My bychom vzhůru k nebesům

Dinosauři, mytologické příšery, lidoopové. Ti všichni společně utváří výstavu Anti-Ikaros: Jak uniknout z gravitační studny člověka umělce Andráse Cséfalvaye v kostele sv. Vavřince v Klatovech. „Fiktivní evoluce, kterou [návštěvník] prochází, je náznakem, návodem, jak přistupovat k roli lidské civilizace tváří v tvář globální změně klimatu,“ přibližuje koncept výstavy Daniel Burda.

My bychom vzhůru k nebesům

Vstupem do kostela sv. Vavřince v Klatovech se ocitnete na svatém přijímání docela neobyčejné církve. Místo obvyklého oltáře stojí na presbytáři muzeální výjev: kostry dvou do sebe zaklesnutých dinosaurů. Zástup lavic nahrazuje pouze prázdno a nejprve obtížně viditelné projekce umístěné po stranách chrámové lodi. Jakmile vaše tělo opustí profánnost a přestanete cítit těžký chlad prastarého dominikánského kláštera, procitnete a uzříte vesmírnou pravdu o věcech dosud nepoznaných. „Dinosauří kostry přece nemají křídla?“ ptáte se sami sebe a přemýšlíte nad tím, že jste tuto hypotézu již někdy někde slyšeli. Dumáním nad mytologickým prožíváním světa strávíte zbývající čas na výstavě. Stejně jako si oči postupně přivyknou okolnímu šeru, ozřejmí se i motivy muzeálního badatele, který kostry vyzvedl na denní světlo a opatřil je jazykem, láskou a vírou.

Mytologií dnešního světa už nejsou řečtí bohové, draci ani čarodějové. Je jí daleko více kybernetické (pod)vědomí, kosmologické modely cyklického vesmíru, Higgsův boson nebo další pračástice; zkrátka tajemné křivolaké uličky vědy, po kterých klopýtají pionýrští badatelé ve snaze rozlousknout další velkou záhadu vesmíru. Motivy, které před diváky rozvíjí díla Andráse Cséfalvaye vystavená v Klatovech, klopýtají právě po takových uličkách.

Výstava se zdánlivě ztrácí v monumentálním prostoru kostela, rafinovaně však pracuje s efektem postupného otevírání se pozorovateli. Dunivá atmosférická hudba jakoby bublá v hlubině a odráží se ze všech stran. Kromě presbytáře jsou díla umístěna v postranních výklencích. Jednak jsou zde kromě velké sochy drobné 3D tisky amuletů draků v symbolických polohách, ve kterých se zrcadlí i obsah samotných videí. Dinosauři se nám tak vyjevují jako mytologické postavy spíše než jako vědou prokázaná skutečnost. Druhohorní praještěři, kteří měli vždy v populární kultuře místo fascinujících, ale obávaných zrůd, jsou polidštění, oplývají křehkostí, pochybnostmi a emocemi. Video Birds of Paradise sleduje jejich zmrtvýchvstání a přerod v andělské bytosti, které stoupají k nebesům a opouštějí temný postapokalyptický svět. Tím, že překonají omezení daná gravitací, stávají se vítězi evoluce a jsou povýšeni do božské roviny. V některých projekcích působí animace až příliš těžkopádně a odhaluje metodu klíčování vrstev obrazů (nejvíce je to patrné ve videu Take to the Sky). Vybroušený jazyk, někdy až příliš literární (pro tuto potřebu opatřen praktickými titulky), a imerzivní hudba však vytvářejí důraz, který přehluší i drobné nedostatky.

Dvě díla vystupují z konceptu narativu okřídlených draků: videa Birth of the Universe a Carpathian the Dragon se odvíjejí dle vědecké fikce ve stylu lovecraftovského Cthulhu nebo myslícího oceánu na planetě Solaris spisovatele Stanisława Lema. První zmíněné video je portrétem mudrce-lidoopa. Jeho levitující hlava se přirozeně pohybuje a gestikuluje, ale místo očí má jen dva zářící kruhy. Promlouvá o příběhu vzniku obrovské medúzy, která pomocí fyzikálních reakcí dala vzniknout životu, obloze a vesmíru. Přestože je na první pohled odpudivá svým vzezřením, vypráví křehkým hlasem to, co si pamatuje z událostí, u kterých byla přítomná a které se již nikdy nevrátí. Obě díla představují krátké sondy do zásvětí, ve kterém vznikají a zanikají světy a kde existují myslící entity příliš vzdálené lidské zkušenosti. A přestože uplynou rychle, síla slov a jejich emocionální monumentalita doznívají ještě dlouho poté.

Člověk, přestože v dílech nepřítomný, je jakýmsi nevyřčeným příjemcem vizionářských sdělení a dinosauří eschatologie. Fiktivní evoluce, kterou prochází, je náznakem, návodem, jak přistupovat k roli lidské civilizace tváří v tvář globální změně klimatu. Ta ohrožuje vše, stejně jako v případě dinosaurů, jejichž existence na Zemi skončila hrůzyplným a nevyhnutelným koncem. Praještěři a vůbec všechny vymřelé organismy jsou nám blíž, než si myslíme. Všichni tito zapomenutí tvorové jsou každý den ve formě ropy vyčerpáváni ze dna Země a přeměněni na energii, která pohání současný svět.

Instalaci by jistě slušela sofistikovanější technická finesa, některé skrumáže kabelů a jejich přilepování lepenkou ke kamenné podlaze působilo zmateně. Obtížně pochopitelný je i samotný název výstavy. Vzývaný Anti-Ikaros, kterým je podle všeho okřídlený dinosaurus, je pro uvedení diváka do konceptu až příliš komplikovaným myšlenkovým obloukem, stejně jako záludně znějící „gravitační studna“. Úvodní autorský text je také příliš rozmáchlý a už tak obsahově a kontextově bohatou výstavu spíše komplikuje, než aby ji orámoval a zpřístupnil tak motivace autora.

Naopak volba místa výstavy byla nejvhodnější možná. Spojení prvků spirituality obsažených v jednotlivých dílech a v prostoru kostela dosahuje unikátní atmosféry. Když postava v díle Birth of the Universe říká: „Podívejte se na oblohu“, pohledem nahoru se synchronizujete s pohledy zástupů věřících, kteří kostelem procházeli po několik století.

Praxe Andráse Cséfalvaye lze označit jako konceptualizaci vědy pomocí současného vizuálního jazyka, který běžně očekáváme spíše ve videohrách nebo populární kinematografii. Cséfalvay z pozice umělce/filozofa přistupuje k tvorbě jako projekčnímu mechanismu, který bude-li správně pochopen, umožní konzumentovi dojít k předefinování svého poznání světa. Jeho jiná díla zpracovávají příbuzná témata, dinosaury v nich nahrazují například trilobiti nebo planeta Pluto. Ta se stává podobně temným a vzdáleným jevištěm, po kterém defilují myto-poetické postavy. I přes některé drobné technické a kurátorské nedostatky na klatovské výstavě považuji díla Andráse Cséfalvaye za progresivní prolnutí vědecko-filozofického a uměleckého způsobu tvorby a jako taková by se neztratila ani na velkých světových přehlídkách umění.


András Cséfalvay / Anti-Ikaros: Jak uniknout z gravitační studny člověka / kurátor: Michal Lazorčík / Kostel sv. Vavřince v Klatovech / 15. 4. 2023 – 11. 6. 2023

Foto: Jiří Strašek

Daniel Burda | Daniel Burda (*1992) studuje v posledním ročníku v Centru audiovizuálních studií na pražské FAMU, kam přešel po dokončení studií ekonomie na Fakultě sociálních věd na UK v Praze. Jeho hlavním zájmem jsou korporátní a komerční strategie, používané umělci v kontextu postinternetového umění a jejich praktické aplikace ve vystavování.