Nukleární rodina revisited

Dovolávání se mytického modelu tradiční, tedy nukleární rodiny můžeme z úst politiků i političek slýchat stále častěji nejen v zahraničí, ale i u nás. Na to, jakým způsobem se téma rozhodl zpracovat kurátorský kolektiv Společnosti Jindřicha Chalupeckého, se v recenzi zaměřila Natálie Drtinová.

Nukleární rodina revisited

Kurátorský kolektiv Společnosti Jindřicha Chalupeckého, sestavený z Barbory Ciprové, Veroniky Čechové, Terezy Jindrové a Kariny Kottové, pro výstavní prostory pražské galerie Display připravil jednu z kapitol projektu Nejen nukleární rodina s podtitulem Recepty na štěstí. První kapitolou byla výstava s podtitulem Okolo rodinného stolu, představená na jaře tohoto roku v berlínském prostoru alpha nova & galerie futura, a poslední kapitolou bude Domov šťastný domov, která bude zahájena ještě tento měsíc.

Těmto rozsáhlým výstavním projektům předcházela dvoudenní pop-up akce v červnu roku 2020 konaná částečně v Centru pro současné umění Praha a částečně ve Stromovce. Její součástí byla například i debata na téma Rodina po karanténě, zabývající se složitostmi a temnými místy rodinného soužití a vztahů odhalenými pandemií covid-19. Právě kvůli pandemii a přerušenému galerijnímu provozu se z původně plánovaného jednofázového výstavního projektu stal nakonec tříkapitolový kolos, ze kterého má české publikum šanci vidět jen část. I ta ale čítá ve výstavě přes čtyřicet vystavujících umělců*kyň. Proto asi není ani překvapením, že zdi Displaye se napínají ve švech a díla najdeme i v mnoha zákoutích, kde bychom je nečekali.

Pojem nukleární či tradiční rodina se v posledních několika letech stává stále frekventovanějším tématem politických i veřejných diskusí. Zároveň je bojištěm mezi progresivními proudy ve společnosti, které se snaží poukázat na jeho mytickou podstatu, a těmi konzervativními, které se k tomuto mýtu upínají stále pevněji. Jak poukazují kurátorky v doprovodném textu: „Přestože obrovská část společnosti žije v jiných uspořádáních, nukleární rodina definovaná jako manželský svazek muže a ženy v soužití s jejich biologickými dětmi představuje v současnosti v našem kulturním kontextu nepsaný status quo. Přitom v řadě neevropských kultur a koneckonců i v křesťanské Evropě byly rodina a spolužití dlouhodobě charakterizovány jako mezigenerační nebo vysloveně komunitní.“ Jak kurátorský text zmiňuje, „triumfem“ nukleární rodiny bylo krátké období v padesátých a šedesátých letech minulého století v USA, kdy se tato představa „základní“ společenské jednotky zakořenila v rovině politické i kulturní tak hluboko, že k tomuto ideálu naše západní společnost odkazuje dodnes jako k čemusi „přirozenému“.

Kurátorky v textu aspoň letmo zmiňují i provázanost s kapitalismem a systémový imperativ hledat rodinné štěstí v nových spotřebičích, nemovitostech a jiných pomíjivých komoditách. Projekt Nejen nukleární rodina si tak klade za cíl dekonstruovat tento ideál a představit jiná rodinná uspořádání a společenské systémy, které nabízí alternativy k tradiční jednotce, ve které se dále reprodukují genderové stereotypy, předurčené role a nespravedlivá dělba práce. Umělecká díla, ať už jde o malby, fotografie, videa, texty, textilie, sochy, performance či výstupy uměleckého výzkumu, „můžeme volně číst jako možné recepty či (chybějící) ingredience pro rodinné, či obecněji mezilidské štěstí“. A některé z vystavených děl mají skutečně doslova podobu kuchařky.

Výstavu pomyslně otevírá dílo českého kolektivu Mothers Artlovers Dinner Párty (2021–2022), které se svou formou i názvem odkazuje na ikonické dílo Judy Chicago. Na stolech, postavených do trojúhelníkové formy, se nacházejí keramické objekty, receptář a – na vernisážové performance – opravdové pokrmy. V kuchařce se nachází sbírka textů o vztazích, kolektivitě a sebepéči (tři hlavní pilíře tohoto díla) ve formě receptů, které tak poodhalují význam objektů umístěných na stole, spolu s osobními reflexemi zmíněných témat od členek kolektivu.

Po formální stránce je tato klíčová část díla však silně zanedbaná a samotné recepty s výčtem významů ingrediencí evokují kýčovité vztahové příspěvky na sociálních sítích. Dinner Párty je jedno z řady děl, která vznikla přímo pro tuto výstavu; dalšími jsou například ve stejné místnosti instalované video Markéty Magidové Kouzlo uvolnění (2020), dále Pracovní stanice denního snění (2022) od Evy Koťátkové – jež byla k vidění také na letošní documentě – či video Chosen (2020–2022) Marie Lukáčové.

Vlastně by asi stačilo, kdyby byla vystavena jen tato díla vytvořená s produkční podporou Společnosti Jindřicha Chalupeckého. Jen samotná instalace kolektivu Mothers Artlovers v sobě obsahuje tolik témat, myšlenek a mouder, že by si zasloužila vlastní místnost s lépe představenými recepty: Ty by namísto ve zmuchlané kuchařce bez pořádné vazby mohly být prezentovány ve větším formátu třeba na zdech či ve zcela jiné než textové formě. Stejně tak by si zasloužila videa Markéty Magidové a Marie Lukáčové větší promítací prostor – než být strčena někde mezi řadou vizuálně i obsahově naprosto odlišných děl. Výpravnost videa Magidové v malém formátu zcela ztrácí na jisté epičnosti, již by ve velkém provedení jistě nabrala. Dílo Lukáčové, která zde představuje celou škálu zejména neevropských genderových identit a společenských rolí a uspořádání, by zasloužilo být v dialogu s díly, která řeší podobná témata, a ne být schované v izolované místnosti stranou od zbytku výstavy. Každé ze zmíněných děl totiž pracuje se škálou odlišných témat – a to jsem ještě nezmínila zbylých dvacet vystavených prací.

Záměr dekonstruovat koncept nukleární rodiny pomocí představení jiných konstelací a vztahů je záslužný. Toto téma však zahrnuje tolik možností a podtémat, že „recepty na štěstí“ jako zastřešující podtéma nestačí a v kontextu celého projektu působí téměř až apoliticky. Citace Sophie Lewis z její právě vydané knihy Abolish the Family (Zrušme rodinu, 2022) na samém začátku doprovodného textu se tak ocitá ve zvláštním protikladu ke smířlivému názvu výstavního projektu.

Kurátorský tým SJCH si vzal příliš velké sousto a výsledný výstavní projekt (dokonce jen jedna z jeho tří částí!) působí nepřehledným a nekoherentním dojmem, kde jedno dílo rozptyluje od jiného (vizuálně i obsahově), divačka přebíhá od témat tak odlišných, jako jsou alternativní způsoby reprodukce ke zpracování snů dětí či otázky sociálního bydlení. Témata spolu samozřejmě souvisí a jsou navzájem propojená, ale každé by si zasloužilo vlastní výstavní projekt. Co si tak z výstavy můžeme – kromě ohromení z množství informací a témat zde představených – odnést? V ideálním případě – poté, co se v tom všem zorientujeme – je to pocit zvědavosti, který by měl být odpovědí na výzvu tématu nenukleární rodiny, protože každý jeho jednotlivý aspekt si zaslouží hlubokou reflexi.

Karolina Balcer, Lizza May David a Claudia Liebel, Kristina Fingerland, Robert Gabris, annette hollywood, Binelde Hyrcan, Charlotte Jarvis ve spolupráci s Lucy Kirkwood, Signe Johannessen, Agnė Jokšė, Eva Koťátková, Marie Lukáčová, Mary Maggic, Markéta Magidová, MATERNAL FANTASIES, Zoë Claire Miller, Mothers Artlovers, Chiara No, Alanis Obomswin, Nina Paszkowski, Minh Thang Pham, Anni Puolakka a Ellie Hunter, Vojtěch Radakulan, Janek Rous, Karolína Kripnerová a Vojtěch Sigmund (Artyčok.TV a Architekti bez hranic), Adam Rzepecki, Jonne Sippola, Jirka Skála, Maja Smrekar, Martina Drozd Smutná, Anastasia Sosunova, Sophia Süßmilch, Sophie Utikal, Marianne Vlaschits / Nejen nukleární rodina / kurátorky: Barbora Ciprová, Veronika Čechová, Tereza Jindrová, Karina Kottová / Display / Praha / 12. 10. – 23. 11. 2022

Foto: Radek Brousil