Opálená lýtka bosých senoseček

Následující text je věnován právě probíhajícímu pražskému Fotograf Festivalu. Stejně jako v uplynulých letech je jeho dramaturgie založená na výstavních projektech v převážně drobných galerijních prostorech, performancích, přednáškách a diskusích točících se kolem hlavního tématu akce. Michal Novotný se ve své recenzi zabývá vztahem jednotlivých výstav k celkové koncepci festivalu a komentuje způsob, jakým jejich kurátoři pracují s danými prostorovými podmínkami. 

Fotografie Ferdinanda Bučiny z výstavy Vzpomínka na Javorník v Ateliéru Josefa Sudka

Opálená lýtka bosých senoseček

S poněkud přezrálým tématem Cultura / Natura probíhá v Praze od 1. října do 8. listopadu šestý ročník Fotograf Festivalu. Jak již úvodní text v brožuře naznačuje, přehlídka se dotýká všudypřítomného tématu antropocénu a globální ekologické krize, avšak ne s ambicemi o celostní pohled na toto tolik asociacemi zatížené téma. "Naším přáním není připravit festival, který by naplňoval očekávání, ale program, jehož pojetí umožní legitimizovat rozporuplné emoce – snad i rozladěnost a pocit zmaru," dočteme se dále.

Spektakulární, esejisticky promyšlenou, trefně poskládanou a stejně pečlivě evropsky vygrantovanou přehlídku ve stylu kurátora Anselma Frankeho, který se tématem antropocénu v sériích výstav dlouhodobě zabývá, nicméně asi od Fotograf Festivalu nečekal nikdo, kdo navštívil alespoň některý z pěti předchozích ročníků. I letos je totiž výsledný obsah k nastolenému tématu poněkud neforemný.

Organizátoři zmiňují jako jednu z nejsilnějších linií dramaturgie vztah a přístup k půdě. Právě tento většinou osobní rozměr, vlastně i poněkud neelegantní a neatraktivní v kontextu suverénního současného umění, přijde i mně jako to pravé páteřní téma festivalu. Téma, které na rozdíl od některých globálních přesahů, avšak prezentovaných v česky skromném vydání, opravdu něco hlubšího sděluje.

Černobílé fotografie bosých senoseček s jejich rozhalenými kroji a opálenými lýtky, sluncem svraštělých pantátů zasazujících do půdy větvičku kočiček a ve sněhu si hrajících dětí Ferdinanda Bučiny pořízené počátkem 40. let minulého století v Ateliéru Josefa Sudka svou idealizovaností chytnou za srdce i opravdového cynika. Přestože výstava určitě není přehlídkou současného umění, a to ani datem pořízení fotografií, její dekontextualizace téma výborně doplňuje a sílu snímků ještě podtrhuje, čemuž napomáhají i příklady toho, jak funkčně byla Bučinovy fotky schopna do svých propagandistických magazínů zařadit jak nacistická, tak komunistická nomenklatura.

Pohled do instalace výstavy Martina a Osy Johnsonových v Galerii AMU

Podobným hybridem pohybujícím se mimo pole současného umění a přesahujícím k antropologii je i výstava Martina a Osy Johnsonových v Galerii AMU. Přehlídka prací manželů a pionýrů africké safari fotografie, narozených ještě před rokem 1900, kteří si však pro potřebnou přitažlivost materiálu s jeho autentičností příliš hlavu nelámali, je vlastně spíše autorským dílem samotného kurátora. Jan Svatoš pojal prezentaci fotografií až možná stereotypně umělecky: najdeme zde instalaci se sedačkou, televizí a jedním z nejslavnějších podvržených dokumentů nazvanou "armchair explorer" nebo prezentaci v tmavé místnosti, kde si diváci musí na fotografie po loveckém způsobu svítit zapůjčenými baterkami. Výstavu doplňuje podobně jako vše ostatní safari připomínající, ale poměrně informačně bohatá brožura.

V linii doma vypěstovaných výstav pokračuje i Tomáš Hrůza v Galerii Jelení. Zde je však poetika poněkud komplexnější a ona důvěrná známost a obyčejnost obrazů vesnice a exotiky, která tu v jisté osobní dialektice rozkvétá mezi vzájemně propojenou projekcí, fotografiemi, objektem a performance, funguje velmi dobře a v divákovi jaksi zůstává. A to i přes snad až příliš současnou zálibu ve videích natočených drony.

Pohled do instalace výstavy Společná sklizeň, work in progress v galerii tranzitdisplay, instalace Tomáše Uhnáka, foto: Hynek Alt

Zahrádkaření jako seriózní existenciální postoj najdeme i v galerii tranzitdisplay, na výstavě, kterou kurátorsky připravila Mariana Serranová a která je vlastně jedinou opravdu kurátorovanou skupinovou výstavou festivalu. Tamás Kaszás, jehož projekty, avšak výhradně ty na pomezí architektury, byly v Čechách k vidění již několikrát, prezentuje autobiografické video doplňující snahu udržet se při životě vlastními zemědelskými silami o filozofující rozměr. Pro něj typicky spočívá hlavní síla jeho práce v přímočarosti, která však nesklouzává ke komediálnosti. Instalace Tomáše Uhnáka sušící křížaly je zase zajímavá i zcela formálně v kontextu současného sochařství a připomíná vytříbenou, ale strohou estetiku projektů skupiny POLE, které byl Uhnák členem. Čítankový příběh o ve skutečnosti banálně krutém osudu rolníka od Asunción Molinos Gordo činí poté z výstavy jeden z nejsilnějších momentů festivalu. A to i bez Ursuly Biemann, zásadní postavy angažovaného dokumentu, která ­– opět v kurátorské koncepci Mariany Serranové – vystavuje ve vedlejší místnosti podobně poeticky silný příběh o zvucích a ekosystému každého stromu na Borneu. Právě v tomto momentě však projekt trochu připomíná díla "bienálového typu", která vždy trefně, hluboce a komplexně, avšak zároveň jaksi akademicky předpisově ilustrují hluboké problémy současného světa. Zde také začíná linie festivalu, kterou bychom snad mohli po formální stránce nazvat tropicky pralesní a která je dále ve více estetizované podobě rozvíjena Danielem Steegmanem Magrané ve Fotograf Gallery a Markem Dorfem v tropickém skleníku Botanické zahrady na Albertově.

U kolektivního projektu Serranové v tranzitdisplay však trochu zamrzí, že není onen jasně rozdělený kvartet rolí více rozvinut i mimo již nyní prostorově poněkud nedostačující galerii a jendotlivé prezentace tak zůstávají spíše fragmentární. V případě Steegmana Magrané je v jeho práci silně explicitně přítomný estetický moment potlačen výběrem děl, který se soustředí jen na modernistickou, na médium zaměřenou fotografii/film, zároveň však selhává i akcent na estetičnost dokonalé prezentace, protože instalace má stejně jako samotný prostor Fotograf Gallery k muzeální čistotě opravdu hodně daleko a vše tak působí jaksi podomácku "dodělaně".

Instalace Marka Dorfa v Botanické zahradě na Albertově

Podobně dva objekty Marka Dorfa vystavené v Botanické zahradě vypadají skvěle na postprodukčně upravených fotkách, ve skutečnosti ale zase tak skvěle ne, a jsou spíše jakousi letmou ochutnávkou umělcovy tvorby. I z obsahového hlediska je otázka, jestli právě nejde "jen" o fotografie objektů v negalerijním prostoru a jestli jejich vystavení v samotném kontextu vzniku není trochu zbytečné.

Výstava Drora Dauma v galerii etc. oproti tomu nabízí větší průřez autorovým dílem a skoro by se dala nazvat retrospektivou. Vztah k festivalovému tématu je zde již ale skutečně velmi obrazný a instalační řešení s dominantně dynamickým černým pruhem na zdi působí vzhledem k přítomnosti radiátoru pod ním poněkud komicky. Opět se zdá, že kurátor a umělec se svým záměrem narazili na kontextuální limity prostoru galerie. Prezentovaná díla se navíc jeví jaksi historicky a archaicky. Těžko dnes ještě vést jakoukoliv podnětnou diskusi o digitálně manipulované fotografii a možná je tak k celkovému docenění Duamova díla potřeba větší odstup nebo jiný kontext.

Velmi povedená je naopak prezentace Claudiu Cobillanschi v prostoru Prototyp. A to právě tím, že do multifunkčního polodomáckého prostoru svou černobílou estetikou a určitou radikalitou jednoduchého politicko-ironického manifestu dobře zapadá.

Pohled do instalace výstavy Panenský les Claudiu Cobillanschi v galerii Prototyp

Nakonec však ještě třeba zmínit Zprávu o létě na venkově v galerii Školská 28 kurátorů Michala Kindernaye a Lenky Dolanové. Velmi školsky a pečlivě připravená a do plastových alb zabalená dokumentace mimopražských letních výtvarných událostí je v impresi svěží a vzhledem k tématu krajiny významově nosná. Optimisticky působí, kolik věcí se mimo samotný etablovaný systém akademického městského umění děje a jak jsou schopny mnohem lépe lokálně působit.

Do Prahy se také festivalu podařilo přivézt legendu bratislavské scény Petera Bartoše, jehož projektantská práce na výstavbě pavilonů bratislavské zoo je, ačkoli v poněkud jiném kontextu, než je téma antropocénu, pro naši krajinu nepochybně klíčová. Výstava však ještě v době psaní této recenze nebyla otevřena.

Fotograf Festival se i letos soustředil hlavně na malé galerie a obecně zůstal v rovině skromnosti odpovídající ostatně státní finanční podpoře. Obojí je určitě dobře: právě malé neziskové galerie jsou zajímavým doplňkem pro diváky, kteří by sem jinak možná nezavítali, a vytvářejí tak určitou součást festivalové zkušenosti jako poutě nebo cesty. Brožura, která diváky po galeriích provádí, je graficky velmi kvalitní a přehledná, škoda snad jen, že se nedostalo na poněkud více mediální pozornosti a reklamy, kterou by si festival zasloužil. I letos by také neškodilo místo snahy zařadit pod hlavičku co nejvíce akcí spíše program vytříbit tak, aby působil jako doplňující se promyšlený celek, což je určitě možné i bez ohledu na mezinárodní hvězdy. A také snad kdyby jednotlivé výstavy více respektovaly a podtrhovaly charakter jednotlivých prostor a nesnažily se je naopak neuměle přetvořit na něco, čím nejsou.


Fotograf Festival #6 / Cultura / Natura / umělecká ředitelka: Markéta Kinterová / dramaturgie festivalu: Mariana Serranová / 1. 10. – 8. 11. 2016 / Praha / více k programu zde

Foto: archiv Fotograf Festivalu a zúčastněných galerií

Michal Novotný | Narozen 1985, studoval dějiny umění a filosofickou antropologii na UK v Praze. Pracoval jako novinář v Mladé frontě DNES, nezávislý kurátor a umělecký kritik. V letech 2011 až 2018 byl ředitelem Centra pro současné umění Futura v Praze. Od roku 2016 vede s Jiřím Černickým ateliér malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Stejný rok obdržel Cenu Věry Jirousové v kategorii etablovaný kritik. V letech 2016 až 2018 spolupracoval jako externí kurátor s ostravskou galerií Plato. Od ledna 2019 působí jako ředitel Sbírky moderního a současného umění v Národní galerii v Praze.