Ve světě bez umění

Již po deváté proběhl v Ostravě festival Kukačka s přehlídkou uměleckých intervencí ve veřejném prostoru. Letos jej kurátoři Tomáš Knoflíček, Jakub Frank, Kateřina Štroblová a Libor Novotný zaštítili názvem Toto není umění. Martin Drábek se ohlíží za letošním ročníkem, ale uvažuje také nad vývojem a směřováním festivalu.

Tereza Bonaventurová, Extenze, Kukačka 9, 2021. Foto: Tomáš Knoflíček, Kukačka

Je více než logické, že po všech těch letech jsou kurátoři festivalu ve městě usazeni čím dál jistěji. Soustředěni na práci, momentálně už prakticky beze stopy okázale deklarované vzdorovitosti, kterou produkovaly první ročníky. Pohybující se v povědomých mantinelech, protože nastavení schématu už není téma. Nahradil ho introvertní průzkum struktur lokálních vyprávění. Mají svůj web, svoji mapu a svoje účty na sociálních sítích, jinak jsou jim ale PR nástroje tak trochu jedno. Kdybych byl copywriter pracující pro letošní Kukačku, napsal bych: „Je jedno co děláš, protože je tomu věnována minimální pozornost. Je jedno, s jakou mírou radikality budeš expandovat ve veřejném prostoru, protože intenzita tvého egoismu nikdy nebude dostatečná. Je jedno, že se rozpustíš ve třpytivé esenci ideologie, protože ji vždycky infikuješ podvratností paradoxu. Nakonec zůstaneš sám a nezbude ti, než to přijmout jako fakt. Přestane ti to vadit.“

Letos jsou kurátory ostravského festivalu Kukačka Tomáš Knoflíček, Jakub Frank, Kateřina Štroblová a Libor Novotný. V ustáleném bienálním cyklu se leitmotiv revoluce minulého ročníku rozpustil a život ve městě naplnilo smíření. Před vchody většiny zdejších výstavních institucí visí duhová vlajka s nápisem „nerozumím současnému umění“ a novým tématem festivalu je slogan „toto není umění“. Je to už po deváté, co Tomáš Knoflíček, tentokrát s novými spolupracovníky, Kukačku vybudoval. Produkt, kterému už nechybí prakticky žádný aspekt profesionality. V módu elegantní evoluční samozřejmosti, v otevřené komunikaci s městem, v němž už netvoří vnější, agresivně přidanou vrstvu. A tak, když například Adam Tenora zavěsí červené plátno na ruiny budovy Ostravice, Karolina Balcer veřejné lavičky modifikuje do městského obýváku nebo Matěj Liška opatří betonový chodník nenápadnými vybouleninami, jsou to intervence, které si prioritně, bez okázalého nároku na pozornost, hledají místa, kde budou ve spleti městských sedimentů dávat ten největší smysl.

Vlady, Contemporary Flag, Kukačka 9, 2021. Foto: Tomáš Knoflíček, Kukačka

Profesionalita kurátorského týmu se nicméně neprojevuje pouze proměňující se komunikací a způsobem pobytu ve městě Ostrava. Skrze lokální tady totiž čím dál intenzivněji prosvítá momentální status obecného. Zvukové záznamy bezcílných procházek Šárky Zahálkové, při nichž shluk víceméně náhodných lidí vede rozhovor bez ambice najít konkrétní smysl, nebo instalace Náfuka Roberta Vlasáka, která náročnou fyzickou práci – točení kliky – transformuje do tichého zvuku sirény a dočasně nafouknutých pytlíků, pomáhají procházejícím divákům pochopit, jak je vlastně také možno letošní název festivalu interpretovat. Slogan „toto není umění“ zde rozhodně není nějakou formou vzdorovitého neomodernistického exhibicionismu. Není to snaha řešit často tristní podobu komunikace mezi divákem a tvůrcem ještě extrémnějším zintenzivněním této trhliny. Věta „toto není umění“ je tady spíše použita jako klidné konstatování. Jako něco, k čemu se již není potřeba vracet, emočně a ani intelektuálně.

Když si kurátoři při předchozím ročníku festivalu vybrali téma revoluce, šlo mimo jiné o reakci na aktuální vyhrocenou debatu o transformaci role umělců a umělkyň v kontextu současného světa. Z podstaty tohoto velmi konkrétního tematického zaměření pak vytvářely jednotlivé umělecké realizace síť, která měla tendenci participovat na významové vrstevnatosti a spolupracovat na všem možném. Byla svým způsobem kompaktní. Letos, tedy po dvou letech, je ale vše jinak.

Ve svém úvodním textu kurátoři festivalu mimo jiné uvádějí toto: „Pokud se dnes nad značnou částí umělecké produkce vznáší odsudek ve smyslu našeho motta, neznamená to bohužel, že by tato díla nutně překročila vytyčenou mez mezi uměním a aktivním životem – a tím i nabyla na akceschopnosti. Důvody jsou naneštěstí jiné a značí spíše komunikační selhání. Ať už se tedy participující autoři k mottu letošního ročníku festivalu postaví jakkoli, cíl mise, třebaže naivní a vzdálený, je zřejmý – tzn. dosáhnout alespoň zárodek katarze (…).“ A katarze se skutečně dostavila. Roztříštěni do více než dvaceti bublin sdílejí tvůrci kapsle introvertního smíření, které jsou zasunuty do škvír veřejného prostoru města. Jako by se étos společného boje vypařil v systematicky hromaděném únavovém syndromu a nekonečně iritující přísun neporozumění přestal být tématem. Katarze se tady totiž dostavuje skrze klidný fokus na pečlivě vytrasovaný problém. V terapeutické práci s egoistickou vzdorovitostí.

Markéta Magidová, Rodina, Kukačka 9, 2021. Foto: Tomáš Knoflíček, Kukačka

B jako Bachner Štěpána Kuse, tematizující smutný stav domu architekta Ericha Mendelsohna, Extenze Terezy Bonaventurové, která formou billboardů zrcadlí vizuální stav místa, do něhož vstupuje, nebo Rodina Markéty Magidové, jež sochařskou monumentalizací dětských kreseb v otevřeném prostoru parku stvořila místo pro intenzivní vizuální a fyzický kontakt, generující zároveň neklidný řetězec asociací, jsou realizace, které nemají prakticky nic společného. Letos je zkrátka tak nějak jedno, co si o umění myslí kurátoři Kukačky a jaké jsou formální a funkční možnosti uměleckého produktu. Je jedno, jaké motto zastřešuje celý festival, a je jedno, zda jste si našli čas a obešli všechny realizované intervence. Jako by se totiž něco zlomilo a soustředění se na problém nahradilo touhu prosadit se. Pro diváka může znamenat náhodné setkání se s intervencí disproporci, která změní smysl důvěrného, ale stejně tak může být momentem překvapivého přijetí. Přijetí skutečnosti, že „toto není umění“, a následného položení si nevyhnutelné otázky, koho že to dnes vlastně ještě zajímá.

Šárka Zahálková, Markéta Magidová, Rafani, Tereza Bonaventurová, Karolina Balcer, Robert Vlasák, Štěpán Kus, Adam Tenora, Lukáš Lebeda, Matěj Liška, Aloïs Yang & Aliaksandra Yakubouskaya, Claudine Arendt, Helmut Smits, Jan Mesany, Michal Mitro & Eva Jašková, Petr Valer, Robert Buček, Vlady, Vladimír Havlík, William „Bilwa“ Costa / Kukačka 9: Toto není umění / kurátoři: Tomáš Knoflíček, Jakub Frank, Kateřina Štroblová, Libor Novotný / Ostrava – veřejný prostor města / 6. 10. – 7. 11. 2021

Fotoreport je ke zhlédnutí zde.