A co když je to všechno ještě trochu jinak

Podle recenzenta Martina Drábka v sobě kresebné cykly Jana Nálevky, který aktuálně vystavuje v brněnské Fait Gallery, zahrnují metaforu ekonomického, politického a společenského systému, stejně jako výraz osobního prožívání světa: "Nálevka tady všem těm, kteří překonají bariéru, již kolem sebe vystavěl, ukazuje komplexní schéma svojí metody, jejíž nedílnou součástí jsou podmanivé obrazy empatie, záhyby existenciální paniky, nebo třeba neobyčejná míra trpělivosti a vytrvalosti."

A co když je to všechno ještě trochu jinak

Jan Nálevka se na české umělecké scéně pohybuje již od 90. let 20. stol. Výstava nazvaná A teď konečně obraťme list v brněnské Fait Gallery je jeho první retrospektivou, na níž spolupracoval jako již mnohokrát předtím s kurátorem Jiřím Ptáčkem. Vystaveny jsou zde „propiskové“ kresby, které autor vytváří již bezmála deset let, a jde tedy o retrospektivu, jež z Nálevkova díla vytrhává pouze jednu linii. Kresby jsou v instalaci, jejímž architektem je slovenský umělec Tomáš Džadoň, vystaveny víceméně chronologicky, neboť to nejlépe koresponduje s jejich laboratorně experimentálním charakterem. V monumentálních kulisách Fait Gallery se tak odehrává příběh, jehož počátek má podobu vizuálně i fyzicky propustné geometrické sítě lanek s jednotkou odpovídající formátu A4 – leitmotivu celé výstavy –, přičemž konec je zřetelně vyznačen touž sítí narýsovanou na bílý panel, na kterém je navíc zavěšena kresba monumentalizovaného modrého bodu (tečky). Pokud budete mít štěstí a do instalace vstoupíte sami, uvidíte scenerii evokující továrnu, již právě opustili všichni zaměstnanci. Zlověstný klid a precizně uspořádaná administrativní estetika linkovaných a čtverečkovaných listů papíru. Je to mentální továrna, v níž není úplně snadné nalézt cestu ke konturám autorových intimních motivací a prožitků, ba co víc, dlouho to vypadá, jako by tu ani žádný autor nebyl. I když zde totiž strávíte opravdu hodně času, budete studovat, jak Nálevka pečlivě pracoval a doslovně popisoval, nakonec tak jako tak zjistíte, že porozumění se dostaví až s odstupem a navíc jedině skrze vaši usilovnou snahu nenechat se odradit a skutečně zjistit, co se za tímto smutně dystopickým zážitkem ještě ukrývá.

V roce 2013 byl v časopise Labyrint Revue publikován rozhovor, který s Janem Nálevkou vedl Karel Císař. Umělec se zde k tématu kontextualizace svého díla v rámci minimalistické abstrakce vyjádřil takto: „[…] řazení mých prací k minimalistické abstrakci, i když tak mohou na někoho působit, není příliš výstižné. Reduktivní formy jsou mi esteticky blízké, je to vizuální jazyk, kterým jsem, doufám, schopen komunikovat. Formální aspekty jsou ale vždy striktně podřízeny významovým záměrům. Týká se to i procesuálně založených projektů, kdy je časová a fyzická náročnost manuálního vzniku práce jen jednou z významových rovin díla.“[1]

Seriálnost a minimalistické formy Nálevka skutečně používá zejména jako nástroj, jak demonstrovat či vyznačit sledovaný systém, který je pro diváka na první pohled nehybný a uzavřený, protože designovaný ve stylu administrativní či tovární odtažitosti. Tento princip uměleckého výzkumu je Nálevkou často aplikován natolik abstraktně, že se do jeho prací mohou promítat prakticky jakékoli politické, náboženské či sociální struktury. Když americký spisovatel Jonathan Littell vydal v roce 2006 román Laskavé bohyně, ukázalo se, že vytvořil jednu z nejpronikavějších a nejautentičtějších studií německého nacismu od 20. do 40. let 20. století, a to navzdory faktu, že k tomu nepoužil formát historické studie, ale umělecké dílo. Tvůrčí metoda, která vedla k takovémuto úspěchu, je zjednodušeně řečeno založena na kombinaci role neosobního dokumentátora, který však svůj svět nechává prorůstat autentickými osobními emocemi a obrazy, jež mají tendenci se vymykat kontrole. Velmi podobné rysy vykazuje také svět kreseb Jana Nálevky. Minimalistický „obal“ je tady formální metaforou systému, který se navzdory chaotické diverzitě v rozmanitých modifikacích znovu a znovu ustavuje. Neosobní minimalistická forma má navíc u Nálevky schopnost nést informace o napětí mezi stresujícím existenciálním faktem, že i on sám je součástí systému, a faktem existence náročného procesu neustálého hledání metapozice, ze které bude umělec moci tentýž systém racionálně pozorovat.

Právě zmíněná dvojitá perspektiva vytváří nutnost infikovat systém protiklady, které díky své nekontrolovatelné tekutosti touto nehybnou geometrickou strukturou protékají a mají schopnost ji agresivně rozleptávat. Činí ji tedy ve vztahu k reálnému světu, z něhož se destiluje, autentickou. Kresby jsou tak například v rámci jednotlivých cyklů jednotně adjustovány a zavěšeny do dokonalého geometrického rastru, zároveň jsou ale vytvářeny propiskou, která nedokáže udržet konstantní a dokonalou intenzitu linie. Regály a panely, na nichž jsou kresby umístěny, odkazují svojí utilitárností k anonymitě a ubíjející stereotypnosti sériové výroby, jejich zasazením do celkového systému instalace však vzniká abstraktní kompozice, jejíchž estetických kvalit si nelze nevšimnout. Umělec je tady tvůrcem monumentálních abstraktních celků, zároveň ale také psychicky labilním jedincem, který se urputně věnuje stereotypní činnosti, již klidně mohou nahradit stroje.

Málokdy je formát retrospektivy tak užitečný, jako je tomu v případě kreseb Jana Nálevky. To, co na vás ve Fait Gallery čeká, totiž není žádná opuštěná továrna a není to ani povinná přehlídka realizací z posledních deseti let. Je to organismus, který leží se zatajeným dechem v monumentální industriální hale, protože právě zde došlo k jeho definitivnímu propojení, a tím pádem zrození. Nálevka tady všem těm, kteří překonají bariéru, již kolem sebe vystavěl, ukazuje komplexní schéma svojí metody, jejíž nedílnou součástí jsou podmanivé obrazy empatie, záhyby existenciální paniky, nebo třeba neobyčejná míra trpělivosti a vytrvalosti. A právě v okamžiku, kdy skutečně uvidíte celý Nálevkův umělecký organismus, vás možná napadne, že je to všechno ještě trochu jinak. Že zde seriálnost není pouhou simulací konkrétního systému, že je to také asketický individualistický proces, který Nálevkovi umožnil se prostřednictvím stereotypní minimalistické úmornosti, která se v konečném důsledku dostane do podobné role jako nosná raketa raketoplánu, dobrat k fragmentárním obrazům, které se svojí konceptuální a vizuální nervozitou nestávají dokumentací světa, ale spíše jeho neodbytně esenciální metaforou, na kterou se nelze připravit. Racionální a kontrolovaná forma tady tedy nakonec plodí nestabilitu, která nevede k depresi, ale k nevšedně intenzivnímu prožitku reality. A vzhledem k faktu, že spojením těchto fragmentárních obrazů rozhodně nevznikne uzavřená struktura, je otázkou, zda název výstavy A teď konečně obraťme list znamená definitivní konec kreseb propiskou, nebo zda se Jan Nálevka pouze nadechuje do dalších let.

[1] Císař, Karel. Rozhovor s Janem Nálevkou. Labyrint Revue. Praha: Nakladatelství Labyrint, 2013, č. 31–32, s. 96–107.

Jan Nálevka / A teď konečně obraťme list / kurátor: Jiří Ptáček / Fait Gallery / Brno / 23. 5. 2018 – 4. 8. 2018

Foto: Martin Polák