Průsvitné universum
4. 8. 2021Recenze
V Olomouci právě probíhá první ročník Trienále současného středoevropského umění SEFO 2021 – Universum, za kterým stojí dlouhodobé snahy Muzea umění Olomouc, ale podílí se na něm také další místní i zahraniční instituce. Jaký má význam zejména pro samotnou instituci a co dalšího nabízí, v textu rozvádí Martin Drábek.
Je to vlastně něčím stejné jako v Ostravě, jenom instituce je zcela jiná a její možnosti a cíle odlišné. Vidina budoucí architektury, v Ostravě probíhající konverze Městských jatek a v Olomouci dlouho očekávaná vestavba do proluky vedle muzea, je nicméně na obou místech katalyzátorem energického procesu sebeurčení. Muzeum umění Olomouc ale není Plato Ostrava a naopak. Pohybovat se dlouhodobě na hraně ustavování a chaosu nemá pro sbírkotvornou instituci praktického využití. Je to kontraproduktivní. Když Plato Ostrava prochází transformací, je to jako pozorovat zvíře, jehož chování je iritujícím způsobem iracionální. Nikdy nevíte, kdy se hyperaktivně převalí a zalehne vás, kdy se smrskne a pak zase nečekaně exploduje. Tato experimentální nepředvídatelnost pak nutí přihlížejícího vstupovat do přítomného prostoru s extrémně sníženou možností racionální kontroly. Nic podobného o Muzeu umění Olomouc říct nejde. Tělo této instituce se uvádí do pohybu pomalu a obezřetně, zpravidla na půdorysu komplexně designovaného projektu. Tak, jak se to děje i momentálně skrze Trienále SEFO – Universum. Řez institucí je zde s laboratorní důsledností konstruován jako mapa vnitřní diverzity. Aktivita jedné každé části systému je zde patrná a analyzovatelná jako solitér, zároveň je z těchto částí možno sestavit organismus.
I přes skutečnost, že projekt budovy architekta Šépky, která snad jednou Středoevropské fórum (SEFO) fyzicky zhmotní, stále ještě nebyl realizován, je již od roku 2009 tato idea pro olomoucké muzeum určující. Tedy především výzkum středoevropského umění od konce 19. století po současnost. První ročník trienále je pak třeba chápat jako způsob, jak v jeden moment aktivizovat všechny složky týmu, způsob, jak z metody generovat praktické výstupy, jak historické bádání infikovat současnou nestabilitou, a konečně také způsob, jak narušit hranice mezi budovou a veřejným prostorem.
Tematické zaměření na universum tady jednak metaforicky rozvíjí centrální výstava projektu v tzv. trojlodí muzea, zrcadlí se v něm ale zároveň celý ekosystém, který v souvislosti s ideou SEFO v muzeu roste. Zmínit lze například databázi CEAD, která zpracovává informace o středoevropských umělcích, nebo interakci s dalšími významnými středoevropskými institucemi. Součástí programu je také snaha o komunikaci s cizím tam venku, tedy o rozšíření universa, realizované formou spolupráce s dalšími subjekty olomoucké kulturní scény, jako je například Galerie Caesar, kino Metropol nebo festival PAF, či snaha zabydlovat veřejný prostor způsobem, který pro tuto tradiční instituci není úplně obvyklý – experimentální architektonické intervence, projekt nástěnka nebo série workshopů na pozemku, kde by měla v budoucnu stát budova SEFO.
Hlavní kurátorka akce Barbora Kundračíková vysvětluje, že Trienále SEFO je prioritně způsob, jak vystoupit z komfortní zóny a jak tradiční badatelskou a historickou perspektivu muzea experimentálnějším způsobem napojit na současné dění ve vizuálním umění. Zároveň se ale snaží udržet kontinuitu s původním konceptem SEFO, a to skrze tradiční monografickou výstavu, konkrétně polského umělce Jana Pamuly. Právě díky takto nastaveným podmínkám je pak toto trienále zónou, která na jednu stranu dokumentuje aktuální fázi transformace muzea, zároveň tento důležitý sebeurčující proces skokově akceleruje. A i když to zní možná trochu banálně, děje se tak zejména skrze důslednou upřímnost. Jako by se budova muzea najednou stala průhlednou. Dekonstrukce se stává přirozenou součástí každého dalšího pohybu, a to bez ohledu na to, zda se ukáže, že některé metody a strategie selhávají.
V centrálních prostorách muzea tak například kurátorka Barbora Kundračíková konstruuje universum, jenž je ve své metaforičnosti a obecnosti prologem, topografií, která je schopna absorbovat další a další specifické detaily. Vybraným středoevropským umělcům jsou zde, zejména pomocí světelné režie, vyhrazeny intimní niky. Ty zajišťují jednak koncentrovanou pozornost a status exkluzivity, navíc ale také jednotlivým vizuálním systémům umožňují nerušeně expandovat. Agata Gertchen tady tak například představuje soubor miniaturních kreseb abstrahovaných znaků, které přes svůj formát produkují mimořádnou míru metafyzické obecnosti. Intimní universum zde reprezentují fyziologicko-mentální mapa Luboše Plného nebo grafický environment Gábora Koose. Naopak precizní obecnější sondy do maďarského kulturního, historického a mocenského kontextu skrze své objekty vytváří Ádám Albert.
Ukázkou zcela jiného kurátorského přístupu v rámci trienále je pak monografická výstava polského umělce Jana Pamuly, kterou připravili kurátoři Štěpánka Bieleszová a Ladislav Daněk. Svojí koncepcí je expozice zakotvena v konzervativní metodě, tedy chronologické přehlídce zavěšených děl. Hlavní devízu výstavy a také výstup, který naplňuje ideu SEFO – tedy mapovat významné umělecké osobnosti střední Evropy, je však nutno spatřovat v kvalitním katalogu, který muzeum vydalo.
Co se týče práce se současným vizuálním uměním, rozhodli se kurátoři, kteří (jako třeba Jakub Frank) v rámci Muzea umění představují nejmladší generaci, vstupovat přímo do veřejného prostoru či se propojit s jinými olomouckými kulturními institucemi. Například prostřednictvím krátkodobých projektů v Galerii Caesar.
Je pochopitelně problematické analyzovat půl roku trvající akci, která postupně generuje další a další části programu. I momentální fragmenty nicméně ukazují, že Muzeum umění Olomouc prochází zásadní transformací a že prostřednictvím prvního ročníku Trienále SEFO projevuje neobvyklou ochotu nechat do tohoto nelehkého procesu diváky nahlédnout. A to je při zdůraznění faktu, že Muzeum umění Olomouc opravdu není Plato Ostrava, tedy městská galerie nezatížená sbírkami a badatelskými povinnostmi, odvaha, které nezbývá než fascinovaně přihlížet.
Martin Drábek | Narozen 1976. Je historik umění a umělecký kritik. Vystudoval na Filozofické fakultě UP v Olomouci. Zaměřuje se především na vizuální umění 20. a 21. století. Publikuje v časopisech art+antiques a Flash Art. Působí jako pedagog dějin umění na SUŠ Ostrava a příležitostně se také věnuje kurátorským projektům.