Limity specificity

Festival 4+4 dny v pohybu letos už po osmadvacáté otevřel na víc než týden brány jinak nepřístupné budovy, tentokrát Erpet centra na pražském Smíchově. Agáta Hošnová se v recenzi ptá, nakolik se podařilo skloubit výraznou architekturu s výstavou současného umění a jestli náhodou genius loci zašlé minulosti nepřebil projevy současnosti. 

Limity specificity

Bloudíme labyrintem budovy, kam se běžně nepodíváme, ztrácíme se v jejích útrobách, procházíme se přilehlou venkovní částí s bazénem, pozastavujeme se nad zastaralým vybavením a přemýšlíme nad mementem dob minulých.

Oživování chátrajících architektonických objektů po Praze skrze současné umění stojí ostatně v centru dramaturgické vize festivalu 4+4 dny v pohybu už od jeho založení v roce 1996. Letos, stejně tak jako v roce minulém, si k prezentaci současného umění organizátoři a organizátorky vybrali bývalé sportovní centrum Erpet na pražském Smíchově, které již brzy uvolní prostor nové zástavbě.

Ústředním tématem výstavy Všechno je všech v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu se stal samotný architektonický objekt, způsob, kterým se v něm pohybujeme, a pocity, které toto flanérské bloudění způsobuje: Často klaustrofobický a nepříjemný pocit, umocněný potemnělou hlavní halou, v kombinaci s potutelným pobavením nad některými vizuálními aspekty a designovými volbami dekoru sportoviště minulých desetiletí, které výstava záměrně neskrývá. Výběr Erpet centra, multifunkčního sportoviště z 80. let, které ukončilo svůj provoz v roce 2022, nám připomíná zašedlou slávu uvadajících zábavních a sportovních parků konce minulého tisíciletí.

Dramaturgie festivalu 4+4 dny v pohybu se vzhledem k výběru lokací snaží dlouhodobě pracovat s konceptem „site-specific“. Umělecké artefakty jsou vytvořené pro konkrétní lokaci, či často přímo závislé na jejích prostorách – bez nich by zanikly, nebo by byl jejich význam silně potlačen. Stojí tak před nelehkým úkolem: Jak skloubit jedinečný genius loci daného místa s vybranými uměleckými díly. Všeobjímající architektonická struktura se tak stává samostatně působivým uměleckým dílem, obalující všechna ostatní. Jak ale zaručit, že architektura nezastíní samotnou výstavu a že se budou naopak efektivně doplňovat? Organizátoři tak musí o to více uvažovat nad kurátorským a architektonickým rozměrem své práce. Výstavy, které se snaží přímo reagovat a pracovat s neobvyklými výstavními prostory, působí občas až povýšeně nad tradiční bílostěnnou galerijní praxi. Site-specific jako jinak velmi osvěžující přístup má tak i svá úskalí: Soběstačná expresivita vybraného architektonického objektu může zastiňovat vystavená díla, která pak mohou v kontrastu ke „specifičnosti“ daného místa působit mdle.

Leitmotivem letošní výstavy byla dle kurátora Jiřího Ptáčka naděje a s ní spojená potřeba péče a tvorba „malých utopií“. Témata se ale na výstavě projevují jenom okrajově a nahodile, a když, tak spíše doprovodným programem než skrze vystavená díla. Ostatně ze samotného Erpet centra, které čeká nedlouho po zakončení výstavy demolice, již mnoho naděje nevyzařuje.

Tento fakt reflektuje například Agáta Tichá svým dílem Future (2023), kdy z popadaných a poškozených písmen, původně připevněných na budově, poskládala nápis FUTURE a umístila ho do přilehlé zahrady – neonová záře budoucnosti pohasla, písmena jsou polámaná stejně jako to, co nás čeká.

Důraz na jemný humor, satiru a DIY/punk přístup k tvorbě, která může být střízlivou a produktivní reakcí na hledání naděje (především mezi mladou generací, která je na výstavě zastoupena většinově), probleskuje i v kolektivním díle Lipany na Kolínsku (2023) Šimona Kadlčáka & SPEEDCORETREW. Instalace rozprostírající se po rohové části hlavní místnosti sestává ze soundsystému hrajícím techno a muralů vyobrazujících dvě společenské skupiny – mladé tanečníky a policisty. Soundsystém mezi nimi tvoří fyzickou i symbolickou bariéru: Svobodomyslní tanečníci, volající po hudebním a protisystémovém převratu, stojí v kontrastu ke svazující uniformitě policistů, státních dohlížitelů pořádku. Kromě společensko-politického a subkulturního komentáře, který může být rozklíčovatelný jen některým, tato intervence představuje i jeden z mála příkladů site-specific uměleckého díla přímo reagujícího na původní charakter bývalého sportoviště. Muraly ironicky pracují s vizuálním stylem korporátně a kýčově laděných maleb golfistů, kteří jsou součástí původní výzdoby Erpetu, tolik připomínající nultá léta, a zároveň na tuto dobu odkazují historicky – nultá léta v České republice značí dobu radikálních policejních razií proti freetekno parties.

Dalším dílem, které se snaží na naději nahlížet s humorem a nadhledem a zároveň vědomě reaguje na konkrétní prostor, je instalace Jiřího Pitrmuce Bez názvu (2023). Rozcupované košile, zničená kancelářská židle a motivační nápisy, připomínající trend korporátní přepracovanosti a neustálé produktivity, tento „životní styl“ vtipně roztrhává a převrací. Roztrhané košile možná ponoukají naději k možnosti odtrhnutí se od kapitalistických office jobů, přítomné slogany jako „Nejlepší čas je teď“ či „Můj život je fajn“, psané rukou na kusech kartonu, nás ale vrací zpět na zem a potvrzují vlastní iluzornost. Anebo se snad snaží v nás naději probudit? Můžeme zároveň předpokládat, že život golfistů, kteří se v těchto prostorách mohli pohybovat, byl opravdu fajn, jejich skvěle padnoucí košile jsou řádně vyžehlené a dobře vydělávající práce v korporátu jim nevadí.

Je škoda, že navzdory těmto několika výše zmíněným příkladům, které pracují jak s vytyčeným tématem naděje, tak i unikátností prostoru, je výsledné vyznění kurátorského pojetí spíše rozpačité a nekonzistentní. Zdá se, že jednotlivé objekty jsou po prostoru umístěny často náhodně či jejich umístění určuje médium, se kterým pracují. Vztahy mezi nimi zůstávají potlačeny, a tím pádem i jejich individuální vyznění. Odcházím s pocitem, že umělecká díla jsou zde pouze doplňkem ke specifickému prostoru a že by možná nakonec vynikla víc v prostorách tradičnějších, kde by nebyla zastíněna architektonickým obalem.

Takový pocit jsem měla především z vybraných ukázek současné malby – ačkoli se festival rozhodl vystavit silné představitele a představitelky mladé generace malířů a malířek (jako například Karolínu Netolickou, Aleše Zapletala či Jana Kostohryze), jejich díla – jakkoli působivá sama o sobě – vytvářela dojem náhodných samorostů. Jako by byly jen přemístěny z ateliérů bez hlubší reflexe výsledného místa. Jednou z takových místností, jejíž potenciál k bližšímu propojení specifické architektury a v ní vystavených uměleckých děl zůstal nevyužit, byla prosklená místnost v podzemí. Nečekaný průhled do okolní zahrady, narušující jasnou bariéru mezi vnitřkem a exteriérem, stejně tak jako dobrá světelnost by mohly sloužit jako plodná půda pro umělecká díla ohmatávající vztahy mezi vnitřními (osobními) a vnějšími (veřejnými) prostory či pracující se samotnou průhledností do okolní krajiny.

Na závěr je třeba vyzdvihnout doprovodný program, který vznikal ve spolupráci s různými aktéry kulturní sféry. Dramaturgie dala tradičně prostor důležitým aktivitám: vzdělávání pro základní školy díky projektu Máš umělecké střevo, hudebním večírkům, „safe-space“ skupinové terapii Institutu úzkosti, diskusi o „utopii nerůstu“ či family-friendly kempování ve městě. Hodnota těchto událostí spočívá v potenciálu dlouhodobějšího efektu na jejich účastníky a účastnice, který je silnější než bloudění po samotném areálu. I když samozřejmě i to může být pronikavý a dobrodružný zážitek.

Argišt Alaverdyan, David Böhm a Jiří Franta, Anna Černíková, Dávid Čerťanský, David Čumalo, Kateřina Drahošová, Václav Girsa, Marián Grolmus, Vladimír Havlík, Pavel Havrda, Petra Herotová, Martina Horáková, Tomáš Hrůza, Institut Institut, Šimon Kadlčák, Lukáš Karbus, Stanislava Karbušická, Krištof Kintera, Samuel Kollárik, Václav Kopecký, Jan Kostohryz, Martin Kubica, Denisa Langrová, MINA, Radek Mužík, Filip Nádvorník, Karolína Netolická, Hedvika Ocásková, Jiří Pitrmuc, Julius Reichel, Žaneta Reková, Tomáš Roubal, Rudolf Samohejl, Lucia Sceranková, František Antonín Skála, Sára Skoczková, Gabriela Slaninková, Matěj Smetana, Václav Stratil, Petr Strouhal, Barbora Šemberová, Jan Šerých, Marie Štefáčková, Gabriela Těthalová, Agáta Tichá, Jan Turner, Tereza Velíková, Šárka Zahálková, Aleš Zapletal / Místa činu: Všechno je všech / kurátor: Jiří Ptáček / Erpet centrum – Smíchov / Praha / 11. 5. – 21. 5. 2023

Fotoreport: Markéta Černá