Aktivní subjekty na konci světa

V brněnské Fait Gallery MEM se odehrávají dvě navzájem propojené výstavy Aleny Kotzmannové a Igora Korpaczewského alias Q:, jež se obě dotýkají témat post-apokalypsy a Země budoucnosti bez lidí. Martin Drábek ve své recenzi odkrývá odlišnosti jejich přístupů, ale zároveň poukazuje na to, co oba tyto autory spojuje: „Oba umělci vycházejí z ještě nedávno beznadějně staromódních subjektivních pozic, které ale působí už zase poměrně osvěžujícím dojmem.“

Aktivní subjekty na konci světa

Ve videu je vidět, jak se do skafandru oblečené dítě otočí na jednoho z rodičů a vydá tázavý neartikulovaný zvuk. Rodiče ve svých skafandrech paralyzovaně přešlapují na místě a všude kolem je jenom úmorně pustá půda bez vegetace. Nikdo z členů rodiny neudělá jediný krok vpřed. V dlouhé chodbě mostní konstrukce galerie tvoří fotografie páry. Krajiny na nich páchnou sotva odeznělou destrukcí a dokumentace archeologických artefaktů je zde vystavena softwarové manipulaci. Lidé zmizeli, ale přesto někdo chodí a fotí, přesto někdo digitální obraz přibližuje, a tím jej vystavuje erozi – perspektiva pulzujícího přízraku aktivního subjektu se vrací.

Q: (Igor Korpaczewski) a Alena Kotzmannová vystavují momentálně v brněnské Fait Gallery MEM práce, které spojuje zájem o post-apokalyptické vize. Soubory jsou od sebe prostorově odděleny, přesto ale kurátor Jiří Ptáček autory přesvědčil, aby do sousedící instalace intervenovali. A oni to se zřetelně identifikovatelnou dávkou kritického sarkasmu učinili. Právě tyto „škodolibosti“ jsou nakonec nejslabšími složkami obou instalací. Díky nesouladu, který přinášejí, ale zároveň usnadňují divákům spatřit pravidla a hranice světů, ve kterých se oba umělci pohybují.

Q: nechal velkorysý prostor v přízemí galerie téměř prázdný. Dominuje mu pouze jeden artefakt – lesknoucí se monumentální žlutá raketa s velkým nápisem Humanity, v níž za malým okénkem běží v nekonečné smyčce video. Za zvuků obligátní Bachovy hudby se v něm, na půdorysu poměrně banálního schematismu, střídají snímky dokumentující pozitivní a pak zase negativní aspekty lidského počínání na planetě Zemi – Matissův obraz Přepych, klid a rozkoš, záběry na hendikepované sportovce či hromadný portrét Ku-klux-klanu. I přes svou doslovnost je tento přepjatý popově-moralistní systém podmanivý. Smutek a apokalyptické stopy v něm totiž získávají testosteronovou velkorysost filmových blockbusterů. Na opačném konci instalace ale čeká na diváka ještě jedno video ukryté v minimalisticky nenápadném bílém hranolu. A těch několik minut pozorování rodiny, která ve skafandrech úzkostně přešlapuje v pusté krajině, je naprosto devastujících. Velkoryse heroické emoce, se kterými sem divák od žluté rakety nakráčí, jsou totiž během několika minut podrobeny razantní kompresi. Monumentální proporce jsou v potemnělém klaustrofobním prostoru zmrzačeny a zůstává pouze dokumentace zoufalství, dezorientace a zranitelnosti.

Korpaczewskému se tak pomocí pouze dvou objektů, s videi na jinak prázdné betonové ploše, podařilo zprostředkovat traumatizující vizi pozemské apokalypsy a následné vesmírné kolonizace. Těch několik hasičských přístrojů a dvě fotografie, které do této minimalistické instalace přidala Alena Kotzmannová, zde působí zcela nadbytečným dojmem. Skoro to vypadá, jako by se vůči takovému způsobu aranžování a dramatizace tématu post-apokalypsy potřebovala spíše ironicky vymezit.

Instalace prací Aleny Kotzmannové je umístěna do koridoru mostní konstrukce. Je zde použit princip propojení dvojice fotografií odlišného formátu a odlišné adjustace, který se neustále opakuje. Větší černobílé analogové fotografie, které jsou přichyceny hřebíčky přímo na stěnu, zachycují pohledy do krajiny, zatímco menší digitální snímky, zobrazující kusy ženského oblečení, jsou vsazeny do bílých rámů a zaskleny. Krajiny jsou pusté, pouze v jednom případě je na obzoru rozeznatelná migrující skupina lidí. I přes fakt, že jde o reálné scenerie ze současnosti, jsou díky autorčině manipulaci s obrazem natolik nasáklé přízrakem imaginárního apokalyptického otřesu, že zde čas neposkytuje žádná vodítka pro své ohraničení. Jejich náhodnými autory by v hypotetickém světě bez lidí mohly být například průmyslové kamery, ale Kotzmannová to tak nechce. Kompozice filtrované skrze zónu aktivního subjektivismu jsou totiž natolik pečlivě promyšlené, že výsledné obrazy vyprahlosti a tiché hrůzy disponují pozoruhodnou estetickou uhrančivostí. Člověk tu fyzicky přítomen není, ale jeho intence celý soubor definuje a kontroluje. Černobílé obrazy luxusních, ze zvířecích kůží vyrobených dámských kousků oblečení, které jsou námětem menších formátů, jsou podrobeny zřetelnému procesu postprodukce – zvětšeny, a tím rozostřeny tak, že vystupuje zrnitost digitálního obrazu, s čímž vždy kontrastuje zaostřený kolorovaný fragment. Díky napětí, které vzniká mezi zmíněnými vizuálními vrstvami, se tu fotografie stávají symbolem procesu rozpadu, dokladem archeologické situace, a vsazením do rámu se sklem také muzeálním artefaktem. Alena Kotzmannová pracuje, stejně jako Igor Korpaczewski, s obrazy naší planety po destrukci civilizace, činí tak ale na rozdíl od svého kolegy způsobem, který pouze jemně naznačuje a poodhaluje a který také díky práci s fotografickými technikami a formálnímu experimentování staví diváka před specifickou formu vzdorovitosti a estetické rafinovanosti.

I přes konstatovanou odlišnost přístupů obou umělců má intervence Igora Korpaczewského v podobě skutečné kožešinové beranice s evidenčním lístečkem vlastně velmi podobný, zbytečně doslovný efekt, jaký způsobuje intervence Aleny Kotzmannové.

Tematicky výstava nepřináší nic nového a naopak docela dobře zapadá do populárního environmentálně angažovaného či post-apokalyptického diskurzu části současné umělecké scény. Na rozdíl od většiny instalací zaměřených na tato témata se zde ale neobjevují žádné objekty, které by vytvářely na člověku nezávislé systémy. Oba umělci vycházejí z ještě nedávno beznadějně staromódních subjektivních pozic, které ale působí už zase poměrně osvěžujícím dojmem. Tedy minimálně v podání Igora Korpaczewského a Aleny Kotzmannové.


Alena Kotzmannová / Poslední stopa & Q: / Vteřiny před / kurátor: Jiří Ptáček / Fait Gallery MEM / Brno /  –

Foto: Martin Polák

Martin Drábek | Narozen 1976. Je historik umění a umělecký kritik. Vystudoval na Filozofické fakultě UP v Olomouci. Zaměřuje se především na vizuální umění 20. a 21. století. Publikuje v časopisech art+antiques a Flash Art. Působí jako pedagog dějin umění na SUŠ Ostrava a příležitostně se také věnuje kurátorským projektům.