Lorem ipsum dolor

Upřímnost nade vše

18. 10. 2023Helena TodorováRecenze

Diskuse o neo-romantismu se v českém umění vede již několik let, teď přibývá výstav v institucích. Helena Todorová recenzuje výstavu Všechno kromě lži v Galerie Klatovy / Klenová, která se věnuje tématu post-ironie a ptá se, v čem je to vlastně aktuální koncept.

Skupinovou výstavu Všechno kromě lži, věnující se tématu post-ironie, připravili v Galerii Klatovy/Klenová Tina Poliačková a Lumír Nykl, kteří se ve své kurátorské praxi zabývají tématem i estetikou romantizujících tendencí v současném výtvarném umění. Co chtějí kurátoři konceptem post-ironie sdělit? Jak se výstava vztahuje k trendům současného umění?

Na zámku hradě Klenová vystavuje celkem dvanáct umělkyň a umělců z lokálního i ze zahraničního kontextu. Kurátorský výběr jde napříč různými médii – jsou tu vyšívané obrazy (Bianka Chladek), obrazy vycházející z klasické krajinomalby (Štěpán Brož, Šimon Sýkora), keramické objekty (Timur Aloev, Nschotschi Haslinger, Klara Jakes). Objevují se tu odkazy na tradiční řemeslnou výrobu ve formě kovářství (Monika Kováčová) či drátenictví (František Hanousek a Jakub Hájek), najdeme tu i kombinované techniky jako je digitální tisk s plastelínou a akrylem na plátně (Julius Bobke) či novomediální přístupy ve formě videoesejů (Theo Ellison) a němého výpravného filmu znázorňujícího výjevy ze života upíra (Peter Wächtler). Nelze opomenout architekturu výstavy od Františka Hanouska a Jakuba Hájka, která výrazně, a hlavně povedeně dotváří a reaguje na specifický prostor zámkuKlenová v podobě honosných závěsů či děsivých masivních dveří, kterými vstupujeme do „upírova světa“.

Architektura výstavy dotváří příběh: Postupně procházíme jednotlivými „komnatami“, ve kterých lze číst určitou návaznost a dějovou linku. Uvítá nás kvartet, který vůbec nic nehraje, malíř tu stojí v lese plném mořských živočichů, v komnatách se procházejí fanoušci českých punkových kapel či housenky sledují padající kometu. V opuštěné krajině se plouží osel a na něm sedí děsivý tvor v kápi, bez tváře. Do této fantazijní atmosféry nás možná vtáhl kovový klíč, který je u krbu – vstoupili jsme možná do krbových dvířek a stojíme v imaginativním světě.

Hranice mezi reálným a nereálným se tu smazávají dokonale. K naprosté (ne)spokojenosti si můžeme vypít nápoj z kovové rosy a šumavských bylin. Nebojme se, příběh nekončí, vcházíme do místnosti, kde se kutálejí jablka se vzkazy vyrytými inkoustem, kde leží keramický Uroboros, ve starověké mytologii symbol hada, který požírá svůj vlastní ocas. Ptáček nám na videu vypráví o tom, že je romantik a vždy bude, a že právě teď pracuje na dvou novelách o lásce, které budou na pokračování, ale bude začínat tou druhou, aby to nějak ozvláštnil. Během toho neustále roní jednu slzu za druhou. A to už vcházíme do masivních dřevěných dveří potřísněných krví, kterou tu asi zanechal upír, který nám zase vypráví historky ze svého života: Jednou si koupil deku s natištěným leopardem, aby zahnal pocit beznaděje a vyprázdněnosti. Možná proto je v poslední místnosti tolik krve, už nezbyla naděje, už se tu svádí pouhopouhý krvelačný boj. V rukou máme dýku, ale předtím, než ji použijeme si ještě ubalíme posledního (?) jointa. Na zemi uprostřed komnaty leží možná mrtvá, možná spící panna, působí v tomto kontextu trochu jako děsivá princezna, kterou zakousl upír a ona se v noci probudí a začne strašit všechny na zámku. Na konci – nebo je to začátek? – se s námi tichem loučí kvartet.

Zdá se vám to všechno jako naprostá šílenost? To je klíč k pochopení celé výstavy – přistoupit na kurátorskou hru: Lež a pravda k sobě mají občas až děsivě blízko, a že v současné době internetu a sociálních sítí dokážeme jen ztěžka určit, co je opravdu reálné. A právě v tomto bodě vstupuje do hry koncept post-ironie.

V romantismu 19. století byla ironie chápána jako zásadní prostředek k vyjádření rozštěpenosti subjektu v tehdejším moderním světě. Ironie je postoj, kdy na sebe neustále vrstvíme vzájemné protiklady, a dle romantiček a romantiků se jedině tak dostaneme blíže k pochopení vztahu vnitřního a vnějšího, k částečnému uchopení propasti mezi našimi vnitřními pocity a na ně navázanou nemožností plně je sdílet s okolím. Cílem není tuto propast překonat, ale přiznat si ji a přijmout fakt, že je nevyhnutelná. Pokud tento princip vztáhneme na současnost, vyvstávají nám další a další otázky. Jak se vypořádat s problémy a „výdobytky“ globalizované současnosti, jak se orientovat v komplikované době internetu, která je zároveň významově vyprázdněná? Jak se vztáhnout k sociálním sítím, jak prožívat reálné emoce v často iluzorním světě internetu? Jak zvládnout tíhu, kterou na nás neoliberálně nastavená společnost jako na jednotlivce nakládá?

Současnost je paradoxní. Už jsme asi definitivně spadli do propasti, kde není vůbec jasné, co je pravda a co lež. Sociální sítě a internet svojí abstraktností, která je zároveň velmi racionálně, algoritmicky strukturovaná, nabádají uživatelstvo ke zkratkovitému jednání na základě emocionálně zabarvených videí a bezobsažných gagů. Ovládají nás emoce, ale zároveň už žádné emoce necítíme. Dokážeme ještě být sami k sobě i ke světu kolem (a k planetě) upřímní?

Umění tzv. neo-romantismu (či emo-romantismu), jemuž se kurátorská dvojice dlouhodobě věnuje, bývá často spojováno s nově nabytou upřímností. Termín byl poprvé použit literárním kritikem D. F. Wallacem v eseji E unibus pluram jako protipól k ironizaci devadesátkových reklam v USA, dle Wallace noví antihrdinové konečně obnaží své nitro. Nová upřímnost ve výtvarném umění je tedy spojená se spiritualitou a emocionální investicí umělkyň a umělců do vzniklých děl. Stejně tak se mluví o určitém návratu k řemeslnému obrábění v umění, které může být reakcí například na zkratkovitost a efemérnost videí na TikToku.

Výstava Všechno kromě lži už jen svým názvem odkazuje právě k upřímnosti a k tomuto ambivalentnímu vztahu k pravdě. Post-ironie je totiž výpovědí o zmatení významů, upřímné smíření se s realitou, s tím, že skutečnost a iluze k sobě mají velmi blízko, že jedna bez druhé by vlastně už neobstály. I proto jsou na výstavě společně umělecká díla, odlišná jak použitím média, tak obsahovým sdělením. Proč by upír nemohl být milosrdný, proč by krev nemohla být radostná? Kurátoři tu vypráví zcela záměrně absurdní příběh bez konce, Urobos si ostatně bude neustále požírat svůj vlastní ocas a připomínat nám právě nekonečné prostupování začátku a konce, stejně jako bude kvartet hrát ticho jak na začátku, tak i na konci prohlídky.

Výstava využívá specifickou estetiku, spojovanou právě se zmiňovaným neo-romantismem. V poslední době se o této vizualitě vcelku polemizuje, mám pocit, že se od ní spíše hodně mladých umělkyň a umělců snaží distancovat. Z umění „skřítkovského“ typu se stává horké téma, nastupující umělecká generace se touto goblinovskou a melancholickou fantasy estetikou cítí sevřená. Z „undergroundové“ vizuality se totiž najednou začíná stávat trend, který máme všichni zaškatulkovaný jako cosi negativního. Co když je však trend čímsi nevyhnutelným?

Nejspíš je podstata umělecké tvorby zakořeněná hlouběji než v pouhém trendu, a právě výstava na Klenové ukazuje další možná interpretační východiska tohoto typu umění. Kurátoři nezůstávají u frází o eskapismu v podobě fantasy prvků, ale zamýšlí se nad tématem komplexně: Post-ironie jako filozofický koncept najednou umělecká díla zasazuje do mnohem širších souvislostí. Kurátoři nám také dokazují, proč je důležité zpřítomňovat a prozkoumávat trendy – dokud nám mají co říct a dokud nejsou vyprázdněné – a neutíkat od nich k novým formám. Určitá skepse vůči trendům může být také způsobena a umocněna zkratkovitostí sociálních sítí, ne nadarmo se vžil pojem „instagramové umění“.

Výstava Všechno kromě lži tak mimo jiné vypovídá o tom, že je možná v pořádku smířit se s „trendovostí“ – možná jsou trendy o to podstatnější, dokud ještě někoho iritují. Výstava zpřítomňuje podstatný nadhled a klade spoustu důležitých otázek. Proč nevytvářet smyšlené příběhy a zároveň je myslet naprosto vážně? Ve skutečnosti jde totiž o totéž jako v romantismu – o jediný možný postoj, jakým se vztáhnout k paradoxní povaze současnosti. Výstava zdařile naplňuje podstatu a záměr svého post-ironického sdělení, tedy že nic není jisté, a že rozporuplnost je možné nahlížet hravě (a pravdivě?). Ostatně, ani samotné umění nemusíme brát vždy smrtelně vážně, protože, a to všechny žerty stranou, i to je naopak možné.

Timur Aloev, Julius Bobke, Štěpán Brož, Bianka Chladek, Theo Ellison, Nschotschi Haslinger, Jakub Hájek & František Hanousek, Klara Jakes, Monika Kováčová, Šimon Sýkora, Peter Wächtler / Všechno kromě lži / kurátoři: Tina Poliačková a Lumír Nykl / Galerie Klatovy–Klenová / 3. 9. – 31. 10. 2023

Foto: Bianka Chladek

Helena Todorová | (*1996) vystudovala dějiny umění na Masarykově univerzitě v Brně, v současnosti pokračuje ve studiu teorie a dějin moderního a současného umění na UMPRUM. Od roku 2024 je redaktorkou Artalku.