Artalk.cz

Muž, který rád ustupuje do pozadí

Pavel Humhal byl známý především pro díla spojená se sociálními experimenty. V současnosti se však představuje hlavně jako sochař, jak můžeme vidět také na aktuální výstavě v Galerii Kabinet T. ve Zlíně. „Humhal tak momentálně svoji pozornost přesměroval z mikro do makro perspektivy, přičemž ze scény mizí sex, pudy, stud, sociální konfrontace, společenské konvence a nastupují sedimenty kultury, magie, kvantová mechanika, teorie superstrun nebo formální možnosti prostoru a tvaru,“ píše v recenzi Martin Drábek.

Muž, který rád ustupuje do pozadí

Rok 2017, kdy pražská galerie Nevan Contempo představila projekt Nesouhlasím s vámi, ale snad máte pravdu, byl momentem změny strategie. Dlouholetý aktivní účastník českého uměleckého provozu Pavel Humhal se zde představil jako klasický sochař. Po letech naplněných především nejrůznějšími typy sociálních experimentů realizovaných ve formě dotazníků, grafů, videí či fotografií, které spojovala snaha operovat v prostoru, kde se vzorce chování a bezpečná pravidla komunikace začnou nebezpečně ohýbat, se najednou galerie Nevan Contempo, v roce 2019 pak galerie NOD a momentálně zlínská Galerie Kabinet T. začaly plnit výhradně objekty. Ty přetékají symbolickým potenciálem, apropriují, lpí na precizním řemeslném zpracování, jsou fotogenické, monumentální a také odtažité.

Ze stropu vyjíždí kus dříku antického sloupu, který končí klecí s živým holubem, jenž svými výkaly postupně znečišťuje pod ním umístěnou hromadu kostkového cukru (Nulový stav). Monumentalizovaná zmrzlina v kornoutku, která spadla na zem, by také mohla být hroutící se fiálou, pod níž se roztéká katedrála (Entropie). Sestava bílých hranolů nese název Dolů, nahoru, podivný, půvabný, krása, pravda, černá krystalická struktura Duality, vějíř opakujících se trojúhelníků Gravitace, sloup-struna v jednom místě obehnaná chaotickou spleteninou kovového odpadu Struna. Rozpouštějící se srpek měsíce je umístěný na tělo tvořené proutěnými košťaty (Navždy, a poté), studna s tekoucí vodou na stupňovitém černém podstavci (Zdroj) a konečně nacházíme o stěnu opřený ocelový plát s vyřezanými písmeny (Rozumím).

Zdá se, že jestli se v posledních letech cítí Pavel Humhal někde komfortně, tak výhradně uvnitř laboratorně bílých stěn galerií. Ty používá jako neinvazivní a v podstatě neviditelné hranice, z nichž se se scénickou rafinovaností postupně vynořují objekty. V Kabinetu T. je jich devět, jsou označeny výše citovanými názvy a evidentně představují mentální mapu. Ta je zónou, kde jsou komunikována témata, jež jsou svojí podstatou natolik složitá, že použití nejednoznačné symbolické formy se jeví jako logický krok. Humhal tak momentálně svoji pozornost přesměroval z mikro do makro perspektivy, přičemž ze scény mizí sex, pudy, stud, sociální konfrontace, společenské konvence a nastupují sedimenty kultury, magie, kvantová mechanika, teorie superstrun nebo formální možnosti prostoru a tvaru.

Pavel Humhal studoval na střední škole scénografii a na Akademii výtvarných umění pak malbu a monumentální tvorbu. Vedle své umělecké a pedagogické praxe působil jako restaurátor, a to zejména barokní plastiky. A právě z těchto prostředí je živen umělcův současný vizuální jazyk. Pokud ho totiž v dřívější experimentální tvorbě materialita prakticky nezajímala, současné objekty se naopak snaží pracovat s „barokní“ schopností skrze fyzické zobrazit obecné. Do divákova zorného úhlu se derou s takovou mírou sebejisté výtvarně-estetické elegance, že necítit tlak heroického horizontu naplněného přízrakem „skutečného umění“ prakticky není možné. Humhalovo strojově-řemeslné zpracování se navíc vyznačuje naprostou absencí stop uměleckého rukopisu a tím také jistou mírou klasicistní odtažitosti a nečasovosti. Forma je tady zkrátka velmi dobře připravena pro monumentální obsah.

Sociální experimenty, kterými se Humhal již od devadesátých let 20. století zabýval, byly sice tematicky rozmanité, strategie byla ale zpravidla designována totožně. Umělec vytvořil rámec situace, stanovil kontext, ustoupil do pozadí a přihlížel tomu, jak zúčastněné osoby zareagují. Video z roku 1999 nazvané Lída a Vendy (tak tohle jsem vždycky chtěla zažít) tak například zachycuje dvě dvanáctileté dívky při hostině, která se zvrhne v divokou bitku se sladkostmi. Video z roku 2001 nazvané Psí domov zase zachycuje umělcovu kamarádku, která se zavřená v kleci se psy svlékla a jedla z misky spolu s nimi. To, co Humhala v těchto a řadě dalších projektech fascinovalo, byl okamžik, kdy je sociální struktura vystavena chaotickému destruktivnímu tlaku a minimálně na pár okamžiků je možno zahlédnout, jak se skrze aktéry nově ustavuje. Kvalita a významová dynamika konečného uměleckého produktu pak byla odvozena z rámce, který Humhal stanovil, zároveň se ale do velké míry generovala na základě náhody.

Ač by se mohlo zdát, že současné sochařské instalace s touto tvorbou nemají nic společného, není to tak úplně pravda. Humhala stále zajímají hraniční jevy, jenom již opouští mikrokosmos „veřejné intimity“ a zaměřuje se makrokosmos vědeckých teorií, zejména z oblasti fyziky (kvantová mechanika, teorie superstrun), okultní dimenzi reality či na antropologické sedimenty v minulosti ztracených kultur. Sochařské instalace navíc designuje na podobném principu jako sociální experimenty. Precizně je připraví a pak ustoupí do pozadí. Pokud se nicméně prostřednictvím uměleckých transformací těchto mentálních fragmentů vydáte vstříc očekávaným metaforám komplexity, narazíte.

Humhal nepochybně dokáže fenomény, které ho momentálně fascinují, nápaditě a fotogenicky ilustrovat. Roztékající se zmrzlina pod kornoutem je hravá a vtipná variace na princip entropie, sloup-struna je zajímavým výtvarným zpracováním mixu racionality antické kultury a energetické chaotičnosti superstrun. Chybí zde ale přesvědčivý důvod, proč bychom se například na teorii superstrun měli dívat zrovna skrze perspektivu Humhalova vizuálního umění. To, co můžeme ve zlínské instalaci vidět, totiž ze všeho nejvíc připomíná návrat k postmoderním pravidlům hry. Svobodný a vizuálně nápaditý prostor, v němž míra rafinovanosti, s níž je užíváno například apropriací nebo mixu monumentální vznešenosti a banality, stojí na mimořádně kultivované úrovni. Pořád jde ale bohužel jenom o vizuální hru. Jsou do ní zahrnuta důležitá mimoumělecká témata, která ale nakonec přináší zprávu zejména o tom, že se o ně Pavel Humhal zajímá.


Pavel Humhal / Rozumím / kurátorka: Jana Písaříková / Galerie Kabinet T. / Zlín / 30. 1. – 13. 3. 2020

Foto: Libor Stavjaník (Fotoreport si můžete prohlédnout zde.)

Komentáře

  1. Pavle to boží. I s tím jak je to super estetiks

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *