O muži, co viděl příliš mnoho

Jak vypadá výstava první samostatná výstava designéra Adama Hrubého, kterému se podařilo prosadit ve světě marketingů a tvorby značek? Jaký zaujal přístup k prostředí výtvarného umění, ve kterém platí zcela jiné zákony než v odvětví vizuální a mediální komunikace? Na to se ptá ve své recenzi Martin Drábek, který navštívil Galerii města Třince, pro niž připravil Hrubý ve spolupráci s kurátorkou Katarínou Klusovou jednoduchou prostorovou instalaci. Drábek přibližuje jak danou realizaci a její konceptuální pozadí, tak osobnost samotného Adama Hrubého.

O muži, co viděl příliš mnoho

Vzhledem k faktu, že instalace v Galerii města Třince je prvním veřejným vystoupením Adama Hrubého v roli vizuálního umělce, není jeho jméno ve světě současného umění známé. To stejné se ovšem nedá říci o marketingovém prostředí, ve kterém se od ukončení svého studia grafického designu na Fakultě informačních technologií Masarykovy univerzity v Brně – tedy od roku 2011 – pohybuje. Mezi jeho nejvýraznější realizace patří reklamní kampaň pro VUT v Brně, politická kampaň iniciativy Žít Brno nebo rebranding Ekologického právního servisu – dnes společnosti Frank Bold. Za svoji práci navíc v roce 2016 v soutěži WebTop100, která mapuje nejzajímavější aktivity na poli digitálního marketingu, získal speciální ocenění Osobnost digitálního marketingu. V prostředí vizuálního umění se nicméně Hrubý skutečně zatím nesměle rozhlíží a je proto na místě se ptát, proč bychom mu již nyní měli věnovat prostor.

Proč je Adam Hrubý na poli marketingu do jisté míry solitérní a specifickou osobností, není dáno pouze jeho schopností přicházet s kreativními nápady, ale spíše se jedná o výsledek kritického a systematického způsobu, jakým o marketingu přemýšlí. To ho na jednu stranu pro určité typy zakázek činí v podstatě nenahraditelným, a na straně druhé ho tento způsob myšlení čím dál více infikuje paranoidní vizí systému, jehož klíčovou hodnotou je nakonec vždy zejména vytěžitelná užitnost.

„Zkuste vidět svět tak, že za každou komunikací je marketingová strategie, každá věta je sloganem, každá životní událost reklamou na životní styl. Marketing se stává smyslem komunikace samotné. Tomuhle modelu říkám marketingová totalita. (…) Pohledem marketingové totality jsme tak všichni marketéři svých vlastních identit, které strategicky řídíme, abychom dosáhli svých cílů. (…) Naše identita je náš produkt. (…) Když prodáváte sebe, prodáváte důvod, proč vás lidé mají číst nebo sledovat. Ne doopravdy sami sebe. Vaše opravdové já nikoho nezajímá," říká Hrubý v rozhovoru pro magazín Marketing & Media.[1]

Kurátorkou třinecké instalace, která má ve svém názvu dva čínské znaky, jež by se daly přeložit jako „brzy“, je Katarína Klusová. Ve skutečnosti by však měla být uvedena jako spoluautorka. To ona totiž přesvědčila Adama Hrubého, který, poněkud unaven ze zviditelňování vnitřností marketingového organismu, si vzal na několik měsíců pauzu v Hong Kongu, aby dílo vytvořil. Následně pak prostřednictvím Skypu strávila mnoho hodin společnou komunikací o výsledné podobě díla, kdy se ze zhruba dvaceti možných variant, z nichž ty první byly výrazně ovlivněny vizuálním prostředím marketingu, oba dobrali k minimalistické formě, která je inspirována jednak současnou čínskou společností – ve smyslu kolektivního hyperaktivního posunování se za chimérou „už brzy“ – a také literárním útvarem kóan. Jde o formát krátkého iracionálního příběhu, který vznikl ve 13. století v Číně, obsahujícího nelogickou hádanku, přičemž pointy těchto promluv a jednání jsou často v otázce, ale i v odmlce nebo jen v gestu. Kóany tak svou paradoxní otevřeností prolamují logiku a konvenci očekávaného jednání.

Instalace je v galerii rozmístěna do dvou místností, přičemž jejími klíčovými konstrukčními principy jsou křehkost a labilita. V první, menší místnosti se houpe šest symetricky rozmístěných látkových držadel, jak je známe například z prostředků hromadné dopravy. Jsou uchycena do kazetových podhledů stropu, čímž je zásadním způsobem narušen jejich základní smysl – být oporou. Tato držadla sice nemají žádnou funkci, nejsou oporou, nevztahují se k žádnému systému, ale přesto nás intuitivně nutí se chytit. Větší místnost galerie je pak vyplněna labyrintem, v jehož pozadí je pomocí „ledkových“ trubic vytvořen název výstavy v čínské verzi. Labyrint připomíná letištní odbavovací koridory a je tvořen subtilními nažluto natřenými dřevěnými laťkami, které jsou do stropu zavěšeny pomocí tenkých silonových lanek. Chodbičky labyrintu jsou natolik úzké, až se vám čas od času stane, že o ně zavadíte a laťky rozhýbete. Záměrem výstavy je donutit návštěvníka fyzicky i mentálně zažít diskomfort konfliktního střetu mezi geometricky designovaným systémem, jehož přirozenou intencí je nasměrovat nás direktivně – ale zároveň bezpečně – k cíli, a mezi nenápadnou přítomností lability a absurdity. Celý systém totiž drží na něčem tak křehkém, jako jsou tenká silonová lanka – a je tedy neustále krok od zhroucení. Navíc cesta vůbec nikam nevede.

Spolu s Katarínou Klusovou tak nakonec navrhl Adam Hrubý koncept, který není ani prvoplánový, ani mentorující, a je schopný diváka skrze fyzický prožitek znervóznit natolik, že chtě nechtě alespoň na chvíli zahlédne základy svých stereotypů, přání či osobní schémata pohybu mezi událostmi. Nejdůležitějším divákem tohoto konceptu je ale nakonec sám Adam Hrubý, protože mu momentálně poskytuje možnost si naplno uvědomit, že právě nelogičnost, nepraktičnost a naprostá neužitečnost vizuálního umění vytváří prostor pro to vkročit na práh terapeutické nestability, kterou ve strukturách marketingového těla žádnou formou subverze nedokázal najít, a to zkrátka proto, že tam být nemůže. A možná že právě tuto formu prožitku či úlevy měla Klusová – kurátorka a také vystudovaná vizuální umělkyně – intuitivně na mysli, když tak umanutě popostrkovala existenciálně rozladěného Hrubého k třinecké realizaci, kterou navíc, kvůli autorově nepřítomnosti, sama převedla spolu se svými spolupracovníky do fyzické podoby.

A právě tato přímočará narativní rovina je skutečnou odpovědí na otázku, proč jsem se do psaní textu pustil. Je totiž vysoce pravděpodobné, že se Adam Hrubý vizuálním umělcem nikdy nestane, že jeho třinecká instalace bude tím posledním uměleckým dílem, které kdy udělal, a že až mu v Hong Kongu dojdou peníze, vrátí se a znovu se začne věnovat tomu, co umí nejlépe. To všechno se může stát, pro mě je nicméně příběh, ve kterém unavený muž z marketingového prostředí najde díky kurátorce z Třince momentální úlevu ve světě vizuálního umění, natolik jedinečný a přitažlivý, že zkrátka nešlo odolat.

[1] Martina Vincencová, Adam Hrubý: Žijeme pod nadvládou marketingu. Rozhovor pro online magazín Marketing & Media, dostupné online: https://mam.cz/c1-65646850-adam-hruby-zijeme-pod-nadvladou-marketingu. Vyhledáno dne 3. 6. 2018.

Adam Hrubý / 不久 / kurátorka: Katarína Klusová / Galerie města Třince / Třinec / 18. 5. – 8. 6. 2018

Foto: Vlasta Casadio Pavlíková