Artalk.cz

Úsporně důvěrný portrét

O tom, že subjektivní kurátorský přístup založený na vztahu s vystavujícím umělcem nemusí být na škodu, přesvědčila Martina Drábka výstava Pavla Nešlehy, kterou v Galerii výtvarného umění v Ostravě připravila Mahulena Nešlehová. „Naopak se daří designovat instalaci pomocí metody založené na intimně intuitivním, tak trochu chaotickém a náhodném shlukování, jako místo, kde je možno Pavla Nešlehu vidět hned z několika perspektiv najednou,“ píše Drábek.

Úsporně důvěrný portrét

Výstava Pavla Nešlehy, která se momentálně odehrává v Galerii výtvarného umění v Ostravě, je minimálně perspektivou této instituce důležitou událostí. Je totiž systémem, v rámci kterého dochází k velmi elegantní synchronizaci s desetiletí budovaným místním institucionálním diskurzem, nebo lépe řečeno s tou jeho částí, která opakovaně vstupuje do již uzavřených historických reálií. Bez přítomnosti kurátorského experimentování a s naprostým spolehnutím se na moc a potenciál použitých artefaktů.

Způsob, jakým kurátorka Mahulena Nešlehová pro výstavu Vidět jinak vybrala a inscenovala manželova díla, by se dal charakterizovat jako úsporně důvěrný. Vystavených prací není příliš a instalace nemá snahu agresivně vstupovat divákovi do cesty, a už vůbec se ho nesnaží zahltit únavnou retrospektivní poctivostí – snahou systematicky dokumentovat. Pomalu se zde stupňuje velikost formátů, se samozřejmou nenápadností se prolínají média kresby, fotografie a malby, přičemž vše spojuje jasná tematická linie – dominantní, tak trochu nebezpečná, fascinující a imaginaci provokující příroda.

„Přitahovaly jej mýty, historie a prvopočátky lidské tvořivosti a s ní svázaná osudovost a tíže údělu lidského bytí. Ve své expresivně zacílené výtvarné řeči rád užíval metafory, symboliku světla a s chutí uplatňoval významové a výrazové možnosti kontrastů. Fotografování, jemuž se věnoval od konce šedesátých let, mu objevilo výmluvnost ostře viděných detailů; podněcovaly fantazii, bystřily vnímání skutečnosti a přiměly ji vidět hlouběji a jinak.“ Mahulena Nešlehová svým kurátorským textem jednak informuje, zároveň ho ale používá jako jeden z konstrukčních prvků instalace. Tím, že svými formulacemi úspěšně balancuje na hraně, kde hrozí pád do hromady uměleckohistorických stereotypů a heroické vyprázdněnosti, dodává textu napětí a formu, která naprosto koresponduje s konceptem instalace a podstatou Nešlehovy tvůrčí metody. Jazyk, který kurátorka použila, je zbavený jakýchkoli nadbytečných slov. Text se tak stává mimořádně propustným a vzdušným. Centra významů mají dostatek prostoru pro svoji aktivitu a zbytek vyplňuje ticho.

Kurátorka v Ostravě buduje prostor, kde se možnost participace na cizí intimitě jeví jako ta nejpřirozenější samozřejmost. Nezáleží jí na chronologii, je zcela lhostejná k formám a obsahům, kterým se sice její manžel během své tvorby také věnoval, pro tento prostor a koncept jsou ale nadbytečné. Vidíme tady objemovou a kvalitativní kompresi. Vidíme kurátorský minimalismus, který využívá prázdno, aby kresby, malby či fotografie mohly expandovat. Vlastně až zpětně a s odstupem si plně uvědomíme jednu z největších kvalit projektu – při setkání s díly nejste prakticky ničím rušeni. Kurátorčin blízký vztah s umělcem se tady, možná také díky romantické, emoční a imaginativní podstatě prezentované tvorby, nestal cestou do zóny nedostatečného odstupu a uzavřené nesrozumitelnosti. Naopak se daří designovat instalaci pomocí metody založené na intimně intuitivním, tak trochu chaotickém a náhodném shlukování, jako místo, kde je možno Pavla Nešlehu vidět hned z několika perspektiv najednou.

Vstupem do instalace se divák ocitne uprostřed složitě strukturované estetické hry, jejíž součástí je jak Nešlehova schopnost skrze řemeslné dovednosti a materiální variabilitu rukopisu produkovat význam, tak také skutečnost, že spíše intuitivně konstruovaná síť formálně a technologicky různorodých objektů vyžaduje od pozorovatele intenzivní vizuální a mentální práci. To, co však všechna díla spojuje, je Nešlehova opakovaná snaha zkoumat přírodu jako objekt, jenž si díky kontextům, do kterých vstupuje, vynucuje diferencované vizuální zpracování. Sám zmiňoval celkem tři odlišné perspektivy: současné pozorování přírody, která je ale natolik překrývána a narušena, že získat přístup k obrazům její původní podoby je velmi nesnadné. Dále příroda jako objekt umělcovy subjektivní romantické transformace a konečně příroda komprimovaná do digitálních obrazů, v nichž je jí bohužel odňata řada klíčových vlastností.

Portrét Pavla Nešlehy ve velkém sále ostravského Domu umění je tak složen z obrazů děsivých apokalyptických koní, maleb fixujících v mrazivé nehybnosti důsledky neodvratných konfliktů, ploch papírů pokrytých expresivní strukturou kresby, jednou se topící v tekuté disproporčnosti barevných pastelových ploch a pak zase rozrývající fragmenty monumentálních skalních útvarů, a nakonec také z fotografií, jež skrze závislost na romantické estetizaci nepokrytě manipulují s divákem. Přes všechnu tu rozmanitost zde nicméně dříve či později spatříte obraz světa, ve kterém se vyhraněně subjektivní a obecné vzájemně respektují natolik smířlivě a harmonicky, že se vám nebude chtít tento meditativní prostor opustit. Vlastně tady „pouze“ vedle sebe visí tak trochu chaotický průřez umělcovou tvorbou. Díky kurátorskému minimalismu se z něj ale Mahuleně Nešlehové podařilo vystavět autentický a smysluplný tvůrčí portrét. Navíc projekt pomáhá legitimizovat institucionální diskurz této tradiční ostravské galerie, minimálně tedy tu část, která je tvořena konzervativními kurátorskými metodami, neboť dokazuje, že i ty lze naplnit kreativitou. A to rozhodně není málo.


Pavel Nešleha / Vidět jinak / kurátorka: Mahulena Nešlehová / Galerie výtvarného umění / Ostrava / 26. 5. – 30. 8. 2020

Foto: Roman Polášek (Fotoreport si můžete prohlédnout zde.)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *