Plíživý terapeutický šok

Instalace Libora Novotného a Jakuba Černého v ostravské vitrínové Galerii Dukla propojuje podle Martina Drábka především motiv práce: „Práce tady nicméně není něčím, co je možno pouze laboratorně a odtažitě pozorovat přes sklo vitrín,“ píše Drábek, který se kromě samotné výstavy věnuje také současné křehké pozici galerií ve veřejném městském prostoru.

Plíživý terapeutický šok

Možná už nikdy se tak radikálně nezmění status této dlouhé bílé chodby s vitrínami. Od lokální bizarnosti, která „narušuje“ veřejný prostor, až k nevyžádané zodpovědnosti za formování ostravského uměleckého diskurzu. Upínají se sem všechny zraky, neboť ostatní galerie se uzavřely a fakticky tak přestaly existovat. Specifickou vlastností současné situace je nicméně fakt, že se tento hypnotický kontext může prakticky v jakémkoli z následujících okamžiků rozplynout. Právě tato křehkost, tolik připomínající dynamický a chaotický mechanismus revolučního procesu, je ale jedním z hlavních důvodů, proč je tak fascinující tuto situaci sledovat. Stáváte se účastníkem fyzického prožitku protékajícího času a máte možnost na okamžik zahlédnout jeho vnitřnosti. Participujete na proměně, spolu ustavujete hranice instituce, sledujete agresivní stopy komunikace s kolemjdoucími a na pozadí toho všeho tušíte, že smrt se v nějaké podobě určitě znovu dostaví. Z centra se znovu stane periferie.

Projekt dvojice vizuálních umělců, který momentálně vyplňuje vitríny ostravské Galerie Dukla, se jmenuje Modely paměti. Libor Novotný a Jakub Černý tady, každý téměř výhradně na své straně pasáže, budují vizuálně odlišný, ale přesto vzájemně se prostupující svět. Novotného vitríny zpracovávají téma ukřižování prostřednictvím citací renesančních a barokních kreseb, fragmentů rukou s kladivem, hřebíkem či vodováhou. Médiem jsou mu přitom buď skla vitrín z vnější strany pokrytá bílou barvou, do nichž jsou kresby vyryty, kresby na papíře, umístěné za výlohou, nebo třeba prořezaná paleta s aplikovanou siluetou umučeného Krista. Novotný navíc plánuje instalaci během výstavy dále rozpracovávat, což mimo jiné ilustruje jedna z vitrín tím, že je její sklo zatím pouze našepsováno.

Bývalý Novotného student z ostravské fakulty umění Jakub Černý se ve své části instalace věnuje chátrání a destrukci některých objektů umístěných ve veřejném prostoru. Vidíme zde strom, jehož kácení zachycuje v nekonečné smyčce video, hromadu prosychajícího nařezaného dřeva čekajícího na zpracování, černobílé fotografie částí rozpadajících se staveb, ale hlavně povalenou cihlovou zeď, kterou Černý našel v místě svého bydliště, přemístil ji do výloh galerie, kde ji hodlá dále rekonstruovat. Pochopitelně s vědomím nemožnosti tento úkol splnit.

Od chvíle, kdy Galerie Dukla vznikla, tedy od jara 2018, je to poprvé, co byl potenciál tohoto prostoru skutečně maximálně vytěžen. Oba umělci zde sice respektují hranice přidělených vitrín, instalace je přesto neustále v procesu, jako by se vyplavovala do prostoru chodby, a to jak mentálně, tak fyzicky. Novotného bílé barevné plochy, do kterých se dá snadno rýt, absorbují okolní dění, postupně stále intenzivněji dokládají touhu kolemjdoucích komunikovat, destruovat či se prostě jenom zkusit dotknout hmoty uměleckého objektu a změnit jeho formu. Být kreativní. Oba umělci na svých částech pořád pracují, struktura instalace je tak neustále připravena k proměně, jako by její největší ambicí bylo horečně se synchronizovat s bezprostředně se ustavujícím a organizujícím příběhem, který pasáží prochází. Výsledkem je znervózňující otevřenost, která nezná pointu, která je autenticky bezprostřední, a tím také jakoby mimoděk terapeutická.

Dominantním motivem, který obě instalace propojuje, je jednoznačně manuální práce. Práce na tvorbě kreseb, práce na přemístění a rekonstrukci zdi, práce na řezání desek, řezání stromu, ale také, i když to bude znít trochu morbidně, práce na přibíjení lidského těla na kříž. Práce tady nicméně není něčím, co je možno pouze laboratorně a odtažitě pozorovat přes sklo vitrín. V Novotného a Černého podání jde o konkrétní fyzický prostor, kde se jednotlivé části snaží být logicky uspořádanými a zároveň dostatečně nestabilně propustnými. Místem, kde uvidět monumentální linii kresby na skle zároveň znamená vnímat námahu, cítit bolest ukřižovaného a toužit dotýkat se a destruovat. Kde vlhké zdi produkují tolik tekutiny, až pro ledovou krustu vzešlou z únorových mrazů prakticky přestávají být vidět, a tak nezbývá než vzít škrabku a znovu a znovu je čistit. Kde je, díky hromadě pomalu prosychajících prken, či absurdní snaze Jakuba Černého rekonstruovat zeď, práce metaforou trpělivosti, odříkání, bolesti a snění. A konečně je tu práce v té nejobecnější a nejteatrálnější podobě dokumentací faktu smrtelnosti a biblického trestu.

Všechny zmíněné významové roviny zde nepochybně hrají důležitou roli. Klíčový faktor momentálního fungování této instalace ve veřejném prostoru Ostravy Poruby ale není ukrytý uvnitř její struktury. Více než kdy jindy je jím všechno to chaoticky se povalující kolem – kontext. Je to strach, paranoia, osamělost, čas, který zlenivěl ve vzduchu stále stejných místností, jsou to rituály, fyzické akty, fokus na tělo, intimitu, vůně, monumentální materializace citů a oscilujících rozprav. Nepřetržitě přístupný prostor Modelů paměti je tak v rámci města jednou z mála možností, jak transformovat napětí, jak se všemi těmi absurdně nelogickými mechanismy, kterými disponuje pouze smysluplný a funkční umělecký produkt, zažít nenápadně plíživý terapeutický šok. A je úplně jedno, jestli se tak stane prostřednictvím vzrušujících nočních minut, kdy je do bíle plochy vyryt nápis „buchtičky se šodó“, nebo během opakovaného uvědomování si, jak povědomě důvěrné, fyzicky intenzivní a zároveň neustále unikající jsou obrazy, které instalace produkuje.

Jakub Černý a Libor Novotný / Modely paměti / Galerie Dukla / Ostrava / 26. 1. – 4. 4. 2021

Foto: Tomáš Knoflíček (Celý fotoreport můžete vidět zde.)