CJCH 2022: Ezra Šimek

Druhý profilový text v řadě představující laureátky a laureáty letošní Ceny Jindřicha Chalupeckého se zabývá tvorbou Ezry Šimek a pro Artalk jej napsala Natálie Drtinová. Osvětluje v něm, v čem může být právě tematizace vlastní nebinarity umělce/umělkyně radostná a jak to souvisí s jazykem.

No offense, but, 9 minut, multimediální instalace, performance ve vídeňském Haus Wien, 2021. Foto: Marie Haefner

Dialogy s vlastní identitou

„Genderová binarita je systém postavený na mytologii, nikoliv na realitě,“ praví ve svém videu Do They/Thems Like Flowers or Do I Buy Platform Shoes and Tarot Cards? (2021) Ezra Šimek, jeden*dna z letošních laureátů*tek Ceny Jindřicha Chalupeckého. Toto video, pojednávající zejména o genderové euforii a nebinaritě autora*ky je v současné době k vidění na výstavě Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky v Domě fotografie Galerie hlavního města Prahy. Dílo Ezry je vystaveno společně s díly ostatních studentů*ek či absolventů*ek Ateliéru nové estetiky na pražské FAMU, vedeným Hynkem Altem a Jenem Kratochvilem. Samotný název ateliéru, jejž Ezra absolvoval*a vloni, nám napovídá o charakteru jeho*její tvorby.

Termínem nová estetika definoval poprvé před deseti lety umělec a spisovatel James Bridle vizuální spojování digitálního a fyzického světa a vliv technologií (zejména pak internetu) na uměleckou tvorbu. Silné zapojení technologií a jejich estetiky je pak naprosto samozřejmým jevem pro velkou část nastupující umělecké generace, pro kterou je scrollování mobilními aplikacemi pohybem podobně přirozeným jako třeba chůze.

Tento aspekt lze vidět například v krátké performativní přednášce No offense, but (2020), kterou Ezra představil*a mimo jiné minulý rok v Haus Wien. Vedle přednášející*ho Ezry je umístěná obrazovka postavená na výšku, ve které běží videa Ezry převzatá z jeho*jejích instagramových stories. Zatímco Ezra povídá divákům*čkám o své nebinární identitě, o queerness či o tom, jak mluvit a nemluvit s trans* lidmi, jeho*její instagramový protějšek si hraje s filtry, nanáší si make-up či pokuřuje v selfie modu, až se s performující*m Ezrou pustí do dialogu. Tyto dvě postavy společně provázejí přednáškou, zatímco na zdi za nimi jsou promítány memy o queer existenci, prokládané informativními obrazy. Zatímco není pochyb o tom, že vidíme dvakrát toho stejného člověka, každý*á Ezra vnáší do této situace něco jiného. Ten*ta fyzický*á poskytuje v podstatě strohé informace, zatímco lelkující instagramová postava vnáší do přednášky krátké příběhy, otázky a komentáře, všechny odlehčené a provzdušněné hravými prvky, příslušející formě instagramových příběhů.

Podobnou edukativní linku najdeme i ve výše zmíněném videu Do They/Thems Like Flowers or Do I Buy Platform Shoes and Tarot Cards? To začíná sekvencí situací, které pro autora*ku znamenají genderovou euforii – tedy opak genderové dysforie, která bývá považována za nezbytný stav mysli každého trans* člověka. Zaměření na euforii místo dysforie obrací na hlavu typicky tragický narativ ohledně trans* lidí a dost možná tak toto dílo poprvé na české umělecké scéně vykresluje nebývalý jev trans* radosti (trans joy). To vše doplněno tancující*m autorem*kou. Dílo však nabízí ještě hlubší vhled do myšlenek a pohnutek Ezry – kromě popisovaného nepochopení, s nímž se Ezra setkává jakožto někdo, kdo se pohybuje mimo genderovou binaritu, se autor*ka podrobuje snad až příliš ostré sebereflexi své identity. To když si klade třeba otázku, nakolik jsou jeho*její kroky motivovány politickým bojem a nakolik jde o plnění vlastních autentických tužeb. Právě v těchto sebereflektivních momentech dílo přestává být edukativním a spektakulárním a navazuje dialog s diváctvem, které nabádá k úvaze nad vlastním fungováním.

Millennial queer culture is passing around the same $20 to whoever needs it at the time forever, video loop, 16‘, TV, 2020

V rámci tvorby Ezry však najdeme i díla, kde je vizuální stránka redukovaná na minimum. Jsou to díla, ve kterých vyniká to, co bylo přítomné i ve výše zmiňované tvorbě, a to důraz na jazyk. Ve zvukové nahrávce mentally I am here (2021) se autor*ka například věnuje tomu, jak jazyk může překračovat hranice mezi realitou a imaginací, jak dokáže tvořit nové světy, o kterých dříve nebylo ani smýšleno. Pojmenovávání je zde nástrojem realizace, či jak praví hlas Ezry: „každá bitva je lingvistická“. V tomto kontextu vychází najevo, že vysvětlování termínů, jako je genderová euforie nebo deadnaming není pouhou edukací, ale silně politickým krokem. V tomto kontextu je tak pro Ezru důležité používání anglického jazyka, jednak proto, že je dominantním jazykem sociálních sítí, zejména pak na instagramu či v queer digitálních prostorech, zároveň je proti češtině méně genderovaná. Jak mi Ezra sdělil*a při našem setkání, nejenže je pro něj*ni angličtina v současné době převládajícím jazykem kvůli životu v zahraničí, je to pro něj*ni také jazyk, ve kterém se naučil*a chápat a pojmenovávat svou identitu.

Ačkoliv je tvorba Ezry Šimek silně autobiografická a spjatá s jeho*její identitou, bylo by mylné ji považovat za menšinovou záležitost. Zatímco pojednává o vlastní žité zkušenosti, poskytuje nám zásadní vhled do fungování naší společnosti. Autor*ka poodhaluje mechanismy genderové binarity a neustálého boje mezi exkluzí a inkluzí který mnohým nemusí být vůbec zřejmý. Ve více abstraktních místech jeho*jejích děl nás vybízí k reflexi různých aspektů naší identity a našeho postavení ve společnosti, protože nikdo z nás nesplňuje naplno všechny společenské ideály a normy – proč se tedy těchto zraňujících kategorií nezbavit úplně?


Ezra Šimek (* 1997, Mnichov) absolvoval*a na katedře fotografie pražské FAMU (Studio nové estetiky) a v současné době pokračuje svá studia v magisterském programu TransArts na vídeňské Angewandte, v Ateliéru digitálních médií a pohyblivého obrazu na vídeňské Akademii výtvarných umění a zároveň studuje magisterský program teorie současného umění na Vysoké škole výtvarného umění a designu v Bratislavě. Práce Šimek byly v českém prostředí představeny například v pražských výstavních prostorách Ankali (2021), City Surfer Office nebo v GAMU (2019, 2020), v zahraniční pak např. v Haus Wien ve Vídni (2021).

Natálie Drtinová | Narozena 1993, absolvovala program Liberal Arts and Sciences na University College Utrecht, během kterého strávila semestr na stáži na Universidad Iberoamericana v Mexico City a poté pokračovala ve studiu teorie umění na pražské UMPRUM a genderových studií na FHS UK. Zajímá se o průsečík umění se společenskými problematikami, utopistickými imaginacemi a novomaterialistickým bádáním. Věnuje se galerijní produkci a výtvarné kritice, přispívá do médií jako Artalk, Flash Art, Fotograf Magazine či Artyčok.TV a příležitostně se věnuje kurátorství. Mezi lety 2019 a 2021 působila jako redaktorka výtvarného umění v kulturním čtrnáctideníku A2. Je členkou českého spolku ABCD věnovanému art brut a spravuje archiv Anny Zemánkové.