Jasný pohled v mlze

V Galerii hlavního města Prahy probíhá retrospektivní výstava nedávno zesnulé umělkyně Jitky Svobodové. V čem je její dílo silné a jakou nese výpověď? Nejen o výstavě a umělecké tvorbě, ale i o životě první profesorky ženy na pražské Akademii výtvarných umění píše Alžběta Cibulková.

Jasný pohled v mlze

Během psaní recenze na retrospektivní výstavu Jitky Svobodové, která probíhá v Galerii hlavního města Prahy, ke mně dorazila smutná zpráva. Umělkyně a pedagožka, první profesorka žena na pražské Akademii výtvarných umění, 15. května ve svých 81 letech zemřela. Tento text je tedy kromě recenze samotné výstavy také ohlédnutím se za její tvorbou i životem.

Když se řekne Jitka Svobodová, většina z nás si představí jemně zpracované kresby detailně zachycující všední „nepoetické“ předměty, jako jsou trubky, plot nebo nábytek. Tyto předměty se na kreslených obrazech ze své všednosti vymykají, směřují do prázdného prostoru, do prostoru, ve kterém se ale vyjevují ve své vlastní podstatě a povaze. Za tvorbou Jitky Svobodové stálo důsledné a soustředěné pozorování světa kolem sebe. Nejednalo se vždy o zmíněné předměty, ale také například o krajinné motivy, zachycení přírodních jevů nebo světelných principů. Jednotlivým tématům se věnovala pečlivě a dlouhodobě, v průběhu svého života se k nim také vracela. I proto působí její dílo velmi celistvě, což podtrhuje také kurátorka současné výstavy Helena Musilová, která rozdělila expozici do tematických ne-chronologicky seskupených oddílů s názvy jako Esence předmětu, Jevy a pohyb, Světlo a energie nebo například Stromy. V nich vidíme nejen kresby tužkou, ale také rané akvarely nebo olejomalby z konce 60. a začátku 70. let, pozdější pastelem zpracovaná zátiší nebo objekty, ve kterých však Jitka Svobodová nevybočila ze svého stylu práce a jde spíše o kresby vyvedené do prostoru, které určuje základní linie, pohyb a obrys motivů.

Jitku Svobodovou bychom mohli svým významem zařadit do linie českých umělkyň druhé poloviny 20. století, jako byly Adriena Šimotová nebo Eva Kmentová. Obě jmenované však byly o více než desítku let starší a při srovnání je také odlišuje přístup a důraz na existencialismus a vnitřní svět, který je u Svobodové méně zřetelný, méně doslovný, opírající se více o skutečný předmětný svět, podobně jako tomu bylo například u Karla Malicha, jehož rané drátěné objekty mají k objektům Jitky Svobodové jak provedením, tak i námětově blízko.

Totalitní režim ovlivnil život Jitky Svobodové ve velké míře, což dokládají nejen její vzpomínky, ale je to čitelné i v její tvorbě. Rodinu Svobodových zasáhl čtyřicátý osmý rok nejen po existenciální stránce. Díky špatnému kádrovému posudku byl Jitce a jejímu bratrovi odepřen a zkomplikován přístup ke vzdělání, a i proto se na Akademii výtvarných umění v Praze dostala až díky uvolnění v 60. letech, kdy byla přijata do Ateliéru monumentální malby Arnošta Paderlíka. Rok po jejím absolutoriu přišla okupace, většina spolužáků emigrovala do zahraničí a nastalo období normalizace, které se silně propsalo do jejího života i výtvarného výrazu nebo motivů, na něž se zaměřila. „Cítím se solitérem, protože nemohu mluvit o své generaci,“ uvedla Jitka Svobodová v rozhovoru v roce 2016 pro Paměť národa. Pocit izolace, nemožnost vystavovat, rozehnání a odloučení blízkých výtvarnic a výtvarníků, to vše ovlivnilo její profesní a tvůrčí směřování.

Aby se uživila, rozhodla se vystudovat postgraduálně restaurátorství, které dělala až do roku 1989. Během normalizace se nepřestala soustředit na svou volnou tvorbu a ve volném čase pravidelně docházela pracovat do ateliéru, jako by to byla existenciální nutnost a také tichý vzdor. Tak vznikly například i ony známé kresby lešenářských trubek, prken nebo drátů, které pozorovala při restaurování. Díky svému existencionálnímu vyznění měly tyto práce silný ohlas na umělecké scéně tehdejší neoficiální kultury. Získala například podporu a pozornost takových osobností, jako byli umělec Jiří Kolář nebo teoretička a kurátorka Ludmila Vachtová.

Na aktuální výstavě v Městské knihovně se na dobový kontext nebo životní podmínky autorky neklade příliš velký důraz a většina expozice se soustředí čistě na témata její tvorby. Souvislost s politickou situací je zde ale přesto zmíněna v sekci Zátarasy věnované kresbám plotů, překážek nebo zatlučených dveří, které silně evokují pocity uzavření, izolace a nesvobody, jež byly pro dobu normalizace příznačné. Umělkyně a umělci se jim bránili právě skrze svoji tvorbu nebo také skrze společné venkovní akce, výstavy a happeningy. Jednou z takových událostí, jejíž dokumentaci vidíme na výstavě, bylo také land-artové sympozium Chmelnice v Mutějovicích organizované Marií Judlovou (Klimešovou) a Pavlou Pečinkovou. V roce 1983 se jej zúčastnila i Jitka Svobodová společně s dalšími umělci a umělkyněmi, například s Kurtem Gebauerem, Magdalenou Jetelovou, Ivanem Kafkou nebo Čestmírem Suškou.

Předpokládala jsem, že na výstavě Jitky Svobodové bude převažovat černá, bílá a různé variace šedé barevnosti, a nemýlila jsem se. Byla jsem ale překvapená velkoformátovými objekty z 80. let, které se vymykají svou výraznou sytou barevností a zachycují světelné jevy a nebeská tělesa (např. Slunce a moře, 1986). Další objekt velkého ohnivě barevného slunce jakoby hlásal konec temné doby, který měl brzy přijít. Jiné části výstavy zase působily jako v mlze nebo zvláštním oparu, k čemuž také přispěl bledě modro-šedý nátěr stěn v kombinaci se vzdušnými tužkou nebo pastelem provedenými obrazy. Z nich na mě možná nejvíce zapůsobila „domácí zátiší“, tedy pastelové obrazy s talířem, lžící a kostkami cukru, šálkem s kávou nebo polštářem či záclonou, které se ocitají ve stavu bez tíže. Zůstávají tím, čím jsou, ale zároveň se stávají něčím mnohem hlubším. Kritička Věra Jirousová o těchto pastelech ve své recenzi v roce 2005 napsala: „Osobní, tedy zdánlivě nepatrná vzpoura, o níž mluví velké pastely Jitky Svobodové, ukazuje na prvotní smysl osvobodivého pohledu – na myšlenku spolubytí člověka a kosmu, ideu druhé poloviny 20. století.“

Jednou z důležitých etap, kterých se výstava nedotýká, je pedagogické působení Jitky Svobodové. Po revoluci v roce 1991 se tato introvertní, ale ve svém uvažování a výtvarném projevu silná umělkyně, stala první ženou ve vedení ateliéru kresby na AVU, kde působila až do roku 2012. Za tu dobu jím prošli dnes známí autoři a autorky jako například Ján Mančuška, Veronika Holcová, Jaromír Novotný, Magdalena Kwiatkowska, Dana Sahánková, Nikola Čulík nebo Adéla Součková. Když Jitka Svobodová ve zmíněném rozhovoru pro Paměť národa vzpomínala na svá vlastní studia na akademii v 60. letech, považovala si svobodného přístupu ze strany Arnošta Paderlíka a toho, že studujícím nebylo nic vnucováno a mohli si hledat každý svou vlastní cestu. Nejdůležitější pro ni vždy bylo – a dovedu si představit, že k tomu samému vedla i své studující – dělat si svoje věci, pokud je to jen trochu možné. Sama si možnost tvořit neodepřela ani v těžkých dobách.

V jejím video-profilu, jenž výstavu uzavírá a který pochází z dílny Artyčoku, vidíme Jitku Svobodovou kosit trávu na chalupě, slyšíme jí vyprávět o pozorování přírody a o sportu, který měla ráda, o mlze, v níž nebylo vidět na špičky běžek, když celý den projížděla zasněženou krajinou. Vnímáme její jasné uvažování, pevně nastavený řád a trpělivost, se kterou přistupovala ke každé práci. Při setkání s jejími díly je nám zřejmé, nakolik se do nich její životní zkušenosti a soustředěné pozorování otiskly. Ještě jednou se nakonec vrátím k textu Věry Jirousové: „Její klidný pohled sleduje nezaujatě hrnky a talíře, klouzající po běžícím pásu lineárního času, a smiřuje nás smrtelníky s tím, že nesmrtelnost je vyhrazena obrazům, tedy umění.“ I přesto, že s námi Jitka Svobodová už není, její „klidný pohled“ je obsažen v jejích dílech, které mají stále silnou existenciální výpověď. Ponoří nás do bezčasí, do prostoru oproštěného od všeho nadbytečného a nepodstatného, od všeho, čím jsme možná čím dál více zahlcení.

Jitka Svobodová / Za hranou viděného / kurátorka: Helena Musilová / Galerie hlavního města Prahy / Městská knihovna / Praha / 14. 4. 2023 – 20. 8. 2023

Foto: © Galerie hlavního města Prahy