Ohmatávání (ne)skutečného

Téma rukodělnosti rezonuje současným uměním už několik let. Aktuální výstava v Galerii města Blanska se dívá na problém z jiné perspektivy: balancuje na hraně mezi řemeslnou a digitální tvorbou. Helena Todorová se v recenzi zamýšlí nad tím, jaký je vlastně rozdíl mezi prací s frézou a s dlátem.

Ohmatávání (ne)skutečného

Výstava Klikat do kamene se v dematerializovaném světě pokouší najít pevnou půdu pod nohama. Ohledává význam uměleckého řemesla v současnosti, zkoumá povahu různých materiálů a náš vztah k nim. Proč by nás v současnosti mělo lákat obrábění kamene, když existují technologie, které to mohou udělat za nás? „Firma Art Stone se může pyšnit nejmodernější technologií, kterou dnes zpracovává a vyrábí kamenné výrobky!“ zní první odkaz, který mi v internetovém vyhledávači vyskočil po zadání hesla „obrábění kamene“. Stali jsme se otroky a otrokyněmi „dokonalého“ internetového automatizovaného světa? A co v dnešní době vlastně znamená „zkoumat hranice materiálu“, jak píše Judita Levitnerová v kurátorském textu?

Už samotný název výstavy odkazuje k jistému rozporu mezi technologií a řemeslem, mezi technologickým světem a tím přírodním. Když vejdeme do výstavy, narazíme do „skály“, ve které jsou zabudovány tři vyrenderované 3D ilustrace Davida Střelečka. Skála je však vyrobena uměle, stojí opuštěně v galerijním prostoru, a tak je to spíše nerovná podivná galerijní zeď – dialog kulturního a přírodního. Zajímavá je v tomto kontextu spojitost s online výstavou Kozel Alkazar (Early Access), v jejímž rámci Střeleček své 3D ilustrace gravíroval do reálné „přírodní“ skály. Vystavené ilustrace, na kterých spolupracoval s kolektivem BCAA, nás šálí svojí hloubkou, propracovaným osvětlením, stejně jako upoutají „středověkou“ atmosférou. Zobrazují opuštěnou nehostinnou krajinu, bez člověka, a když už je přítomen, tak trpí, přibit ke dřevu, pomyslně ukřižován za své hříchy.

Když obejdeme „skálu“, rozprostře se před námi prostor, který obývají především objekty Patrície Bačenkové: překvapivé malé detaily, kterými je výstava protkaná. Objevíme kousek „kamene“ vyrůstajícího ze sloupu, na jiném sloupu zase malý dřevěný reliéf od Viléma Duhy. Patrícia Bačenková vystudovala malbu na VŠVU, v současnosti se pak zabývá speciální technikou vypalování rozpuštěných plastů, které vypadají spíš jako sklářské výrobky – dokud se jich nedotkneme. Autorka nainstalovala do galerie také trubky napodobující ty od topení. Na první pohled tento detail ani nemusíme zaregistrovat, splývá s prostorem a vrůstá do něj.

Pomyslný konec výstavy je ve znamení dřevěných reliéfů Viléma Duhy. Na první pohled nás upoutají svou precizností, jsme nuceni přistoupit blíž a zkoumat jednotlivé detaily obrazu plného hemžících se postav a dílčích dějů. Je tu zajímavý odkaz k tradičním námětům: nápadná inspirace dílem Hieronyma Bosche, jehož spletité výjevy většinou musíme zkoumat velmi dlouho, abychom zčásti pochopili, co se v obrazu děje. Stejně jako u Bosche, tak i u Viléma Duhy je prostor obrazu zahlcen, je v podstatě nemožné na první pohled rozeznat, o co se jedná, musíme přistoupit blíž a zkoumat jednotlivé detaily. Na Duhových reliéfech se fascinujícím způsobem mísí současnost s minulostí, kulturní a přírodní – a to nejen obsahem, ale také formou. I když se na první pohled může zdát, že jsou reliéfy pracně vydlabány do dřeva, není tomu tak – jsou vytvořeny 3D technologií. Prvotní skici jsou dotvořeny v 3D softwaru a také doplněny skeny živých modelů. Do plochy prefabrikovaných dřevěných desek potom autor řezal CNC frézou. Reliéfy jsou rozděleny do jednotlivých plánů, jsou tu bájné mytické postavy společně s upracovanými lidmi spícími na kancelářském stole, je to jakýsi shluk lidské vřavy, občas děsivý, občas vtipný. A jako ironické pošťouchnutí se uprostřed místnosti nachází dřevěný stoleček s řezbářským dlátem, které Vilém Duha na svoje reliéfy nejspíš nikdy nepoužil.

Výstava Klikat do kamene je především polemikou vztahující se k podobě současného řemesla. Jaký význam má v současnosti „poctivé“ řemeslo? Není vztah k tradičním řemeslům přežitek minulosti? Všichni tři vystavující zkoumají materiál a jeho vlastnosti odlišným způsobem, ale jedno je spojuje: rukodělnou činnost propojují s technologií nebo ji chtějí tak trochu přelstít, posunout či zpochybnit jejich tradiční dělení. Vilém Duha používá CNC frézu, David Střeleček 3D rendering, Patrícia Bačenková zase využívá plastový materiál, jakýsi signifikantní symptom současnosti. Ostatně kurátorka výstavy Judita Levitnerová se sama ve své umělecké praxi vztahuje k tématu materiálnosti. Zkoumá především průmyslově vyráběný textil, který intimně, ručně obšívá, tráví nad ním čas, když na sebe vrství jednotlivé látky a následně je sváří dohromady pájkou, aby nakonec vznikly osobité „malby“.

Výstava Klikat do kamene tak reflektuje současné tendence vymezování se vůči internetové dokonalosti, čím dál tím více se objevují díla pečlivě obráběná, „špinavá“, záměrně nedokonalá. Tento fenomén je ve výstavě zhmotněn, současně však zpochybněn. Výstava totiž otevřeně přiznává, v jakém světě tvorba vzniká, že je to svět postavený na nemateriálnosti a nejistotě. Technologie jsou ve výstavě všudypřítomné, je tu dialog mezi umělým a přírodním, rukodělností a technologickým zpracováním – a také možná mezi tradicí a pokrokem. Je o nekonečném prostupování těchto fenoménů, kdy musíme být velmi opatrní, pokud je chceme jasně, rozdělovat a výstava Klikat do kamene se o to právě ani nesnaží.

Zároveň zdůrazňuje materiálnost, kterou do jisté míry staví do opozice vůči digitalitě a efemérnosti současného světa, nakonec však vždy přizná, že bez technologie to vlastně nejde. Navracíme se tu k pevné struktuře, zároveň výstava otevřeně říká, že se rukodělná práce přeci jen trochu přeceňuje. Je to ironická hříčka, která na sebe vrství různé paradoxy spojené s uměleckým řemeslem, potažmo s prací v uměleckém prostředí i mimo něj. Technologie vstupuje do továren, do kanceláří, na pole.

Co to však znamená? Jak technologie správně využít? Nemohu v tomto kontextu nevzpomenout teoretika Davida Graebera, který mimo jiné řešil téma práce ve spojitosti s technologií – proměnu současného pracovního trhu, který vytváří spoustu abstraktních pracovních pozic, jež nás stále utvrzují v tom, že musíme pracovat, „tvrdě makat“, aby se (nadneseně řečeno) svět nezhroutil. Ve své slavné eseji „Práce na hovno“ se ptá, proč nevyužíváme technologie k tomu, abychom méně pracovali a měli více volného času. Graeber tvrdí, že je technologie paradoxně mobilizována k tomu, abychom pracovali ještě více, i když by byla schopná zajistit opak. Tento paradox pojetí a využívání technologie v současném pracovním světě se odráží i ve výstavě Klikat do kamene.

Pokud u objektů nerozeznáme, zda jsou vyrobeny CNC frézou nebo dlátem, neukazuje to v konečném důsledku, že jasně rozdělovat hranici mezi rukodělnou činností a technologickým zpracováním není možná až tak podstatné? Možná jde spíš o to se s těmito zrádnými hranicemi, rozdíly a paradoxy naučit správně zacházet. Nesnažit se vždy jasně rozdělovat, ale spíše polemizovat a někdy nechat paradoxy vzájemně prostupovat. A zkusit se třeba naučit klikat do kamene.

Patrícia Bačenková, Vilém Duha, David Střeleček: Klikat do kamene / kurátorka: Judita Levitnerová / Galerie města Blanska / Blansko / 20. 5. – 2. 7. 2023

Fotoreport: Polina Davydenko