Co přinese další léto

Po jaře následuje léto a v Galerii Kurzor po výstavě Spring and All následuje výstava Another Summer kurátorky Mariany Serranové. Co ale „další léto“ přináší? Potěšení, nebo spíše obavy? 

Co přinese další léto

Sedím na sedátku ve stínu u dřevěných převlékacích kabinek a pozoruji lidi povalující se na travnaté pláži jednoho českého přírodního koupaliště, plavající ve vodě, klábosící ve stínu bříz u břehu. Vzduchem se line dobře známá zvuková kulisa – tlumený šum lidských hlasů, vítr ve stromech, šplouchání, dětské výskání odrážející se od vodní hladiny. V hlavě si říkám, že lidé bývají na koupališti ve velkém klidu a v pohodě, protože zde vládne jakési bezčasí. Většinou. Dokud nezačne hořet. Teplota vystoupala na 38 stupňů Celsia. Otevírám internetové zpravodajství zaplněné fotografiemi neobvykle rozsáhlých požárů sužujících skoro celý jih Evropy a také dalších kontinentů. Víme, že letní požáry zde byly vždycky a mohou mít pro krajinu i blahodárné účinky. Tohle je ale jiné, neobvyklé a větší.

„Naše přítomnost se odehrává v multidimenzionálním průsečíku sociálního času a přírodních cyklů v dlouhodobém horizontu nejistot a nahodilosti,“ čtu v doprovodné brožurce, kterou jsem si přivezla z výstavy Another Summer probíhající v Galerii Kurzor. Po Václavu Magidovi, Edith Jeřábkové, Václavu Janoščíkovi, Sráči Samovi a Denise Bytelové a Janu Zálešákovi byla nyní celoroční kurátorská dramaturgie galerie sídlící v Centru pro současné umění Praha svěřena do rukou Marianě Serranové. Ta ji pojala jako čtyřdílný výstavní projekt s názvem Seasons, přičemž se v každé výstavě odráží jedno roční období. Hlavním ukotvujícím tématem pro všechny čtyři výstavy je totiž lidské a sociální vnímání času oproti přírodnímu a astronomickému času a rozporům či souvislostem, které se v tomto ohledu a v kontextu klimatických změn odehrávají.

Přesto, že celkově působí výstava klidným, poetickým dojmem, i zde narážíme v díle Petry Feriancové na přírodní katastrofy způsobené klimatem. Na zdi jsou v rámečcích rozvěšeny do tvaru vlny stránky z National Geographic. Vidíme zde například zatopený starověký chrám, obrovské vlnobití zasahující do městské zástavby, záplavy, pohled na lidi v ruinách domů po zemětřesení. Kurátorka výstavy si zde mimo jiné pokládá otázku, nakolik se propisuje přírodní dění a klimatické změny do vývoje a zániků civilizací a lidské společnosti. Přitom zmiňuje příklad Velké francouzské revoluce, s níž mohla souviset krátká doba ledová proběhlá v druhé polovině 17. století a později také sopečná aktivita na Islandu. „Francie pak – po dekádě klimatických výkyvů, bídy a zvýšené úmrtnosti – vstoupila do konfliktu s mocenskými elitami.“ Téma vlivu klimatických změn na sociální a politické dění je obzvláště v současnosti, kdy se takové změny dějí, velmi aktuální. Na výstavě se mu však nedostává nějakého hlubšího rozvedení a zůstává tak jen v náznaku.

Zdánlivý rozpor, oddělení, a naopak i souvislost mezi lidským a přírodním děním a vnímáním času jsou patrné také u dalších děl na výstavě. Hned při vstupu do galerie slyšíme zpěv několika ženských hlasů. Jde o zvukovou instalaci Michala Kindernaye, který převedl do not a následně nechal přezpívat teploty zaznamenané v průběhu jednoho roku. Partituru můžeme také vidět zapsanou na dvanácti za sebou řazených skleněných destičkách. Jako kdyby autor tímto „meteorologickým“ záznamem převedeným do hudebního a uměleckého díla klimatické dění jednoho roku zakonzervoval a archivoval. O tom, o co se v této práci jedná, se dozvídám až z reportáže výstavy na Artyčoku. V galerii i v textu, pokud jsem si všimla, jakákoliv informace chybí, což je v tomto případě trochu na škodu.

Také díla Evy Jiřičky a Terezy Severové poměrně dobře spadají do vytyčeného tématu, i když ne nijak doslovně. Proměna estetiky přírody díky lidské přítomnosti se objevuje v meditativní projekci Evy Jiřičky vytvářející dojem ve větru se mihotajících stínů stromu na zdi, u nichž se v jeden moment objevuje také stín lidské postavy stojící vedle stromu, vztahující ruce do jeho větví. V rozměrném objektu a na fotografických kolážích Terezy Severové s názvem Soutok se střídají různé pohledy na řeku, vodní hladinu a říční nábřeží. Na velké plátno potištěné drobně zvlněnou vodní hladinou se promítá kruhové video vytvářející na vodě jakési světelné oko. Instalace je doplněna o všední zvuk lidských hlasů, který však poněkud přehlušuje Kindernayova zmiňovaná zvuková instalace a na zvukový doprovod se není možné příliš soustředit. Není vlastně ani zcela zřejmé, zda patří k této prác,i a nějaké jasnější oddělení by celkově těmto jinak velmi působivým dílům možná prospělo.

Ve čtyřech akváriích s vodou umístěných na okna zvenku galerie od Petry Feriancové je obsažen někde více, někde méně život v podobě různých vodních mikroorganismů (v jednom z nich jsem dokonce zahlédla malého vodního plže). Tento život je symbolicky oddělen sklem od světa kolem, od dvorku s kavárnou, kde posedávají lidé a popíjejí drinky. Na rozdíl od toho, na koupališti, kde sedím nyní, jsou lidská těla nořící se do chladivé vody nebo ležící na břehu každoroční součástí tohoto prostředí a zdá se, že si na to okolní nelidský svět zvykl. Hranice mezi přírodním a lidským se rozplývá. Kachny se nerušeně prochází těsně kolem ležících lidí na ručnících nebo proplouvají kolem plavců. Ryby se jim těsně vyhnou a odplavou se vyhřívat k vodní hladině o kousek dál. Svět zde zatím působí harmonicky a člověk se tady zdá být jeho nerušivou součástí, což se samozřejmě nedá říct o globálně pojatém světě kolem a o planetě, která v letním období nezvykle hoří a pravděpodobně to v důsledku klimatických změn nebude lepší. Uvidíme, co přinese další léto (nebo zima), na které se zároveň těšíme, na druhou stranu je vyhlížíme s obavami.

---

Petra Feriancová, Eva Jiřička, Michal Kindernay, Tereza Severová / Another Summer / kurátorka: Mariana Serranová / výtvarná spolupráce: Jan Brož / Galerie Kurzor / Centrum pro současné umění Praha / Praha / 15. 6. – 27. 8. 2023

Foto: Filip Beránek