky, dvora statku či pokoje, a také fragmentů příběhů, které nám velmi invazivně pronikají do života. Podobně umělec pracoval v roce 2017 v Trafo Gallery, v roce 2020 v pražské Futuře a v galerii Josefa Jambora v Tišnově, nebo nyní v Galerii moderního umění v Hradci Králové.

Když jsem o práci Marka Thera psal poprvé, konkrétně o projektu Ospalek, který se na přelomu roku 2019 a 2020 uskutečnil v pražské Futuře, byla to natolik intenzivní a vyčerpávající zkušenost, že jsem si okamžitě vymyslel hromadu výmluv, abych o Zlatém preclíku psát nemusel. A ta o únavné recyklaci se rozplynula jenom pár chvil poté, co mi zvědavost nedala a do Galerie Cella jsem nakonec přece jenom šel. Ano, je to pořád víceméně stejné. Uprostřed uschlý pahýl stromu zabořený do hlíny, v jehož dutině je uschována půlka zlatého preclíku. Staré lampy na stropě, na stěnách zámeckým způsobem zavěšeny precizní realistické kresby života na louce s hmyzem, nakousnutou buchtou a močícími chlapci. A konečně, skutečná dřevěná stodolní vrata s vidlemi a druhou půlkou preclíku. To vše zasazeno do omšelých a patinou čpících místností galerie, což je ale přesně to prostředí, ve kterém Therovy projekty fungují nejlépe.

Až teprve během pobytu v kulisách příběhu, který je pokaždé trochu jiný, ale vlastně pořád stejný, si uvědomíte, že opakování zde má svoji nezaměnitelnou roli. Opakování příběhu, jenž nás přivádí do životního prostoru sudetského pohraničí, do opuštěných domů, které umí, v závislosti na vědomí historických reálií, generovat celou paletu potenciálních vyprávění. Díky fragmentům ztracených mikrokontextů, stopám, které zde Ther rafinovaně umísťuje – například nakousnuté buchty nebo strom s preclíkem, jsme navíc vtahováni do intimity, jež tyto imaginární osudy činí také naším problémem a nutí nás se s nimi aktivně vyrovnávat.

Opakování stejného, ale vždy trochu jiného, zde není symptomem bezradného vyprázdnění, ale spíše způsobem, jak modelovat roli času. Ten zde neplyne po lineální ose, ale cyklicky se svíjí a ohraničuje záhyb znovu a znovu se vracejícího. Je to tunel napnutý mezi dvě mimořádně nestabilní a vzájemně se synchronizující entity – obrazy minulosti a bezprostřední přicházející budoucnosti, které prostřednictvím prohlubovaného vyprávění ustavují svoje kontury. Je to kognitivní zóna, která někdy před lety byla pro Marka Thera především způsobem, jak bezpečně, protože kontrolovaně, mapovat a ošetřovat vlastní identitu (rodinnou, sexuální). Dnes jde ale již o odlišnou strukturu s velkou mírou propustnosti, a tím také široce sdílené obecnosti.

Jejím základem jsou roky budované řemeslné kompetence v médiu instalace, skrze které je Ther schopen si podmanit prakticky jakýkoli typ prostoru. Skutečným iniciátorem komplexity a významové složitosti je zde ale divák, jenž se v opuštěných kulisách stává přihlížejícím, i jedním z nedobrovolných hrdinů. Někým, kdo stojí uprostřed cizí, ale zároveň povědomě autentické zóny, která je nasáknuta sedimenty intimity, perverznosti a jemně strukturovanými obrazy historické paměti. Někým, kdo stojí uprostřed objektu, v němž je svědkem kontextuálního fetišismu, obsedantní touhy po detailu a převrstvování schémat interpretační průzračností.

Zlatý preclík je skromný, přesto užitečný projekt. Je dokladem nenápadného procesu, kterým tvorba Marka Thera v posledních letech prochází. Jako by prostřednictvím svých kulis čím dál více ustupoval do pozadí. Jako by se rozpustil a stal se pouze dílčí součástí kontextu. Pole, které pak vzniká, vykazuje takovou míru senzitivity a otevřenosti, že připojit se zabere divákovi jen minimum času a energie. Je to síť jemných a vlastně čím dál méně invazivních podnětů. Propustná terapeutická zóna, která ukazuje, ale neohraničuje. A kde je navzdory existenci cizích příběhů možno participovat, identifikovat se a zúčastnit se vyprávění. Díky tomu se pak můžete dozvědět, jak vypadá a kde leží váš pečlivě ukrytý preclík.


Mark Ther / Zlatý preclík / kurátor: Jakub Frank / Galerie Cella a Hovorny / Opava / 21. 12. 2021 – 24. 2. 2022

Foto: Kuba Kožiál (Fotoreport najdete zde.)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *