Lexa Peroutka: Polohu na okraji nesmíme vnímat jako hendikep, ale jako kapitál

Další v řadě rozhovorů s řediteli a ředitelkami regionálních galerií, které pro Artalk připravuje Václav Šafka, se věnuje Galerii výtvarného umění v Náchodě. Od loňského roku ji vede Lexa Peroutka a v rozhovoru se zamýšlí nad tím, co to vlastně znamená vést galerii umění v dvacetitisícovém městě.

Na pozici ředitele Galerie výtvarného umění v Náchodě jste nastoupil na začátku loňského roku, téměř po třiceti letech, kdy tuto funkci zastával Jan Kapusta, a po roce a půl, kdy jste v galerii působil jako kurátor. Jaká je vaše vize vedení této instituce?

Asi nejdůležitější je pro mě snaha reagovat na globální dění, které na poli výtvarného umění během posledních let silně ovlivňují diskuse o dekolonizaci, ale i nejrůznější krize a společenské změny. Jako logické proto v první řadě vnímám větší otevření se vnějšímu světu. Ve vedení galerie chci zúročit své vazby na severní Evropu a myslím si, že do našeho profilu by měl vedle východoevropského umění, které nám je do vínku dáno složením sbírky, patřit také zájem o prostor Asie. Určitě nechci, abychom se transformovali do etnologicky zaměřené instituce, ale vhled do této části světa má podle mého potenciál vzbudit podnětný dialog.

V souvislosti s naší galerií si mnozí asi vybaví část sbírky soustředěnou na ruské umění. Mnohem přiléhavější je ale kategorie „východoevropské umění“, protože v majetku máme i díla z Pobaltí nebo Bulharska. Disponujeme také nezanedbatelným množstvím umění polské provenience, které galerie získala nákupy realizovanými v osmdesátých letech v Poznani na veletrhu výtvarného umění socialistických zemí Interart. S těmito částmi sbírky se ale dosud – až na drobné výjimky výstav polských děl v letech 1985 a 2016 – nepracovalo, a to bych rád změnil.

Zároveň považuji za extrémně důležité plnit lokální funkci, vycházet z kapitálu, který samotný Náchod a okolní region nabízí, a reagovat na něj. Hledání bližších vztahů v oblastech mimo velká centra je ale vždycky poměrně napínavé. Zajímavé je srovnání s galerijní sítí v severských zemích – svým geografickým rozložením i institucionální hierarchií se totiž podobá tuzemské situaci. Na severu Evropy jsou ale díky krajinné morfologii nuceni pracovat mnohem pragmatičtěji a racionálněji, a pro mě je velkou motivací zkusit takový přístup uplatnit i v Náchodě. Polohu na okraji republiky totiž nutně nemusíme vnímat jako hendikep, ale jako cenný kapitál.

A máte tedy o nějakou užší spolupráci s českými a moravskými galeriemi vůbec zájem?

Spolupráce s tuzemskými galeriemi napříč celou republikou pro nás vždy byla důležitá pro přípravu mnoha výstav – na tom se samozřejmě nic nemění. V delším časovém horizontu bych ale chtěl navázat kontakt s některou z výstavních institucí blízko za polskými hranicemi. Ty jsou od nás totiž doopravdy pár kilometrů, a víme, že i na polské straně je publikum, které můžeme oslovit. Partnerem by nám nutně nemusel být tak jasně vyprofilovaný subjekt, jakým je třeba Międzynarodowe Laboratorium Kultury v Sokołówsku, kde se specializují na nová média a audio. Spíš by mi přišlo zajímavé najít nějakou tradiční instituci, která disponuje zajímavým sbírkovým fondem, ale která doposud stojí mimo hlavní proud zájmu. Taková spolupráce má v mých očích mnohem lepší předpoklady ke vzniku neokoukaných projektů, zároveň by mohla celý region rozdělený hranicí lépe a hlouběji propojit.

S příchodem nového vedení instituce je vždy velkou otázkou i personální složení a nastavení komunikace v galerijním týmu. Došlo v tomhle ohledu s vaším nástupem k nějakým hlubším změnám?

V personálních otázkách chci zachovávat co největší možnou kontinuitu. Už ale jen takové drobnosti, jako je tykání, které jsem se rozhodl zavést, celou skupinu rozhodí, a chvíli tak trvá, než se její rytmus znovu ustálí.

Důležitější jsou pro mě ale jiné složky provozu. Mnohem více jsme začali usměrňovat části programu, které souvisejí s folklórem a tradicemi města a které podle mého patří spíše do gesce jinak zaměřené, muzeální instituce.

Do výstav by také měl postupně začít vstupovat architekt. Ostatně sama budoucnost budovy galerie je velkým tématem, protože Královéhradecký kraj, jako zřizovatel, vytváří projekt na její rekonstrukci. Nejstarší vrstvou je historická jízdárna z roku 1744, která tvoří vnější plášť, pod který je pak vsazena vestavba od architekta Josefa Wagnera, otevřená veřejnosti roku 1983. Na jednu stranu je to velmi cenná architektura, kterou by necitlivý zásah mohl nevratně poškodit, na stranu druhou ale musí splňovat všechny funkce a nároky, které na výstavní prostory klademe. Proto si musíme sami, interně, svou pozici vůči kraji jasně definovat a dát ji najevo.

V rozhovorech, které jste po svém uvedení do funkce ředitele dal, často mluvíte i o tom, že byste zde rád angažoval externí kurátory či kurátorky a architekty či architektky výstav, protože nukleární tým galerie je personálně limitovaný. Co dalšího mohou externí spolupráce přinést?

Moje ambice zaangažovat tu lidi z venku jsou veliké, a to včetně zahraničí. Aktuálním příkladem může být výstava regionálních umělců Nachod Art Winter, původně salon Náchodský výtvarný podzim, který tu probíhal od roku 1984. Pro mě to je už trochu zastaralý formát výstavy, a původně jsem proto přemýšlel, jestli celou akci nezrušit a uvolněné místo v programu nevěnovat něčemu jinému. Nakonec jsme se ale rozhodli ji ještě zachovat a oslovili pro ni externí kurátorku ze Stockholmu Nongkran Panmongkol. Už nemá charakter salonu, regionálnímu prostředí se ovšem stále věnuje a její součástí je i dílo polsko-švédské umělkyně Gabrielly Novak, která je navázaná na prostředí Slezska a pohraničí.

Rád bych ale v budoucnu spolupracoval třeba i se švédským kurátorem Martinem Schiblim, pro kterého je východoevropské umění velké téma.

Region nabízí celou řadu podnětů, které je potřeba rozpoznat a využít je v nových situacích a souvislostech, a zatím se zdá, že takový přístup funguje. Loňské výstavy Tragédie lesa a Topografické lekce, které byly založené na dialogu současného mladého umění s regionálními reáliemi, myslím, vyzněly přesvědčivě.

A má pro tento typ konfrontace místní publikum pochopení a porozumění?

Mladší umění bude pro širší publikum asi vždy méně srozumitelné. V tomto smyslu to změna je. Ale není to změna taková, že by se nám propadla návštěvnost. Naopak se teď, i díky doprovodným programům, do galerie dostane publikum, které by sem za normálních okolností nepřišlo. Momentálně mám pocit, že to dokonce funguje lépe než u některých galerií ve větších městech. Už nějaký čas i cítím, že tu je mezi mladší generací diváků latentně přítomné přání, aby se galerie mnohem víc otevřela.

K tomu se váže vznik nového galerijního prostoru v centru Náchoda, „GVUN Malá“, který jste vloni otevřeli a který by měl sloužit prezentaci akčnějších a efemérnějších forem výtvarného umění. V mých očích tvoří zajímavý protějšek hlavní budově galerie, která se tyčí na kopci nad městem a umění je v ní prezentováno velkoryseji.

Menší výstavní prostor, který někteří naši zaměstnanci pamatují a na který s „GVUN Malá“ navazujeme, v centru Náchoda existoval už v osmdesátých a devadesátých letech, ale nakonec svou činnost musel ukončit za komplikovaných okolností, způsobených polistopadovou transformací a restitucemi. Je to jen patnáct metrů čtverečných, které jsou ovšem díky svému umístění na ráně pro všechny, kdo do Náchoda přijíždí vlakem nebo autobusem. Nadto je to poměrně flexibilní prostor. Buďto ho můžeme pojmout jako „okénko“ s průhledem do vnitřní instalace, což je využití, které není náročné na údržbu, nebo tam může být rezidenční umělecký či výzkumný projekt, o což bych v budoucnu velmi stál.

Jakou pak přikládáte důležitost prezentaci galerie na sociálních sítích nebo kvalitě doprovodných programů? Jak pracujete s publikem?

Pro regionální galerii je citlivá práce s veřejností naprostou nutností. Kdybychom na ni rezignovali, tak vytváříme zbytečné bariéry. Existují samozřejmě instituce, které jdou spíše po elitním umění a na první pohled lákavější mediální prezentaci. My se ale i vzhledem k našim možnostem spíš než o vertikální přístup, snažíme o přístup horizontální, který je ve vztahu k divákovi mnohem demokratičtější.

Nezastupitelnou roli pro navázání kontaktu s diváky vidím právě ve sféře procesuálního nebo akčního umění, kterému chci v programu „GVUN Malá“ i ve staré budově jízdárny dávat velký prostor. Je to umění, které může veřejnost poměrně jednoduše aktivizovat, vzbudit v ní zájem, otázky… To, že jsme veřejná instituce, si mnozí vykládají tak, že tu jsme proto, abychom dělali výstavy místním autorům. Status naší galerie mě ale mnohem spíš vede právě k prezentaci současných forem výtvarného umění nebo k aktualizaci jeho starších vrstev. V tomto momentě se musíme postavit do autoritativní pozice, kdy jasně deklarujeme svůj názor, se kterým ve výstavní dramaturgii pracujeme. Pokud se na nás člověk zvenku podívá, třeba právě skrze sociální sítě, mělo by mu být jasné, jak se jako galerie profilujeme.

V pojetí doprovodných programů pak vědomě odkazujeme na minulá vedení galerie, třeba na ředitele Jindřicha Roubíčka, který galerii vedl v osmdesátých letech a který byl – podobně jako já – také aktivní umělec. Pozice autora ve vedení organizace je totiž specifická. Celá agenda, administrativa a komunikace samozřejmě běží standardním způsobem, zároveň je tu ale i celá řada nástrojů, které mě při rozhodování navigují jinak, než kdybych sám netvořil. Pohled tvůrce je pohled, který může zaručit živost provozu a který mi zároveň umožňuje blíž sledovat některé fenomény, které se na poli současného výtvarného umění dějí.

Nastupující generace aktivních umělců nebo absolventů a absolventek uměleckých škol se teď například z různých pohnutek mnohem častěji přesouvá z center do regionů. Sami jsme to poznali během několika málo výběrových řízení, která jsme během posledního roku vypisovali. Tito lidé tu jsou a čekají na nabídky a možnosti uplatnění, a proto si myslím, že je dobré začlenit je do provozu. Mají potenciál, který by neměl zůstat ležet ladem.

Jak všechny tyto své zájmy promítáte do akviziční politiky? Chcete stále kultivovat historické vrstvy stávajících sbírek, anebo se i v této části galerijní činnosti více zaměřovat na aktuální podobu výtvarné scény?

Vloni jsme velkou pozornost věnovali akvizicím mladého umění Ukrajiny, protože to úzce souvisí jak s aktuální situací, tak i s otázkami, které současné mladé umění pokládá.

Pro mě je ale velký objev místní fotograf Alexandr Skalický. I v podmínkách osmdesátých a devadesátých let byl schopný v Náchodě fungovat ve vztahu k Praze a vytvořit rozsáhlý a pozoruhodný soubor konceptuální fotografie. Jeho výtvarná práce má spoustu prvků příbuzných současnému umění a člověk by ani neřekl, že vznikala několik dekád nazpět. Část jeho díla už nakoupila Moravská galerie, ale jako domácí autor by měl být primárně zastoupen u nás, o což budeme všemi cestami usilovat.

Akvizice jsou ale otázkou celého regionu. Vlastní zájmy uplatňuje i hradecká Galerie moderního umění, s níž máme společnou nákupní komisi. Hradecký ředitel František Zachoval sbírku buduje po svém, já na rozdíl od něj vycházím z kapitálu, který tu vytvořila všechna tři předešlá vedení a který akcentuje některé specifické vrstvy výtvarného umění – jako je tomu třeba se sbírkou ruského a východoevropského umění.

Ta je pro vaši galerii naprosto ikonická. Současné vnímání ruského umění je ale díky válce na Ukrajině velmi problematické a komplikované, zároveň ho nelze a priori odvrhnout. Jak tuto sbírku vnímáte prizmatem současné situace? Můžete, případně chcete promlouvat do toho, jak bychom mohli o ruském umění a kultuře nyní diskutovat a uvažovat?

V současnosti jsou některá tabu, přes která nejede vlak. Loňská výstava Topografické lekce byla prvním krokem, jak se o těchto věcech pokusit bavit. A to, že nějaký dialog je na rovině současného umění nutný, zastává i spolukurátor výstavy Milan Mikuláštík. U historického umění se ale kontexty v průběhu času už natolik proměnily, že by bylo absurdní ho z naší perspektivy filtrovat. Kdybychom na Ilju Repina, který se narodil v Čugujevu na dnešní Ukrajině, sám pak působil v carském Rusku, ale ateliér měl i ve finské Karélii, uplatňovali striktní hodnoticí rámce, došlo by k zavádějícímu zkreslení. Jde nám proto primárně o nějaké základní vyslovení se k celému problému. Sám si myslím, že v současné situaci se ani nikam dál nedostaneme. Když je veřejnost a společnost takto rozjitřená, tak je dialog velmi obtížný, dost často i nemožný.

V současnosti v tuzemské kulturní komunitě probíhají také četné diskuse o podfinancovanosti kulturního sektoru a finanční nejistotě kulturních pracovníků a pracovnic. Narážíte jako ředitel regionální galerie sám na nějaký strop, který tato situace vytváří?

Jednoznačně. Kulturní prostředí a prostředí současného umění jsou podfinancované, o tom není pochyb. V takových podmínkách, ve kterých většina společnosti umění nevidí jako hodnotu a klade si otázky „Co to vlastně je a k čemu to je dobré?“, či dokonce „Proč za to platit?“, je vůbec těžké nějakým způsobem fungovat. Ale to je dlouhodobá záležitost, není to jen otázka současnosti. Situace se navíc liší v jednotlivých segmentech odvětví. V podmínkách naší instituce si alespoň můžeme dovolit ohodnocovat umělce tak, jak si myslíme, že by ohodnocováni být měli. Ve srovnání se západním světem je to ale stále zoufalé. Už od devadesátých let se prakticky neustále replikuje obraz umělce jako chudáka, který se snaží přežít. Pakliže ale umění bude spět k elitní podobě, kdy si ho budou moci dovolit nakupovat nebo studovat jen ti, kteří disponují dostatečným kapitálem, tak je víc než evidentní, že se celá situace – hlavně pro mladé a nastupující generace umělců a umělkyň – stane neúnosnou. Proto bychom se jim alespoň my, jako státní instituce, měli snažit poskytnout adekvátní zázemí.

Alexander Peroutka studoval v ateliéru Přírodních materiálů na FUD UJEP (Jaroslav Prášil), v ateliéru Monumentální tvorby AVU (Aleš Veselý) a dva roky na Královské akademii ve Stockholmu (Apolonija Šušteršič). V roce 2011 dokončil umělecké doktorské studium na FAVU v Brně (Marian Palla). Téměř 12 let působil ve Stockholmu. Dlouhodobě se věnuje vztahu mezi prostorem (geografií) a společností, a to z pozic vizuálního umělce, kurátora, publicisty a výzkumníka angažovaných forem umění. Publikoval v časopisech A2, Navýchod, Flash Art CZ/SK a dalších. Jako kurátor realizoval zahraniční výstavy kupř. v Českém centru ve Stockholmu, DADS v Liberci, NTK v Praze, Galerii 35m2 v Praze, GVUN. Je spoluautorem kolektivní monografie Milana Langra (GMU, 2021) a dalších publikací. Dlouhodobě se na různých úrovních věnuje kulturnímu, společenskému a geografickému kontextu severu a východu Evropy a jihovýchodní Asie. Od roku 2022 je ředitelem GVUN.

Foto z výstav: Tomáš Rasl, portrét Martin Gabriel Pavel, GVUN