Artalk.cz

Jak se naučit bát

V Galerii výtvarného umění v Ostravě představuje svou menší retrospektivní výstavu legenda slovenského konceptuálního umění Rudolf Sikora. Ve své tvorbě se vždy zaměřoval na otázky environmentální krize a ekologického aktivismu, což je v situaci současného umění i světa všudypřítomné téma. Martin Drábek se zamýšlí nad sdělením, které tvorba tohoto umělce opakovaně přináší, a také nad tím, zda může ještě dnes udávat nový pohled na dané téma. „Sikora je totiž umanutý politický vyvrhel modernistického střihu, syrový propagátor morální autentičnosti, existenciálně osamělá figura, která odmítá zůstat v mikrovztazích geologické planetární každodennosti, a tak staví svoje tělo do vichru nezměřitelných proporcí vesmírné reality,“ píše Drábek.

Jak se naučit bát

„Politici světa, ktorí ignorujú ekologickú skazu, sú nebezpeční pre celé ľudstvo! (…) Neexistujú hranice ľudskéj chamtivosti. (…) Neštastie člověka spočíva v tom, že ovládol prírodu skór jako seba. (…) Podpisujeme zmenky, ktoré naši potomkovia nebudú mocť zaplatiť!“ Obrazy naplněné touto angažovanou rétorikou jsou v hustém sledu rozvěšeny ve dvou velkých sálech posledního patra ostravského Domu umění. Instalace tu pečlivě buduje vizi apokalyptického světa, v němž legenda slovenského konceptuálního umění Rudolf Sikora nepřetržitě křičí pořád tu stejnou hrozbu o vině a trestu. A to tak dlouho, až tento životní prostor začne distribuovat komplexně designovanou klimatickou úzkost.

Třiasedmdesátiletý Rudolf Sikora přivezl za asistence kurátorky Kataríny Bajcurové do Ostravy výstavu ve formátu nepříliš obsáhlé retrospektivy, prezentující práce v rozmezí od 70. let 20. století do současnosti. Sikora se prakticky od nejranější tvorby věnuje tématu environmentální krize a jako klíčový faktor v tomto směřování uvádí okamžik, kdy se dozvěděl o vzniku Římského klubu – globálního think-tanku, který začal od roku 1968 systematicky upozorňovat na to, jak zásadně ovlivňuje lidská činnost životní prostředí naší planety. Umělec často využívá pojmy, které objevil ve světě vědeckých teorií, mezi nimiž je obzvláště důležitý termín „noosféra“, který v souvislosti s velkými dějinnými událostmi použil v roce 1943 ruský vědec Vladimir Vernadskij.

Ten tvrdil, že události, jako je 2. světová válka, je nutno zkoumat jako součást pozemského geologického procesu a že vliv člověka na planetu nepochází z jeho hmoty, ale z jeho mozku. V rámci konceptu noosféry tak může umění, pokud je chápáno jako pozitivní mentální proces, hrát důležitou roli, a je tak zdá se jedním z motorů, který doposud sytí a legitimizuje umělcovy tvůrčí aktivity. Sikora navíc nepůsobí pouze v lokalitě planety Země, ale jeho komunikace má kosmologický a transcendentální charakter. Nahuštěním a zmnožením tří základních grafických znaků – hvězd (narození), šipek (života) a křížů (smrti) – tak například umělec vytváří celé architektury zobrazující meteority či černé díry.

V mimořádném přetlaku výstavních projektů, které také v prostředí českých výstavních institucí rozvíjejí téma environmentální krize, je ostravská výstava Rudolfa Sikory jenom další položkou na seznamu. Jako nefunkční se navíc ukazuje také rovnice, ve které se má nespočetněkrát vyslovené spojení Ostravy a klimatické krize rovnat mimo jiné zvýšené poptávce lokální komunity po umění, které se produkty této hrůzy živí. Přesto výstava slovenského umělce disponuje dimenzí, která není v současné environmentálně-apokalyptické produkci obvyklá. Sikora je totiž umanutý politický vyvrhel modernistického střihu, syrový propagátor morální autentičnosti, existenciálně osamělá figura, která odmítá zůstat v mikrovztazích geologické planetární každodennosti, a tak staví svoje tělo do vichru nezměřitelných proporcí vesmírné reality. Tento vystudovaný malíř ale ve své rozsáhlé tvorbě používá také širokou škálu uměleckých technik a svoje konceptuální směřování tak doplňuje o nezanedbatelnou dimenzi výtvarné proměnlivosti.

Ostravská výstava funguje jako hypnotický prostor, ve kterém je použit princip techniky gramofonové desky, v jejíž stopách se ale v nepravidelném rytmu objevují formální deformace. Poctivá konzumace tady nevede ke znudění, ale spíše k infikaci Sikorovou neurotickou posedlostí. Stanete se součástí romantizujícího subjekt-objektového světa – světa, kde jsou fotografie, grafické techniky, fragmenty malby a kresba používány jako nárazníkové pásmo. To je pak nejvlivnější, pokud prostřednictvím formálně-estetického experimentu promíchává na jedné straně neurčité kosmické proporce a na druhé straně vědecké pojmy nebo obrazy umělcova těla.

V kontextu tradičního konceptuálního umění, do kterého tato slovenská legenda nepochybně patří, to zní jako oxymóron, ale momentálně je Sikorova tvorba zajímavá především díky této schopnosti metaforicky estetizovat obsah. Zaměření pozornosti pouze na rovinu proklamací environmentální krize, která je zde jak prostřednictvím textu, tak obrazu mimořádně masivní, totiž vede k pocitu, že sledujeme něco beznadějně historického. Tento pocit navíc ještě zvýrazňuje způsob instalace, v němž spořádaně sledujeme „muzealizované“ artefakty. A ano, výstava skutečně do momentálně tolik frekventovaného tématu nepřináší žádný zásadně nový úhel pohledu nebo snad nějaký přístup, který by prakticky realizoval vizi trvalé udržitelnosti, protože je prostě klasicky koncipovanou retrospektivní přehlídkou. Přesto, pokud byste ve vztahu k environmentální krizi dosud trpěli syndromem laxně dekadentního nezájmu, máte velkou šanci, že vás Rudolf Sikora jako zběsile křičící aktivista přiměje začít se skutečně subjekt-objektově bát. A to je vlastně občas, minimálně v pohádkách, skvělý happy end.


Rudolf Sikora / KONEC SVĚTA? Ekologický komiks / kurátorka: Katarína Bajcurová / Dům umění / GVUO / Ostrava / 16. 10. 2019 – 12. 1. 2020

Foto: Roman Polášek (Fotoreport si můžete prohlédnout zde)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *