Artalk.cz

Já to vím lépe

Recenze výstavy Rogera Hiornse v Galerii Rudolfinum, ke které se autor později v textu také dostane, zavedla Michala Novotného k reflexi fungování instituce, jež výstavu v Česku prezentuje. 

Bez názvu, 2013 Letecký motor, oheň a mladík Variabilní rozměry Courtesy Corvi-Mora, London, foto Gert Jan van Rooij
Bez názvu, 2013
Letecký motor, oheň a mladík
Variabilní rozměry
Courtesy Corvi-Mora, London, foto Gert Jan van Rooi03

Na české umělecké scéně již léta vládne jedna velmi neobvyklá nemoc. Mohli bychom jí snad nazvat syndromem osamělého rytíře. Snaha ukázat ostatním, že já sám to budu dělat jinak, lépe a hlavně – bez nich. Zatímco všude jinde je umění záležitost kolektivní a o úspěchu rozhoduje právě míra spolupráce s ostatními, v Česku jako by snad symbolicky úspěch znamenal nutnost opevnit se v izolovaném hradu na kopci.

Umění samozřejmě není jedno, ale je jich spíše mnoho zároveň. U nás v určitém smyslu stále přítomné napětí mezi tradičním malířstvím a sochařstvím na jedné a pojmem konceptuální umění (do kterého se vejde v Česku téměř vše ostatní) na druhé, je tak vlastně prakticky zbytečné. Oba světonázory disponují vlastními institucemi, galeriemi a výstavními prostory i publiky a téměř skoro nikdy se tak nepotkají.

Problém tak spíše vidím v rozporu deklarované nebo dané pozice a skutečnosti. “Česká scéna si sama sobě velmi často nalhává domnělou kvalitu, vliv a postavení v zahraničí. (…) náš umělecký svět je uzavřen pouze do lokálního kontextu,” kritizuje Nedoma v rozhovoru pro Artalk. Jaká je však jeho vlastní pozice v zahraničí?

Zaměření nad umělce nad 40 let, které Nedoma otevřeně proklamuje, je samozřejmě naprosto relevantní. Stejně tak jak snaha přivést do Čech umělce jiné než české. Rudolfinum však nepracuje s umělci, pouze si je vybírá. Následná spolupráce poté vychází pouze z toho, co se přiveze a kde to bude prezentováno, tedy v které místnosti. Je možné, že se mýlím, ale nejsem si vědom toho, že by kurátoři, kteří kdy pro Rudolfinum připravovali nějakou výstavu, kdy pracovali s umělci na významnějších nových produkcích. Součástí retrospektivních výstav není ani rozsáhlá prezentace sekundárního materiálu a textů. Kurátorská práce se tak v případě samostatných výstav omezuje na výběr umělce a výběr děl z existujího fondu, případně na převzetí výstavy od jiné instituce.

Rudolfinum se tedy nezačleňuje do mezinárodní scény tím, že by vytvářelo nový pohled nebo nová díla ve spolupráci se zahraničními umělci. Nepřejímá ani výstavy od předních institucí, ale spíše menších soukromých nebo lokálních výstavních síní. Cílem je tak spíše finančně dostupná prezentace zahraničních umělců místnímu publiku. To je stále naprosto relevantní pozice i u státní instituce jakou je Rudolfinum. Ne ideální, ale bezpochyby obhajitelná.

Otázka však je, jací umělci jsou zde prezentováni. Zběžným pohledem na archiv výstav by se dramaturgie Rudolfina dala shrnout ve třech větách: téměř výlučně britští a němečtí. A ještě více s důrazem na druhou generaci Young British Artist (a tedy zcela ignorující mnohem uznávanější směry na britské scéně). Důraz je kladen na komerční galerie a komerčně úspěšné umělce s odbočkami ke konceptuální fotografii a videu.

Umění je dnes globalizované, tedy propojené. Již ze své podstaty, tedy neměřitelnosti kvality závisí na konsensu. Je však zároveň poměrně jasně hierarchizované. Jsou tak instituce, které určují, co je v kurzu a v diskurzu. Domnívám se, že instituce, která má prezentovat zahraniční umění v Česku by do určité míry reflektovat vývoj světového umění měla. Nemusí jej nutně kopírovat, ale alespoň vybírat z dané skupiny důležitých umělců s ohledem na lokální kontext.

Nikdo, kdo vystavoval v Rudolfinu v posledních třech letech, se zároveň v těchto posledních třech letech neúčastnil nějaké důležité přehlídky typu Dokumenta, Benátského a jiných důležitých bienále nebo neměl zásadní výstavu v některé z důležitých institucí typu Tate, Centre Pompidou, MOMA atd.

O relevanci pro místní kontext je samozřejmě možno polemizovat. Opět ani zběžným pohledem mi nepřijde, že by právě spektakulární a drahé produkce typu Raqib Shaw, Jake & Dinos Chapman, David LaChapelle, Damien Hirst byly nějakým způsobem symbolicky pregnantní pro místní společenský, ekonomický, historický i umělecký kontext. Proč by se vlastně mělo Rudolfinum – jak samo přiznává – soustředit vůbec na britské umění a ještě méně pochopitelněji na jednu generaci a myšlenkový proud?

Jinak tomu dlouho bylo s výstavami, které připravoval David Korecký. Zde se určitě o jisté návaznosti na lokální oblibu konceptuální a nenarativní fotografie stejně jako na světové tendence hovořit dalo.

Současné výstava Rogera Hiornse je však šlápnutím vedle, které objevuje možná ještě závažnější problém Rudolfina a to určitou obsahovou vyprázdněnost výstav. Roger Hiorns je dalším z druhé generace YBA. V jeho přehlídce tak nechybí pro Rudolfinum klasicky spektakulární témata – smrt, nahota, a zároveň určitá přístupná vyestetizovanost. To nejlepší má poté Hiorns – alespoň v rámci globální viditelnosti – opět symptomaticky – již za sebou (nominován na Turnerovu cenu byl v roce 2009).

Všechna díla však rozhodně špatná nejsou. Ostatně opět stejně jako všechny výstavy v Rudolfinu. Výstava však působí jaksi druhořadě a lacině. I onen očekávaný spektákl není vlastně dostatečně spektakulární. A to ani pokud budete mít štěstí a navštívíte výstavu v sobotu. Jinak totiž nahé mladíky na lavičkách s ohni, helikoptérových motorech a s rukou v mrazáku neuvidíte. Pouze se dočtete, že tam v sobotu budou a že dílo má sílu i bez nich. Nemá.

To je samozřejmě asi nejzásadnější problém výstavy. Proč dělá Rudolfinum výstavu, kterou není schopno finančně nebo produkčně zajistit – tedy zaplatit nebo sehnat mladíky, kteří by po dobu otevírací doby zajišťovali řádnou prezentaci děl? Jak mohl kurátor postavit výstavu na instalacích, které není schopen řádně prezentovat? Podobně – hovořme s Petrem Nedomou ekonomicky – proč bych měl platit plné vstupné za výstavu, na které je 7 děl 5 dní v týdnu mimo provoz?

Zbytek prezentace stojí víceméně na třech dílech ve dvou nebo třech opakujících se variacích, které jsou řádově o dvě třídy slabší než zmiňované performativní sochy a výrazově i aktuálností se pohybují někde okolo roku 2007. Rozemletý oltář, mozková hmota zalitá v plastu. Samá aktuální témata současné geopolitické krize. „Jsem umělec, který dělá umění, a ne umění o umění.”

Osvěžení, které nabízí vtipně subverzivní přenos z gymnázia Jana Keplera je opět zabito formalismem a patosem antropomorfních automobilových soch. Zde se dostáváme spíše někam do roku 1995. Roku, kdy vyhrál Damien Hirst Turnerovu cenu a Petr Nedoma začal vést Rudolfinum. Automobil jako symbol individualizované industrializované západní civilizace. Ale no tak pane Hiorns, automobil určitě byl symbolem 20. století, ale není dnes rok 2015?

Problémem tedy není jen samotný výběr umělce, ale konečný výsledek, konkrétní výstava v Rudolfinu. Stejně jako Rudolfinum je ne úplně špatná, ale jaksi druhořadá, neambiciozní, ustrašená z nedostatku peněz, trochu líná, hodně arogantní, ale zároveň na svůj vlastní pád příliš chytrá.

Sám jsem se nakazil nemocí osamělého rytíře. Všem ostatním totiž přijde normální neustále omílat nedostatek peněz a dělat výstavy YBA umělců. Otevřeně deklarovat, že se (v Praze!) stále více “věnujeme ostrovní scéně.” Připravit výstavu založenou na performerech bez performerů. Po dvaceti osamělých letech v jedné instituci obviňovat ostatní z uzavřenosti v lokálním kontextu. “Roger Hiorns chrlí s nahými muži v Rudolfinu pěnu” píše se na stránkách České televize.

A ještě bych zapomněl – ano, téma kýče v současném umění už doopravdy vyřešeno bylo. A dávno.

__________________________________________________________

Roger Hiorns / kurátor: David Korecký / Galerie Rudolfinum / Praha / 25. 5. – 9. 8. 2015

Komentáře

  1. Vážený pane Novotný,
    s respektem k Vašemu nízkému věku a mizivým zkušenostem, nikoli však k, zdá se, nedostatečnému vzdělání a rozhledu, si dovoluji reagovat na Vaše slova, která jsou omylem označena jako recenze. Nemá význam rozebírat selhání kritického ducha, ba někdy i stylistických schopností a logické úvahy v jednotlivostech Vašeho příspěvku, neboť by tento rozbor byl delší, než příspěvek sám. Tedy jen doporučení, které nechce polemizovat s Vašimi názory – ověřujte si fakta, neboť jakékoli tvrzení má nulovou hodnotu, není-li podloženo věcně či argumentačně, jednoduše řečeno, nekazte si pověst vlastní nedostatečností. Z deseti Vašich příspěvků, které jsem nalezla na Artalku, je deset negativních. To znamená …?
    A. Malá

  2. Dobrý den,

    děkuji za komentář, nicméně se omlouvám, ale apel na nízký věk a zkušenosti nepovažuji obecně za příliš relevantní začátek argumentace, a tedy jej nemohu přijmout,

    jinak je o mne dobře známo, že píši pouze negativní recenze, možná to má něco společného s recenzí jako žánrem a s tím, že se domnívám, že vážné věci bez nadsázky a ironie ani říci nelze. Otevřeně také, jak jste si možná všimla, hned v úvodu článku deklaruji, že Já to vím lépe, a proto zde také ještě jednou veřejně prohlašuji, že jsem si vše v článku od A do Z vymyslel, a nemám to vůbec nijak věcně ani fakticky podložené, mimo vlastní smrtelně vážnou víru v umění,

    přesto však všech deset recenzí, které zmiňujete, negativních není,

    děkuji

    děkuji

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *